Starověká řecká a římská filosofie

Monistické kosmologie

Podle shody, která sahá přinejmenším do 4. století př. n. l. a pokračuje až do současnosti, byl prvním řeckým filosofem Thalés z Milétu (kvetl v 6. století př. n. l.). V Thalésově době slovo filosof („milovník moudrosti“) ještě neexistovalo. Thalés byl však počítán mezi legendárních sedm mudrců (Sofojů), jejichž jméno pochází z termínu, který tehdy označoval spíše vynalézavost a praktickou moudrost než spekulativní vhled. Thalés tyto vlastnosti prokázal tím, že se snažil dát matematickým znalostem, které získal od Babyloňanů, přesnější základ a využít je k řešení praktických problémů – například k určení vzdálenosti lodi při pohledu od břehu nebo výšky egyptských pyramid. Ačkoli se mu připisuje také předpověď zatmění Slunce, je pravděpodobné, že pouze podal jeho přirozené vysvětlení na základě babylonských astronomických znalostí.

Thales je považován za prvního řeckého filozofa, protože jako první podal čistě přirozené vysvětlení vzniku světa, oproštěné od mytologických složek. Zastával názor, že vše vzniklo z vody – toto vysvětlení vycházelo z nálezu fosilních mořských živočichů daleko ve vnitrozemí. Jeho tendence (a jeho bezprostředních následovníků) podávat nemytologická vysvětlení byla nepochybně vyvolána skutečností, že všichni žili na pobřeží Malé Asie, obklopeni řadou národů, jejichž civilizace byla mnohem vyspělejší než řecká a jejichž vlastní mytologická vysvětlení se značně lišila. Zdálo se proto nezbytné začít znovu na základě toho, co člověk mohl pozorovat a vyvodit z pohledu na svět, jak se mu jevil. Tento postup přirozeně vedl ke sklonu k rozsáhlým zobecněním na základě poměrně omezených, i když pečlivě ověřených pozorování.

Thalův žák a nástupce Anaximandr z Milétu (610 – 546 př. n. l.) se pokusil podat propracovanější výklad o vzniku a vývoji uspořádaného světa (kosmu). Podle něj se vyvinul z apeironu („neomezeného“), něčeho nekonečného a zároveň neurčitého (bez rozlišitelných vlastností). V tomto apeironu vzniklo něco, co vytvořilo protiklady tepla a chladu. Ty spolu ihned začaly bojovat a vytvořily kosmos. Studené (a vlhké) částečně vyschlo (stalo se pevnou zemí), částečně zůstalo (jako voda) a – prostřednictvím horkého – se částečně vypařilo (stalo se vzduchem a mlhou), přičemž jeho vypařující se část (rozpínáním) rozdělila horké na ohnivé prstence, které obklopují celý kosmos. Protože jsou však tyto prstence zahaleny mlhou, zůstávají v nich jen určité dýchací otvory, které jsou pro člověka viditelné a jeví se mu jako Slunce, Měsíc a hvězdy. Anaximandr si jako první uvědomil, že vzestup a sestup nejsou absolutní, ale že sestup znamená směřování ke středu Země a vzestup od něj, takže Země nemusí být ničím podepřena (jak se domníval Thalés). Vycházeje z Thalésových pozorování, pokusil se Anaximandr podrobněji rekonstruovat vývoj života. Život, který je úzce spjat s vlhkostí, vznikl v moři. Všichni suchozemští živočichové jsou podle něj potomky mořských živočichů; protože první lidé jako novorozenci nemohli přežít bez rodičů, Anaximandr se domníval, že se narodili v živočichovi jiného druhu – konkrétně v mořském živočichovi, v němž byli vychováváni, dokud se o sebe nedokázali postarat sami. Postupně se však vlhkost částečně vypaří, až se nakonec všechny věci vrátí do nediferencovaného apeironu, „aby zaplatily trest za svou nespravedlnost“ – za to, že bojovaly jedna proti druhé.

Anaximandrův nástupce Anaximenés z Milétu (žil asi 545 př. n. l.) učil, že původcem všech věcí je vzduch. Jeho stanovisko bylo dlouho považováno za krok zpět, protože stejně jako Thalés kladl na počátek vývoje světa zvláštní druh hmoty. Tato kritika se však míjela účinkem. Zdá se, že ani Thalés, ani Anaximandr neupřesnili způsob, jakým ostatní věci vznikly z vody nebo apeironu. Anaximenés však prohlásil, že ostatní druhy hmoty vznikly ze vzduchu kondenzací a řídnutím. Tímto způsobem se to, co bylo pro Thalése pouhým počátkem, stalo základním principem, který zůstal ve všech svých proměnách v podstatě stejný. Pojem arche, který původně znamenal pouze „počátek“, tak získal nový význam „principu“, který od té doby hrál ve filozofii až do současnosti obrovskou roli. Tento pojem principu, který zůstává stejný v mnoha transmutacích, je navíc předpokladem myšlenky, že nic nemůže vzniknout z ničeho a že všechny příchody a odchody, které lidé pozorují, nejsou nic jiného než transmutace něčeho, co v podstatě zůstává věčně stejné. Tímto způsobem je také základem všech zákonů zachování – zákonů zachování hmoty, síly a energie -, které byly základem vývoje fyziky. Ačkoli si Anaximenés samozřejmě neuvědomoval všechny důsledky své myšlenky, její význam lze jen stěží přeceňovat.

První tři řečtí filosofové byli často nazýváni „hylozoisty“, protože zřejmě věřili v jakousi živou hmotu (viz hylozoismus). To je však sotva adekvátní charakteristika. Spíše je pro ně charakteristické, že nerozlišovali jasně mezi druhy hmoty, sil a vlastností, ani mezi fyzickými a emocionálními vlastnostmi. Stejnou entitu někdy nazývají „ohněm“ a jindy „žárem“. Teplo se někdy objevuje jako síla a někdy jako vlastnost a opět není jasné rozlišení mezi teplem a chladem jako fyzikálními vlastnostmi a teplem lásky a chladem nenávisti. Uvědomit si tyto dvojznačnosti je důležité pro pochopení určitého pozdějšího vývoje řecké filosofie.

Xenofanés z Kolofónu (asi 560-478 př. n. l.), rapsodik a filosofický myslitel, který emigroval z Malé Asie do Eleje v jižní Itálii, byl první, kdo jasněji formuloval to, co vyplývá z Anaximenovy filosofie. Kritizoval lidové představy o bozích a tvrdil, že lidé si bohy stvořili k obrazu svému. Ale hlavně tvrdil, že může existovat jen jeden Bůh, vládce vesmíru, který musí být věčný. Protože je nejsilnější ze všech bytostí, nemohl vzniknout z něčeho méně silného, ani nemohl být překonán nebo nahrazen něčím jiným, protože nemůže vzniknout nic, co by bylo silnější než nejsilnější. Argument se jasně opíral o axiomy, že nic nemůže vzniknout z ničeho a že nic, co existuje, nemůže zaniknout.

Tyto axiomy upřesnil a dovedl do logických (a krajních) důsledků Parmenidés z Eleje (nar. asi 515 př. n. l.), zakladatel tzv. eleatické školy, za jehož učitele a předchůdce byl považován Xenofanés. Ve filozofické básni Parmenidés trval na tom, že „to, co je“, nemohlo vzniknout a nemůže zaniknout, protože by muselo vzniknout z ničeho nebo se stát ničím, zatímco nic ze své podstaty neexistuje. Nemůže být ani pohyb, protože by musel být pohybem do něčeho, co je – což není možné, protože by byl zablokován -, nebo pohybem do něčeho, co není – což je stejně nemožné, protože to, co není, neexistuje. Proto je vše pevné, nehybné jsoucno. Známý svět, v němž se věci pohybují, vznikají a zanikají, je světem pouhé víry (doxa). V druhé části básně se však Parmenidés pokusil podat analytický popis tohoto světa víry a ukázal, že spočívá na neustálém rozlišování mezi tím, o čem se věří, že je pozitivní – tj. že má skutečné bytí, jako je světlo a teplo, a tím, o čem se věří, že je negativní – tj, absenci pozitivního bytí, jako je tma a chlad.

Je příznačné, že Hérakleitos z Efesu (asi 540-480 př. n. l.), jehož filosofie byla později považována za pravý opak Parmenidovy filosofie nehybného bytí, se v některých zlomcích svého díla přiblížil tomu, co se snažil ukázat Parmenidés: pozitivní a negativní jsou podle něj pouze různé pohledy na tutéž věc; smrt a život, den a noc a světlo a tma jsou ve skutečnosti jedno.