IndianFolk

„Zdá se to zjevně absurdní, ale kdo se chce stát filozofem, musí se naučit neděsit se absurdit.“

– Bertrand Russell

Historicky první otázka ve filozofii zněla: „Existuje realita, která se nemění, navzdory neustále se měnícímu zdání věcí? A je tato skutečnost jedinou věcí, nebo různými různými věcmi?“. Tuto otázku si kladli jedni z prvních filosofů, Mílejci (z řecké Iónie), dávno před Sókratem.

Novější otázka, která se ubírá tímto směrem, zpochybňuje náš pohled a chápání předmětů, které používáme v každodenním životě, a předmětů, o nichž měkké vědy jako fyzika, chemie atd. tvrdí, že se skládají z milionu molekul, jako je stůl a židle. Jsme si tak jisti jejich existencí v životě a považujeme je za dané. Zde filosofie uvažuje jinak a poněkud absurdně, jak by se dalo říci, když se ptá, zda židle, na které všichni sedí, a stůl, za kterým všichni právě teď sedí, skutečně ve skutečnosti existují? Ale co je tedy skutečnost? Není tento skutečný a určitý objekt vlastně vnímáním „zdání“, které jsme zaregistrovali u židle, stolu. Bertrand Russell tím konstatuje, že existuje rozdíl mezi „zdáním“ a „skutečností“, který se nyní objevuje.

Židle a stoly se před námi jeví určitým způsobem, v určitém tvaru a barvě, ale znamená to nutně, že jsou skutečné? Jako rozumné lidské dítě v tomto světě vědy bych to označil za nesmysl. Iracionální filozof ve mně, pokud existuje, by tvrdil, že neexistují, přinejmenším jako reálné objekty. A tím vzniká konflikt mysli a hmoty. Nelze popřít, že existuje určitá hmota, kterou jsme se v tomto případě rozhodli pojmenovat židle a stůl. Nejsou jen produktem toho, co se před námi objevuje, protože tato hmota existuje, i když opustíme místnost. Má však tato hmota skutečně podobu stolu a židle? Ne, toto vnímání je produktem naší mysli. Hmota není schopna vědomí ani myšlení. Naše mysl a náš zrak jí však dávají podobu stolu a židle. A zde vznikají dvě třídy filosofů – idealisté, kteří věří, že nic není skutečné kromě mysli a myšlenek, a realisté, pro něž něco skutečného existuje nezávisle na přítomnosti lidské mysli, i když se to každému z nás může jevit jinak.

Vrátíme-li se k otázce skutečnosti, když vidíme stůl, bezprostředně zpracováváme údaje smyslů, které zachycují různé rysy stolu, dávají nám podobu stolu a vedou nás k závěru o jeho existenci ve skutečnosti. Pokud však skutečnost není tím, čím se zdá být, existuje vůbec nějaká skutečnost? Nebo je to všechno jen mlhavá interpretace minulých podmíněností a různých vjemů, které nutíme, aby se projevily ve skutečnosti, které chceme věřit.

Tím vzniká pojem iluze a halucinace. Pokud je vše produktem interpretací naší mysli, nemůžeme celý náš život nazvat iluzí? Jaký máme důkaz o tom, že cokoli, co vidíme před sebou, je konečná skutečnost? Jiný argument zdůvodňuje, že to musí být skutečné, protože každý vnímá stejnou hmotu podobným způsobem. Jen proto, že stůl uchovávaný ve třídě se zdá podobný všem lidem přítomným v této místnosti, poskytuje to nějaké potvrzení, že je skutečně skutečný? Je to hmota, existuje. Na základě čeho však můžeme zdůvodnit její existenci jako stolu, který vidíme? Většina nemůže potvrdit všechno. Přesto, co s duševními poruchami, jako je schizofrenie. V takovém případě je člověk označen za jiného, protože jeho realita se liší od většiny. Znamená to však, že je falešný? Pokud ano, jen to posiluje tezi, že žádná realita neexistuje a jde jen o rozdílnost vzhledu, jak ji vnímají různí jedinci bez ohledu na počet, čímž je jisté, že hmota a vše ostatní, co na tomto světě vidíme, je jen projevem mysli a jejích představ a toho, jak vidíme svět. Žádný skutečný definitivní svět neexistuje. Fyzický svět existuje, i když je oddělen od lidské mysli. A tím se vracíme k naší židli, je snadné pochopit, proč zjevně neexistuje jako židle.

Pro uvedení dalších příkladů a zdůvodnění potvrzujících výše uvedený bod uvádíme anekdotu. Prý to začalo ponožkou Johna Locka. Ten si kladl otázku: „Když se mi v ponožce udělá díra a ta se následně zalátá, zůstane to ta samá ponožka?“. A pak dále: „Co když se záplatuje dvakrát? Co kdyby prošla tolika opravami, že by v ní nezůstaly žádné původní nitě – byla by to stále tatáž ponožka?“ Uprostřed zuřivých debat by opět bylo snadným východiskem říci: „Ponožka nikdy neexistovala.“

Problém s předměty spočívá v tom, že rozdíl mezi hromádkou a zrnkem písku, klackem a větvičkou je pouze jazykový. Stejně tak může být krychlová krabice použita jako zbraň, židle, stůl a v závislosti na jejím použití by se měnilo její jméno, a tím i její realita. A konečně vezmeme-li v úvahu vesmír jako celek, když se podíváme vzhůru, vidíme hvězdy a v průběhu věků jsme si vytvořili pojem souhvězdí. Z teček na obloze jsme vytvořili vzor, který jsme pojmenovali a začlenili do naší reality. Ale tam ve vesmíru jsou tyto hvězdy jen jednotlivé ohnivé koule. Dali jsme jim pojem souhvězdí, i když ve skutečnosti nic takového neexistuje. Je to výplod naší mysli.

Ačkoli tato debata nikdy nedospěje k jednoznačnému konci, racionální části mého já je to jedno. Ta filozofická však tvrdí, že židle a každá jiná hmota neexistuje ve skutečnosti, ale je pouhým projevem naší mysli a jejích představ. Mysl dává identitu hmotě, která se jeví jako naše realita.

Obrázek s laskavým svolením- englishns17.wordpress.com