Desková tektonika

Země má nejsilnější magnetické pole ze všech terestrických planet, s vlastnostmi podobnými magnetickému dipólu nebo tyčovému magnetu. Jak nově vyvřelé sopečné horniny chladnou nebo jak se sedimenty pomalu usazují v jezerech či hlubokých oceánských pánvích, magnetické minerály v nich se vyrovnávají podle okolního magnetického pole Země. Tato magnetická orientace se v hornině zachovává. Dávnou inklinaci a deklinaci těchto hornin pak lze měřit pomocí citlivých analytických zařízení.

Při pohybu kontinentu po zemském povrchu zaznamenávají postupně mladší horniny vznikající na tomto kontinentu a uvnitř něj různé paleomagnetické polohy, které se liší podle polohy kontinentu v době vzniku horniny. V důsledku toho se poloha pólů zachovaná v horninách různého stáří bude zřejmě odchylovat od současné polohy magnetických pólů (obrázek 4a). Spojením zdánlivých poloh těchto dřívějších pólů vzniká dráha zdánlivého polárního bloudění (APW). Nyní je známo, že magnetické póly Země se ve skutečnosti takto neodchylují a změny znázorněné na dráze APW jsou pouze důsledkem pohybu kontinentu v čase (Obrázek 4b).

Obrázek 4 Dvě metody zobrazení paleomagnetických dat: (a) předpokládá, že kontinent zůstal v čase neměnný, a zaznamenává zdánlivou dráhu polárního putování jižního pólu; (b) předpokládá, že magnetické póly jsou v čase neměnné, a zaznamenává posun šířky kontinentu. (Převzato z Creer, 1965)

Dráhy APW nicméně zůstávají běžně používaným nástrojem, protože poskytují užitečnou metodu porovnávání paleomagnetických dat z různých lokalit. Jsou užitečné zejména při mapování riftingu a sešívání kontinentů.

Obrázek 5a ukazuje, že Severní Amerika a Evropa mají individuální dráhy zdánlivého polárního putování. V zásadě jsou si však podobné v tom, že mají podobné změny směru ve stejnou dobu. Obrázek 5b ukazuje dráhy APW, pokud je Atlantický oceán uzavřen přizpůsobením kontinentálních šelfů.

Obrázek 5 (a) Zdánlivé dráhy polárního putování pro Severní Ameriku a Evropu podle měření, (b) Zdánlivé dráhy polárního putování pro Severní Ameriku a Evropu s uzavřeným Atlantikem. Zobrazeny jsou póly pro po sobě jdoucí geologická období. (c) Zdánlivé dráhy polárního putování pro Evropu a Sibiř. (Převzato z Mussett a Khan, 2000)

Naopak, pokud byly dráhy APW dvou oblastí na počátku odlišné, ale později se začaly podobat, jedním z vysvětlení by bylo, že obě oblasti byly původně na nezávislých pevninských masách, které se pak srazily a následně se začaly pohybovat společně jako jeden kontinentální celek.

Přes Wegenerovy nashromážděné důkazy a rostoucí množství geologických, paleontologických a paleomagnetických informací zůstala proti jeho teorii kontinentálního driftu silná opozice, takže jen několik pokrokově smýšlejících jedinců pokračovalo v hledání důkazů na podporu této teorie (rámeček 1).

Vědecká opozice argumentovala tím, že pokud se kontinenty od sebe vzdalují, pak jistě musí buď zanechat mezeru na místě, které kdysi zaujímaly, nebo se naopak musí při svém pohybu protlačit okolním mořským dnem. Tehdejší geofyzici rychle předložili výpočty, které dokazovaly, že kontinenty se takto chovat nemohou, a co je důležitější, nikdo si nedokázal představit fyzikální mechanismus, který by poháněl kontinenty způsobem, který navrhoval Wegener. Teorie kontinentálního driftu si proto v té době nezískala vědeckou popularitu a po několik desetiletí byla stále více opomíjena. Aby Wegenerovy myšlenky získaly širší vědecké uznání, musely počkat na lepší pochopení vnitřní stavby Země a procesů řídících ztrátu jejího vnitřního tepla.

.