Bostonský test pojmenování
BOSTONSKÝ TEST POJMENOVÁNÍ
Bostonský test pojmenování (BNT) (Kaplan & Goodglass, 1983; Kaplan, Goodglass, & Weintraub, 1978) se stal oblíbeným testem vizuální konfrontace pojmenování nejen u afázie, ale také u demence a dalších geriatrických prací. Současná 60položková verze má několik variant: původní 85položková experimentální forma (Kaplan a kol, 1978), krátkou 15položkovou verzi, která je součástí screeningové baterie CERAD pro demenci (Morris, Mohs, Highes, Van Belle, & Fillenbaum, 1989), dvě ekvivalentní 42položkové verze (Huff, Collins, Corkin, & Rosen, 1986) a čtyři krátké 15položkové verze, odvozené z plného, 60položkového testu (Mack, Freed, Williams, & Henderson, 1992). K dispozici je španělská adaptace (Taussig, Henderson, & Mack, 1988; Ponton et al., 1992). Morrison, Smith a Sarazin (1996) použili test s normálně francouzsky mluvícími osobami v kanadském Quebecu. Test může být vhodný pro děti od 4 let věku.
Podněty BNT jsou čárové kresby předmětů se stoupající obtížností pojmenování, od jednoduchých, vysoce frekventovaných slov (strom) až po vzácná slova (abakus). Podání vyžaduje spontánní odpověď během 20 sekund; pokud k takové odpovědi nedojde, mohou být podány dva druhy podnětů (jeden fonetický, druhý sémantický). Pravidla umožňují přerušení a zahájení testu na pokročilé úrovni, čímž se ušetří značný čas u subjektů bez zjevného postižení. Při bodování se počítá počet spontánně vytvořených správných odpovědí, počet poskytnutých nápověd a počet odpovědí po fonematické nápovědě a po sémantické nápovědě. M. Nicholas, Obler, Au a Albert (1996) vyvinuli hodnocení chyb BNT na základě příbuznosti se správnými podněty.
Spolehlivost byla hodnocena v řadě nezávislých prostředí. Reliabilita testu po 8 měsících u 51 dospělých intraktabilních epileptiků byla udávána 0,94 (Sawrie, Chelune, Naugle, & Zuders, 1996). Henderson, Mack, Freed, Kemperer a Andersen (1990) zaznamenali u pacientů s Alzheimerovou chorobou (AD) po 6 měsících 80% konzistenci odpovědí jak u nezapamatovaných, tak u zapamatovaných odpovědí. Huff et al (1986) rozdělili původní BNT do dvou ekvivalentních forem a získali mezi jednotlivými formami korelaci .81 u zdravých kontrolních osob a .97 u pacientů s AD. Thompson a Heaton (1989) porovnávali 85položkovou formu se standardní 60položkovou formou a se dvěma nepřekrývajícími se 42položkovými verzemi u 49 klinických pacientů. Zjistili korelace od 0,96 do 0,84. Autoři doporučují používat krátké formuláře, protože mohou být vhodnější v případě potřeby opakovaného testování. V jiné studii byla sestavena „lichá“ a „sudá“ verze a také experimentální verze BNT a bylo zjištěno, že všechny tři krátké verze úspěšně rozlišují AD, jiná demenční onemocnění a normální starší osoby (průměrný věk 73,7 let) (Williams, Mack, & Henderson, 1989). Jiná 30položková verze, vyvinutá pro čínskou populaci, prokázala senzitivitu mezi 56 a 80 % a specificitu mezi 54 a 70 % při rozlišení dementních a nedementních osob s nízkým a vysokým vzděláním (Salmon, Jin, Zhang, Grant, & Yu, 1995).
Stabilita věku je běžným nálezem u zdravých starších osob (Ganguli, Seaburg, Ratcliff, Belle, & DeKosky, 1996; Mitrushina & Satz, 1995). Lansing, Randolph, Ivnick a Cullum (1996) však zkoumali různé krátké formy u populace 717 kontrolních osob a 237 osob s AD ve věkovém rozmezí 50 až 98 let a zjistili významné korelace s věkem a vzděláním i vliv pohlaví u všech forem, včetně původní plné verze. Míra správné klasifikace se pohybovala od 58 do 69 % u pacientů s AD a od 77 do 87 % u normálních kontrol. Autoři použili analýzu diskriminační funkce k vytvoření empirické 15položkové verze vyvážené podle pohlaví. K. A. Hawkins et al. (1993) rovněž zjistili korelace mezi .74 a .87 mezi Gates-McGinite Reading Vocabulary Test a BNT v normální a klinické populaci dospělých; prokázali, že normy pro test mohou vést k mnoha falešně pozitivním mírám deficitu pojmenování a že by měly být použity korekce, zejména u osob s nižší než průměrnou úrovní čtení. Souběžnou platnost s Testem vizuálního pojmenování v rámci Vícejazyčného vyšetření afázie (MAE) (Benton, Hamsher, Rey, & Sivan, 1994) popsali Axelrod, Ricker a Cherry (1994).
Manuál poskytuje prostředky pro afatiky s úrovní závažnosti BDAE 0 až 5, které jsou výrazně pod úrovní pro normální dospělé. Rozsah pro afaziky s úrovní závažnosti 2 až 5 však značně přesahuje rozsah pro normální osoby. To není překvapivé, protože pojmenování nemusí být nutně narušeno u všech typů afázie. Sandson a Albert (1987) zjistili, že pacienti s afázií dělají více perseverativních chyb než pacienti s lézí pravé hemisféry; perseverace byly navíc častější u pacientů se zadní, nikoli frontální lézí.
Knopman, Selnes, Niccum a Rubens (1984) uvádějí dobré měření obnovy pojmenování po mrtvicích malého objemu v levé zadní horní temporálně-inferiorní parietální a insula-putamenové oblasti. Welsh et al. (1995) zjistili, že sémantické chyby a cirkumlokuce u pacientů s AD souvisely s metabolismem levého mesiálního a laterálního temporálního laloku, měřeným pomocí pozitronové emisní tomografie (PET) a emisní techniky fluoro-d-glukózy (FDG). Zapojena byla také levá přední spánková oblast (Tranel, 1992). Trenerry et al (1995) však uvedli, že pečlivě ohraničená přední pravá nebo levá temporální lobektomie u 31 pacientů s levostrannou a 24 s pravostrannou jazykovou lateralizací neměla pozitivní ani negativní vliv na výkon BNT. BNT nebyl citlivý na stranu epileptického ložiska ani ve studii pacientů s idiopatickou epilepsií (Haynes & Bennett, 1990) a u pacientů s přední temporální lobektomií (Cherlow & Serafetinides, 1976). Test je citlivý na subkortikální onemocnění (roztroušená skleróza a Parkinsonova choroba), i když je globální mentální stav postižen jen mírně; navíc byly odpovědi pomalejší než u normálních kontrol (Beatty & Monson, 1989; Lezak, Whitham, & Bourdette, 1990).
Stejně jako u jiných testů by se v případě výskytu chyb měla kontrolovat vizuálně-percepční integrita. Kaplan a Goodglass (1983) poznamenali, že zejména u pacientů s poškozením pravé frontální oblasti může docházet k „fragmentárním reakcím“ (např. náustek na harmonice je interpretován jako řada oken v autobuse; Lezak, 1995).