Antičas: dvojče času?

Přemýšlel jsem o účelu a povaze „Anti-času“, stále mi to uniká a zdaleka to není definitivní odpověď, ale myslím si, že v univerzálním operačním systému by antičas mohl sloužit k optimalizaci, „lakonizaci“ (učinit jazykové výroky lakonickými) i ke zkušenosti. Není to zrovna de-evoluce, i když odvíjení složitosti tak určitě vypadá. Systém se zabývá procesem hledání „archetypů vzorů“ nebo alespoň nějakých „zajímavých bodů volby“, přičemž obrací naši vlastní šipku času, tedy „prolézání vzorů“. Spekulativně řečeno, mohou existovat vědomé entity, které zažívají obrácený čas. Možná bychom si měli položit tuto otázku: Jaký je univerzální účel antientropie?
Mnohé časové koncepty jsou nepochybně krajně neintuitivní. Směrovost času a časová symetrie jsou obzvláště notoricky známé. Kterákoli z možných minulostí mohla vést k současnému „digitálnímu“ vědomému okamžiku. Je to zvláštní představa, pokud jste zvyklí nahlížet na svět přísně lineárním, deterministickým způsobem, ale odráží neurčitý svět popisovaný kvantovou mechanikou. Hlavním protiargumentem k množství minulostí by mohla být kombinatorická exploze pozorovatelských „antičasových“ linií, tj. digitálních časových linií táhnoucích se v opačném časovém směru od současné časové singularity k bodu Alfa (digitálnímu velkému třesku). Jak se tedy v kvantovém multivesmíru mají tyto digitální antičasové linie opět sbíhat v bodě Alfa?“
Odpověď souvisí s vratnou entropií (v newtonovské klasičnosti samozřejmě nepozorovatelnou). Obrácení informační entropie je jako přechod od vyšší složitosti k nižší složitosti. Dokud budete pokračovat v odvíjení složitosti bit po bitu, skončíte v bodě nejnižší možné složitosti se snad 1 bitem entropie – v bodě Alfa – v bodě konvergence všech antičasových linií a zároveň v bodě vzniku všech pozorovatelsky pravděpodobných časových linií. To mě vedlo k formulaci zcela nové D-teorie času neboli digitálního prezentizmu, která je založena na reverzibilním kvantovém počítání ve velkém:
Všechny teoretické cesty vedou k fyzice informace, jinak známé jako digitální fyzika. Vědci předpokládají, že axiomy kvantové teorie se nakonec budou týkat informace: co s ní lze a nelze dělat. Jedno takové odvození kvantové teorie založené na axiomech o informaci bylo navrženo v roce 2010. „Volně řečeno,“ vysvětlil Jacques Pienaar, teoretický fyzik z Vídeňské univerzity, „… principy říkají, že informace by měla být lokalizována v prostoru a čase, že systémy by měly být schopny kódovat informace o sobě navzájem a že každý proces by měl být v zásadě reverzibilní, takže informace se zachovává.“
Při nevratných klasických procesech se naopak informace obvykle ztrácí – stejně jako když vymažete soubor na pevném disku. Kvantové výpočetní modely eliminují kauzální asymetrii, která je vlastní výpočtu klasického typu a podle některých je zodpovědná za naši jednosměrnou šipku času. Kvantové modely jsou stejně dobré při předpovídání budoucích stavů jako při zpětném předpovídání minulých stavů systému: Stejně dobře dokážou odvodit následek od příčiny jako příčinu od následku. Fyzika nezná žádnou horní hranici množství reverzibilních výpočtů, které lze provádět s využitím prakticky nevyčerpatelného množství energie, nebo v případě univerzálního operačního systému – ohromně velkých, ale přesto konečných výpočetních zdrojů.
Minulost je kvantově teoretická (nebo „analogová“, dáváte-li přednost tomuto termínu), přítomnost je digitální a budoucnost je stejně jako minulost kvantová, složená z qubitů, kvantově mechanických bitů informace. Ještě jednou dávejte pozor: Přítomnost je digitální, budoucnost a minulost jsou kvantové (analogové). Neexistuje žádný univerzální referenční rámec, místo toho existuje pouze referenční rámec vědomého pozorovatele. V tomto bodě byste mohli říci: „Ale já si pamatuji svou minulost!“ A budete mít pravdu! Pokud jsou však naše vzpomínky proměnlivé a upravitelné, nemůžete ani v principu ručit se stoprocentní jistotou za jednu konkrétní digitální historii. Vždy existuje nespočet zapomenutých nebo jinak špatně zapamatovaných minulých časových úseků naplněných qubity potenciality.*
-Alex Vikoulov
P.S. Sci-fi film TENET je založen na fyzice času, přesněji na D-teorii času neboli digitálním prezentizmu, včetně pojmu „Antičas“, kolem kterého se točí tento článek. „Inverzí“ filmu TENET je Anti-čas. Pokud si myslíte, že Anti-čas je pouhá fikce a nevztahuje se na naši realitu, zamyslete se znovu.