Jak velký byl Amphicoelias fragillimus? I mean, really?

Milovníci drobných sauropodů jistě dobře vědí, že vedle nedostatečně popsaného indického titanosaura Bruhathkayosarus je dalším ze skutečně superobřích sauropodů Amphicoelias fragillimus. Je znám pouze z jediného neurálního oblouku hřbetního obratle, který byl vyfigurován a stručně popsán Copeem (1878) a téměř okamžitě ztracen nebo zničen, je to klasický „ten, který utekl“, zvíře, o kterém milovníci sauropodů brečí do piva pozdě v noci.

Amphicoelias fragillimus, holotyp hřbetního neurálního oblouku v zadním pohledu. Z Osborna a Mooka (1921:obr. 21), který byl zase jemně upraven podle Copea (1878:nečíslovaný a jediný obrázek).

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o A. fragillimus, protože Darren se mu nedávno podrobně věnoval na stránkách Tetrapod Zoology – pokud jste tak ještě neučinili, přečtěte si hned první a druhý díl. Podstatné je, že to byl diplodokoid zhruba dvakrát větší než Diplodocus v lineárním rozměru (tedy asi osmkrát těžší). To znamená, že byl velmi zhruba 50 m dlouhý a měl hmotnost 100 tun.

Ale Miku!, řekneš, není to strašně naivní jít vypočítávat hmotnosti a to všechno z jediného údaje o části jediné kosti?

Proč ano! Ano, to je! A o tom je tento příspěvek.

Jak píšu, hlavní prací o A. fragillimus je přehodnocení Kena Carpentera (2006), který pečlivě a předběžně odhadl délku 58 m a hmotnost kolem 122 400 kg.

Jak to tak bývá, Matt s kolegou před pár dny předložili abstrakt na konferenci a on mi ho před finalizací předal k připomínkám. Jen tak mimochodem napsal, že „neexistují žádné důkazy o sauropodech větších než 150 tun a je možné, že největší sauropodi nepřesahovali 100 tun“. Odpověděl jsem:

Myslím si, že je to VELMI nepravděpodobné. důkazy pro Amphicoelias fragillimus vypadají velmi přesvědčivě, Carpenterův (2006) odhad hmotnosti 122,4 tuny je konzervativní, je extrapolován z ultralehkého 11,5 tunového diplodoka Grega Paula.

Carpenterův odhad je založen na rekonstrukci vyobrazeného obratle, který by podle jeho výpočtů měl po dokončení výšku 2,7 m. V případě, že by byl kompletní, měl by na výšku 2,5 m. V případě, že by byl kompletní, měl by na výšku 2,7 m. To je 2,2násobek výšky odpovídajícího obratle u diplodoka a celé zvíře bylo uvažováno tak, jak by mohlo být, kdyby bylo jako diplodok zvětšeno o tento faktor. Zde je jeho rekonstrukce obratle, založená na Copeově obrázku menšího, ale lépe zastoupeného druhu Amphicoelias altus:

Jedna z možných rekonstrukcí obratle Alphicoelias fragillimus, z Carpentera (2006:obr. 1). Část A je původní Copeův obrázek opatřený poznámkami k označení lamel; část C je Copeova ilustrace hřbetního obratle Amphocoelias altus; část B je Carpenterova rekonstrukce prvního podle druhého.

Mattova odpověď mi zněla:

Za prvé, Paulova ultralehká 11,5tunová Dippy není daleko od mé 12tunové verze, kterou často cituješ, a ta moje by měla být lehčí, protože neobsahuje velké vzduchové vaky (hustota 0,8 místo pravděpodobnější 0,7). Kdyby měl můj Dippy SG 0,7, měl by hmotnost jen 10,25 tuny. Za druhé, Carpenter se přiklonil k velké velikosti Amphicoelias. Nemyslím si nutně, že by se mýlil, ale jeho oblíbený odhad je na hranici toho, co data potvrdí. Řekněme, že Amphicoelias byl v lineárním vyjádření rovnoměrně dvakrát větší než Dippy; to by mu stále mohlo dávat hmotnost až 90 tun. A to nepočítáme téměř jistotu, že Amphicoelias měl mnohem vyšší ASP než Diplodocus. Pokud by Amphicoelias byl pro Diplodoka jako Sauroposeidon pro Brachiosaura – pneumatické kosti asi o polovinu hustší – pak by 1/10 jeho objemu vážila ½ toho, co by vážil vanilkově zvětšený Dippy, a my bychom mohli srazit dalších 5 tun.

Je tu spousta dobrých věcí a následovalo ještě víc tam a zpět, kterými vás nebudu obtěžovat. Ale to, s čím jsem odešel, byla myšlenka, že faktor měřítka je možná špatný. A tak mě napadlo, že bych měl udělat vlastní rekonstrukci v uzavřené místnosti a podívat se, jak to vypadá ve srovnání s ní.

Takže jsem z Osborna a Mooka vytáhl údaj o A.f. a vymazal jejich přerušované rekonstrukční čáry. Pak jsem šel na chvíli dělat něco jiného, aby jakákoli vzpomínka na to, kde ty čáry mohly být, měla šanci vyblednout. Dával jsem si pozor, abych se nedíval na Carpenterovu rekonstrukci, abych si mohl být jistý, že ta moje bude nezávislá. Pak jsem vyčištěnou figurku A. fragillimus ve Photoshopu vložil do kopie figurky A. altus, zmenšil ji tak, aby co nejlépe odpovídala tomu, jak jsem ji viděl, a výsledek změřil. Tady to je:

Moje měřítko kompletního obratle Amphicoelias fragillimus: vlevo Copeova figurka jediného známého obratle; vpravo Copeova figurka hřbetního obratle A. altus, zmenšená tak, aby odpovídala dochovaným částem prvního. Výška druhého z nich je škálována podle naměřené výšky prvního.

Jak vidíte, když jsem změřil svůj obratel Amphicoelias zmenšený na velikost A.f., byl vysoký „jen“ 2293 mm oproti 2700 mm u Kenovy rekonstrukce. Jinými slovy, můj je pouze 85 % stejně vysoký, což znamená 0,85^3 = 61 % stejně masivní. Pokud je tedy tato rekonstrukce správná, je tento hromotluk „jen“ 1,87krát delší než diplodok v lineárním rozměru – možná 49 metrů – a pravděpodobně by se dostal hluboko pod stotunovou hranici. Pokud bychom použili Mattův (2005) odhad 12 tun pro Diplodoka, dostali bychom pro Amphicoelias fragillimus pouhých 78,5 tuny. Takže Matt to možná nazval správně.

Hřbetní obratel Amphicoelias altus, téměř jistě holotyp, v levém bočním pohledu, ležící na zádech. Fotografie Matta Wedela ze sbírek AMNH. Nemohu uvěřit – nemohu VĚŘIT – že jsem nevěnoval deset minut tomu, abych se na tento obratel podíval, když jsem byl loni v únoru v tom sklepě. To je ale blbec.

Přátelé – prosím, nezapomeňte, že pointa není „Amphicoelias fragillimus vážil jen 78,5 tuny, a ne 122,4 tuny“. Pointa je „když extrapolujete hmotnost vyhynulého živočicha nejisté příbuznosti ze 132 let starého údaje o částečné kosti, kterou nikdo neviděl více než sto let, musíte si uvědomit, že chybovost je obrovská a cokoli, co připomíná jistotu, je hodně špatně.“

Caveatův odhadce!

  • Carpenter, Kenneth. 2006. Největší z velkých: A critical re-evalustion of the mega-sauropod Amphicoelias fragillimus Cope, 1878. pp. 131-137 in J. Foster and S. G. Lucas (eds.), Paleontology and Geology of the Upper Jurassic Morrison Formation. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin 36.
  • Cope, Edward Drinker. 1878. Geology and Palaeontology: A new species of Amphicoelias [Geologie a paleontologie: nový druh rodu Amphicoelias]. The American Naturalist 12 (8): 563-566.
  • Osborn, Henry Fairfield, and Charles C. Mook. 1921. Camarasaurus, Amphicoelias and other sauropods of Cope [Camarasaurus, Amphicoelias a další sauropodi z rodu Cope]. Memoirs of the American Museum of Natural History, č. 3:247-387, a desky LX-LXXXV.

.