Hostitelé a parazité jako cizopasníci

V posledních desetiletích pronikli různí volně žijící živočichové (hostitelé) a jejich parazité do oblastí, kde se dříve nevyskytovali, a získali tak status cizopasníků nebo exotů. Obecně se tak dělo v malé míře po stovky let. S různou četností následovalo po invazích šíření a usazování nepůvodních druhů, ať už hostitelů, nebo parazitů. V dosavadní literatuře nebyly kolonizace hostitelů i parazitů zpracovávány a hodnoceny společně, ačkoli obojí se obvykle různým způsobem prolíná. Pokud jde o ty faktory, které umožňují invazní úspěšnost a sílu kolonizace, byly předloženy různé hypotézy v závislosti na vědeckém zázemí příslušných autorů a na nápadnosti některých invazí. Vědci, kteří se snažili analyzovat charakteristické vývojové vzorce, rychlost šíření nebo stupeň genetické divergence v populacích cizích druhů, došli k různým závěrům. Mezi parazitology jsou již dlouho v centru zájmu aplikované aspekty parazitárních invazí, například negativní dopady na hospodářsky významné hostitele. V tomto příspěvku jsou invaze hostitelů i parazitů posuzovány srovnatelně a odhalují mnoho podobností a několik rozdílů. Ukazuje se, že dva helminti, motolice jaterní Fasciola hepatica skotu a ovcí a hlístice plovacího měchýře Anguillicola crassus úhoře, jsou užiteční jako modeloví parazité pro studium invazí zvířat a globálních změn prostředí. Zavlečení F. hepatica bylo spojeno s dovozem skotu nebo jiných pasoucích se zvířat. V různých cílových oblastech byli vnímaví lymnaeidní plži sloužící jako mezihostitelé buď přirozeně přítomni a/nebo byli zavlečeni z dárcovského kontinentu parazita (Evropa) a/nebo z jiných oblastí, které nebyly v původním areálu parazita, což částečně odráží postupné fáze globální změny bioty. V několika zavlečených oblastech se F. hepatica vyskytuje společně s původními nebo exotickými populacemi kongenerického druhu F. gigantica, což má dosud neznámé důsledky. V rozšířeném areálu výskytu motolice mohou jako koneční hostitelé sloužit kromě domácích hospodářských zvířat také volně žijící původní nebo naturalizovaní savci. Domorodé a přemístěné populace F. hepatica však dosud nebyly z evolučního hlediska srovnatelně studovány. A. crassus z Dálného východu napadla tři kontinenty, aniž by předtím došlo k naturalizaci jejího přirozeného hostitele Anguilla japonica, a to přechodem na příslušné původní druhy úhořů. Jako vnímaví mezihostitelé slouží místní korýši entomostrakové. Noví koneční hostitelé se ukázali být vůči zavlečené hlístice naivní, což mělo dalekosáhlé důsledky pro morfologii (velikost), početnost a patogenitu parazita. Srovnávací pokusy s infekcí japonských a evropských úhořů přinesly mnoho rozdílů v imunitní obraně hostitelů, což odráží koevoluci versus náhlou změnu hostitele spojenou s introdukcí helminta. V jiných spojeních původních hostitelů a invazních parazitů je zvýšená patogenita parazita zřejmě důsledkem jiných nedostatků, jako je nedostatečné antiparazitární chování naivního hostitele ve srovnání s dárcovským hostitelem, který vykazuje odlišné vzorce chování a udržuje nízkou abundanci parazita. Z malého množství dostupné literatury lze usuzovat, že adaptace některých populací nového hostitele na cizího parazita trvá několik desetiletí až století nebo déle. Shrneme-li vše, co víme o hostitelích a parazitech jako cizopasnících, lze přijít na předběžné zákonitosti a principy, ale jednotlivé případové studie nás učí, že je třeba se vyvarovat zobecnění.