Účet byl předtím pozastaven.

Pak přišel táta.

Můj táta méně říká: „Zlato, jsi v pořádku, jsem tady, nic se neděje,“ a více: *chytá mě za ramena* „Budeš v pořádku.“ S tím přišly upřímné rozhovory o tom, jak žil s fixacemi podobnými těm mým. Jednou se zhoršily natolik, že strávil větší část roku v opravdovém přesvědčení, že zemře, a to natolik, že se na to připravoval. Navštívil několik lékařů a všechno možné. Ovládlo to jeho život a nakonec mu doslova nic nebylo. Mozek je pekelně vynalézavý. Začínal jsem se cítit méně izolovaný.

Přišla chvíle, kdy jsem brečel na gauči – můj tehdejší modus operandi. Mluvil o tom, jak zvládá své vlastní obsese v každodenním životě, a o vnitřním dialogu, který musí vést, aby se ujistil, že se nefixuje. Uvedl následující příklad:

Jeho: „Za tebou je vypínač. A jakmile jsem ho uviděl, okamžitě jsem si uvědomil, že ta deska je nakřivo.“

Já: „Ne, to rozhodně není. Kde je to křivé?“

On: „Kde je to křivé? Já: *pokračuje ve vysvětlování a vytahuje další věci v mém bytě, které už zaregistroval jako nesprávné, a jak se to děje ve většině prostředí, do kterých vstoupí*

Mě: *téměř okamžitě přestane plakat* „… Sakra. Radši bych zapomněl, jak se dýchá.“

Byl to takový moment uvolnění. Už několik dní jsem se nedokázala rozesmát, a to se obvykle rozesmívám každých 30 minut. Představa, že bych raději zapomněl, jak se dýchá (což jsem si ani nevymyslel! Skutečně se mi to dělo!), než abych se vyrovnával s tím, s čím se potýkal on, byla k popukání. Později jsem o tom volala mámě a znovu jsem se smála tomu, jak vtipné mi to přišlo. Samozřejmě jsem si nedělala legraci z jeho fixací. Dělala jsem si legraci sama ze sebe. Byl to můj upřímný odhad. Cítila jsem se úplně mimo, zrazená svým mozkem, a na vteřinu jsem se dokázala podívat přes gauč na tátu, na někoho, kdo si neustále dělá legraci na můj účet, a přímo mu oplatit vtip o příznacích duševní nemoci, kterou oba prožíváme. Byl to ten druh vtipu, který jsem kdy mohl udělat jen s někým jiným, kdo tomu rozumí.“

Po tomto rozhovoru jsme si stěžovali na nejrůznější fixace, které sdílíme, na naše zvířecí bolístky, na nejhorší věci, které by lidé mohli při rozhovoru udělat, na neustálé zvukové stopy v mozku a na další věci. S každým příkladem a každým vtipem jsem se cítil zase víc sám sebou. Cítila jsem se méně, jako bych byla v krizi. Poprvé jsem pocítil skutečnou, opravdovou naději. Říkal jsem si, že kdybych byl stand-up komik, tak by mi tahle děsivá zkušenost poskytla přinejmenším nekonečný materiál pro set, který by se odehrával pouze před publikem, jehož každý člen by měl OCD. A to bylo něco.“

Existuje tolik laciných citátů o smíchu a o tom, jak je silný. Tolik drobných knížek a kalendářů a náhrdelníků. Nic, co bych řekla o smíchu, by nebylo nové. Takže to nechám takhle: Myslím, že smích mi zachránil život.