Analytická filosofie

Analytická filosofie (někdy též analytická filosofie) je filosofický směr 20. století, který zastává názor, že filosofie by měla používat logické postupy, aby dosáhla pojmové jasnosti, a že filosofie by měla být v souladu s úspěchy moderní vědy. Pro mnoho analytických filosofů je jazyk hlavním (možná jediným) nástrojem a filosofie spočívá v objasnění toho, jak lze jazyk používat.

Analytická filosofie se také používá jako souhrnný výraz pro všechny (především anglofonní) směry současné filosofie, které nejsou zahrnuty pod označení kontinentální filosofie, jako je logický pozitivismus, logicismus a filosofie běžného jazyka. Všechny tyto různé školy do jisté míry vycházejí z průkopnických prací na Cambridgeské univerzitě na počátku 20. století a poté na Oxfordské univerzitě po druhé světové válce, ačkoli mnozí přispěvatelé ve skutečnosti pocházeli z kontinentální Evropy.

V čele analytické filozofie jako specifického směru stáli Bertrand Russell, Alfred North Whitehead, G. E. Moore a Ludwig Wittgenstein. Odvrátili se od tehdy převládajících forem hegelianismu (zejména s námitkami proti jeho idealismu a téměř záměrné nejasnosti), začali rozvíjet nový druh pojmové analýzy založené na novém vývoji logiky a v první polovině 20. století se jim podařilo významně přispět k filosofické logice.

Tři hlavní základní pilíře analytické filosofie jsou:

• že neexistují žádné specificky filosofické pravdy a že předmětem filosofie je logické objasnění myšlenek.
• že logického objasnění myšlenek lze dosáhnout pouze analýzou logické formy filosofických propozic, například pomocí formální gramatiky a symboliky logického systému.
• odmítání rozsáhlých filosofických systémů a velkých teorií ve prospěch pozorného sledování detailů, jakož i obrana zdravého rozumu a běžného jazyka proti nárokům tradiční metafyziky a etiky.

Raný vývoj analytické filosofie vzešel z díla německého matematika a logika Gottloba Fregeho (všeobecně považovaného za otce moderní filosofické logiky) a jeho rozvoje predikátové logiky. Bertrand Russell a Alfred North Whitehead se zejména ve své přelomové knize Principia Mathematica (1910-1913) a v rozpracování Symbolické logiky snažili ukázat, že matematika je redukovatelná na základní logické principy.

Přibližně od roku 1910 do roku 1930 se analytičtí filosofové jako Russell a Wittgenstein zaměřili na vytvoření ideálního jazyka pro filosofickou analýzu (známého jako analýza ideálního jazyka nebo formalismus), který by byl zbaven dvojznačností běžného jazyka, jež podle jejich názoru často dostávaly filosofy do problémů. Ve svém „Logicko-filosofickém traktátu“ z roku 1921 Wittgenstein navrhl, že svět je pouhou existencí určitých stavů věcí, které lze vyjádřit jazykem predikátové logiky prvního řádu, takže obraz světa lze vytvořit vyjádřením atomických faktů atomickými propozicemi a jejich propojením pomocí logických operátorů, což je teorie někdy označovaná jako logický atomismus

G. E. Wittgenstein. Moore, který byl spolu s Bertrandem Russellem průkopníkem v opozici vůči převládajícímu hegelianismu (a jeho víře v Hegelův absolutní idealismus) na britských univerzitách počátku 20. století, rozvinul svou epistemologickou filozofii zdravého rozumu (Commonsense Philosophy), v níž se pokusil obhájit „zdravý“ pohled na svět proti skepticismu i idealismu.

Na konci 20., ve 30. a 40. letech 20. století Russellův a Wittgensteinův formalismus navázal Vídeňský a Berlínský kroužek, z nichž se vyvinulo hnutí logického pozitivismu, které se zaměřilo na univerzální logické pojmy, údajně oddělené od kontingentních faktorů, jako je kultura, jazyk, historické podmínky. Koncem 40. a v 50. letech 20. století se v návaznosti na Wittgensteinovu pozdější filozofii analytická filozofie přiklonila k filozofii běžného jazyka, která kladla důraz na používání běžného jazyka běžnými lidmi.

Po silných útocích na analytickou filozofii v 50. a 60. letech 20. století logický pozitivismus i filozofie běžného jazyka rychle vyšly z módy. Mnozí filosofové v Británii a Americe se však po roce 1970 stále považovali za „analytické“ filosofy (obecně se vyznačovali přesností a důkladností ohledně úzkého tématu), ačkoli je patrný i menší důraz na lingvistiku a zvýšený eklekticismus či pluralismus charakteristický pro postmodernismus.

Současná analytická filosofie zahrnuje také rozsáhlé práce v jiných oblastech filosofie, například v oblasti etiky Phillipa Foota (1920 – ), R. M. Hareho (1919 – 2002) a J. L. Mackieho (1917 – 1981), v politické filozofii Johna Rawlse (1921 – 2002) a Roberta Nozicka (1938 – 2002), v estetice Arthura Danta (1924 – 2013) a ve filozofii mysli Daniela Dennetta (1942 – ) a Paula Churchlanda (1942 – )

.