Isidorus z Milétu

(nar. v Milétu; fl. Konstantinopol, 6. století)

architektura, matematika.

Isidorus z Milétu se podílel spolu s Anthemiem z Tralles (sousední město v Malé Asii) na stavbě chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Konstantinem započatý kostel byl zničen při vzpouře v Niká 15. ledna 532.1 Justinián okamžitě nařídil postavit na stejném místě nový kostel, který byl zahájen následující měsíc.2 Prokopius jmenuje Anthemia jako muže, který organizoval úkoly dělníků a zhotovil modely budoucí stavby, a dodává: „Anthemius se podílel na stavbě kostela: „S ním byl spojen další architekt, jménem Isidorus, rodem Milesianus, muž inteligentní a i v jiných ohledech hodný realizovat Justiniánovy plány.3 Pavel Silentiarius se ve svých pracných hexametrech shoduje: „Anthemius, muž velmi vynalézavý, a s ním Isidorus všestranně moudré mysli – neboť tito dva, sloužíce vůli pánů toužících po kráse, postavili mohutný chrám. „4 Obecně se má za to, že Anthemius zemřel v roce 534 nebo kolem něj,5 kdy byl Isidorus ponechán ve výhradním vedení, ale to je třeba považovat za neprokázané. Kostel byl vysvěcen 27. prosince 537.6

V úžasné době pěti let postavili Anthemius a Isidorus jednu z největších, nejdůmyslnějších a nejkrásnějších staveb všech dob. Půdorys je obdélník o rozměrech sedmdesát sedm krát sedmdesát jedna metrů, ale interiér působí dojmem baziliky zakončené apsidou, lemované uličkami a galeriemi a završené kupolí větší než všechny církevní kupole, které kdy byly postaveny. Kopule spočívá na čtyřech velkých obloucích, které vyrůstají ze čtyř mohutných pilířů; pendlovky mezi oblouky byly v té době novinkou. Stejně jako v kostele SS. Sergia a Bakcha v témže městě se o napětí centrální kopule dělí půlkopule na západě a východě a celková podobnost půdorysu vedla k domněnkám, že dřívější kostel postavili stejní architekti. Kupole nicméně vyvíjela na pilíře, které ji podpíraly, větší tlak směrem ven, než bylo bezpečné, a když musela být po zemětřesení o dvacet let později rekonstruována, byla o šest metrů vyšší; celkově se však ukázalo, že aplikovaná matematika architektů (nepochybně aplikovaná spíše instinktivně než vědomě) odpovídá náročným požadavkům čtrnácti století. Výzdoba stavby byla hodna její uměřenosti; císařství bylo vypleněno, aby ji vyzdobilo zlatem, stříbrem, mozaikami, jemnými mramory a bohatými závěsy. Její amba vzbuzovala zvláštní obdiv.

Anthemius a Isidorus byli Justiniánem konzultováni, když bylo opevnění v Darasu v Mezopotámii poškozeno povodněmi; při této příležitosti však byla dána přednost radě Chrysea, inženýra, který byl za to zodpovědný.7

Isidorus pravděpodobně zemřel před rokem 558, neboť když byla koncem předchozího roku zemětřesením zničena část kopule a další části Hagie Sofie, provedl obnovu právě jeho synovec, zvaný Isidorus Mladší.8 Svému umění se nepochybně naučil u svého strýce. V podstatě se dochoval Anthemův a Isidorův kostel, jak jej opravil jeho synovec a jak byl opraven po ne méně než třiceti následných zemětřeseních, kromě běžného zubu času.

Isidorus byl kromě architekta také uznávaným matematikem. Poznámky na konci Eutociových komentářů k I. a II. knize Archimédova díla O kouli a válci a O měření kruhu naznačují, že Isidorus tyto komentáře redigoval.9 První taková poznámka zní: „Komentář Eutocia z Askalónu k první Archimédově knize O kouli a válci, vydání revidované Isidorem z Milétu, inženýrem (μéχαντκóζ), naším učitelem“; a mutatis mutandis jsou totožné i další dvě. Dříve se na základě těchto poznámek předpokládalo, že Eutocius byl Isidorovým žákem; jiné úvahy to však znemožňují a nyní panuje shoda, že tyto tři poznámky musí být interpolací Isidorova žáka.10 Podobnou poznámku připojenou k druhému Eutociovu řešení problému nalezení dvou středních úměrností – „Parabola se sleduje pomocí cukrovky, kterou vynalezl Isidorus z Milétu, inženýr, náš učitel, když ji popsal ve svém komentáři k Héróově knize o klenutí“ – je třeba rovněž považovat za interpolaci Isidorova žáka.11 O povaze Isidorem vynalezeného nástroje se lze jen dohadovat – řecké slovo obvykle znamená „kompas“ – a jinak není o Hérově knize ani o Isidorově komentáři k ní nic známo.

Třetí oddíl takzvané XV. knihy Eukleidových Elementů ukazuje, jak určit úhel sklonu (dihedrální úhel) mezi plochami stýkajícími se v libovolné hraně některého z pěti pravidelných těles. Postup začíná konstrukcí rovnoramenného trojúhelníku se svislým úhlem rovným úhlu sklonu. Jsou uvedena pravidla pro rýsování těchto rovnoramenných trojúhelníků a tato pravidla jsou připisována „Isidorovi, našemu velkému učiteli“.12 Lze tedy předpokládat, že přinejmenším třetí část knihy napsal některý z jeho žáků.

Výše uvedené pasáže svědčí o tom, že Isidorus měl školu, a zdá se, že právě v této škole byly Archimédovy spisy O kouli a cylindru a Měření kruhu mdash;o něž Eutocius svými komentáři oživil zájem – přeloženy z původní dórštiny do místního jazyka s řadou změn, které je měly učinit srozumitelnějšími pro začátečníky. Ze srovnání Eutociových citátů s textem dochovaných rukopisů je zřejmé, že text těchto traktátů, který měl Eutocius k dispozici, se v mnohém lišil od toho, který máme k dispozici dnes, a změny v rukopisech proto musely být provedeny později než Eutocius.13

PŘEKLADY

1. „Chronicon Paschale“, in: Corpus Scriptorum historiae Byzantinae, X (Bonn, 1832), 621.20-622.2.

2. Zonaras, Epitome historiarum, XIV.6.

, v Dindorfově vydání, III (Lipsko, 1870), 273.23-29.

3. Procopius, De aedificiis, I.1.24, v jeho Opera omnia, Haury, ed., IV (Lipsko, 1954), 9.9-16. Na jiném místě Prokopius říká, že „Justinián a architekt Anthemius spolu s Isidorem použili mnoho prostředků, aby postavili tak vznešený a bezpečný kostel“(ibid., I.1.50; Opera omnia, IV, 13.12-15) a v další zmínce vypráví, jak se Anthemius a Isidorus, znepokojeni možným zřícením, obrátili na císaře, který v jednom případě nařídil dokončit oblouk a v jiném nařídil sundat horní části některých oblouků, dokud nevyschne vlhkost – v obou případech se šťastným výsledkem (ibid., I.1.66-77;Opera omnia, IV, 15.17-17.7). Slovo překládané v těchto pasážích jako „architekt“ (μéχανoπoτoζ) by se dalo stejně dobře přeložit jako „inženýr“. V té době se mezi nimi ostře nerozlišovalo. Možná by byl nejvhodnější překlad „stavitel matek“.

4. Pavel Silentijský, Popis kostela svaté Moudrosti, II. 552-555, Bekker, ed., Corpus scriptorum historiae Byzantinae, XL (Bonn, 1837), 28. Agathias, Historiae, V.9, R. Keydell, vyd. (Berlin, 1967), 174.17-18, se zmiňuje pouze o Anthemiovi, ale to není podstatné; Evagrius Scholastius-Ecclesiastical History, Bidez a Parmentier, ed. (London, 1898), 180.6-181.14- se ve svém líčení církve nezmiňuje ani o jednom, ani o druhém.

5. F. Hultsch, „Anthemius 4“, in Pauly-Wissowa, I (Stuttgart, 1894), col. 2368, „um 534“; přesněji následuje G. L. Huxley, Anthemius of Tralles (Cambridge, Mass., 1959), „in A.D. 534“. Agathias, V.9, o nějž se Hultsch opírá, však toto datum nemůže poskytnout; a nejnovější editor R. Keydell ve svém Index nominum pouze odvozuje z pasáže pridem ante annum 558 mortuus.

6. Marcellinus Comes, „Chronicon“, in: J. P. Migne, ed., Patrologia latina, LI (Paris, 1846), col. 2. 943D.

7. Prokopius, c. d., II.3.1-15; Opera omnia, IV, 53.20-55.17.

8. Agathias, c. d., s. 296. Prokopius uvádí, že mladšího Isidora předtím zaměstnal Justinián spolu s Janem Byzantským při obnově města Zenobie v Mezopotámii (op. cit., II.8.25; Opera omnia, IV, 72.12-18).

9. Srov. Archimedis opera omnia, J. L. Heiberg ed., 2. vydání, III (Lipsko, 1915), 48.28-31, 224.7–0, 260.10-12. [Archimedis opera omnia. Řečtina snese výklad, že šlo o Archimédova pojednání, nikoli o Eutorciovy komentáře, které Isidorus revidoval. Takový byl první názor Heiberg-Jahrbuch für classische philologie, supp. 11 (1880), 359, ale Tannery ho obrátil na názor uvedený v textu: Archimedis opera omnia, III, xciii.

10. Paul Tannery, „Eutocius et ses contemporains“, in Bulletin des science mathematiques, 2. serie, 8 (1884), 315-329, přetištěno v Mémoires scientifiques, II (Toulouse-paris, 1912), 118-136.

11. Archimedis opera omnia, III, 84.8-11.

12. Euclidis opera omnia, J. L. Heiberg a Menge, ed., v (leipzig, 1888), 50.21-22. Viz také T. L. Heath, The Thirteen Books of Euclid’s Elements, 2. vydání, III (Cambrige, 1926), 519-520.

13. Euclidis opera omnia, J. L. Heiberg a Menge, eds. J. L. Heiberg, „Philologische Studien zu griechischen Mathematikern II. Ueber die Restitution der zwei Bücher des Archimedis πέ μέρέτ δέ τητ Ãπατραζ κατ κυλτνδρον,“ in Neues Jahrbuch für Philogie und Pädagogik, supp. 11 (1880), 384-385; Quaestions Archimedeae (Copenhagen, 1879), s. 69-77; Archimedis opera omnia, III, xciii. Radost, s jakou Eutocius našel starou knihu, která částečně zachovala Archimédův milovaný dórský dialekt -έν μέρέτ δέ την’Aρχτέ πτλν δωπδα γδωÃÃν απέÃωχν -, ukazuje, že ještě před jeho dobou došlo k částečné ztrátě dórských forem.

BIBLIOGRAFIE

I. Původní díla. Isidors vydal Eutociovy komentáře k Archimédovu dílu O kouli a válci a Měření kruhu. Ty se dochovaly – s pozdějšími redakčními úpravami – a jsou v knize Archimedis opera omnia, J. L. Heiberg, ed., 2. vydání, III (Lipsko, 1915). Komentář, který Isidorus napsal k jinak neznámé Heroově knize O klenbách, se nedochoval

II. Sekundární literatura. Hlavními antickými autoritami pro Isidorovo architektonické dílo jsou Procopius, De aedificiis in Opera omnia, Haury. ed., IV (Leiozig, 1954); Pavel Silentiarius, Popis kostela Svaté Moudrosti, Bekker, ed Corpus scriptorum historiae Byzantinae, XL (Bonn, 1837);a Agathias Scholasticus, Historiae, R. Keydell, ed (Berlin, 1967). Jednou z nejlepších moderních knih je W. R. Lethaby a Harold Swainson, The Church of Sancta Sophia Constantinople (London, 1894). Novější monografií je E. H. Swift, Hagia Sophia (New York, 1940). Dobré kratší zprávy jsou v publikacích Cecil Stewart, Simpson’s History of Architectural Development, II (London, 1954), 66-72;a Michael Maclagan, The City of Constantinople (London, 1968), s. 52-62.

O Isidorově přínosu ke studiu pěti pravidelných těles viz T. L. Health, The Thirteen Books of Euclid’s Elements, 2. vyd. (Cambridge, 1926; přel. New York, 1956), III, 519-520.

Ivor Bulmer-Thomas

.