Vznikající lidské infekční nemoci: Březen 2003 – časopis Emerging Infectious Diseases – CDC

To the Editor: Zdroj infekce byl vždy považován za prvořadý faktor v epidemiologii. Lidské přenosné nemoci lze klasifikovat podle zdroje infekce na antroponózy (kdy zdrojem je infekční člověk; typický je přenos mezi lidmi), zoonózy (zdrojem je infekční zvíře; přenos mezi lidmi je neobvyklý) a sapronózy (zdrojem je abiotický substrát, neživé prostředí; přenos mezi lidmi je výjimečný). Zdrojem infekce je často rezervoár nebo, ekologicky řečeno, prostředí, kde se etiologickému agens nemoci běžně daří, roste a množí se. Charakteristickým rysem většiny zoonóz a sapronóz je, že po přenosu na člověka je epidemický řetězec obvykle přerušen, ale klinický průběh může být někdy poměrně závažný, dokonce smrtelný. Ekologické pravidlo určuje, že obligátní parazit by neměl zabít svého hostitele, aby měl prospěch z adaptované dlouhodobé symbiózy, zatímco příležitostně napadený cizí hostitel, například člověk, by mohl být parazitem vystaven těžkému onemocnění nebo dokonce rychle usmrcen, protože na tohoto hostitele neexistuje evoluční adaptace (1). V tomto dopise jsou diskutovány pouze mikrobiální infekce; invaze a napadení metazoany byly vynechány.

Anthroponózy (řecky „anthrópos“ = člověk, „nosos“ = nemoc) jsou nemoci přenosné z člověka na člověka. Příkladem jsou zarděnky, neštovice, záškrt, kapavka, pásový opar (Trichophyton rubrum) a trichomoniáza.

Zoonózy (řecky „zoon“ = zvíře) jsou nemoci přenosné z živých zvířat na člověka (2). Tato onemocnění se dříve nazývala antropozoonózy a onemocnění přenosná z člověka na zvířata se nazývala zooantroponózy. Bohužel mnoho vědců používalo tyto termíny v obráceném významu nebo nevybíravě a odborná komise se rozhodla tyto dva termíny opustit a doporučila „zoonózy“ jako „nemoci a infekce, které se přirozeně přenášejí mezi obratlovci a člověkem“ (3). Omezený počet původců zoonóz může způsobit rozsáhlé epidemie; mnoho zoonóz však přitahuje pozornost veřejnosti kvůli vysoké úmrtnosti spojené s infekcemi. Kromě toho jsou zoonózy někdy nakažlivé pro nemocniční personál (např. hemoragické horečky). Zoonózy lze klasifikovat podle ekosystému, ve kterém kolují. Jedná se buď o synantropní zoonózy s městským (domácím) koloběhem, kdy zdrojem infekce jsou domácí a synantropní zvířata (např. městská vzteklina, nemoc z kočičího škrábnutí a zoonotický pásový opar), nebo o exoantropní zoonózy se sylvatickým (divokým a volně žijícím) koloběhem v přírodních ohniscích (4) mimo lidské prostředí (např. arbovirozy, vzteklina volně žijících zvířat, borelióza a tularémie). Některé zoonózy však mohou cirkulovat jak v městském, tak v přírodním cyklu (např. žlutá zimnice a Chagasova choroba). Řada původců zoonóz je přenášena členovci (5), jiné se přenášejí přímým kontaktem, alimentární cestou (potravinami a vodou) nebo aerogenní cestou (vzduchem) a některé jsou přenášeny hlodavci.

Sapronózy (řecky „sapros“ = rozkládající se; „sapron“ znamená v ekologii rozkládající se organický substrát) jsou onemocnění člověka přenosná z abiotického prostředí (půda, voda, rozkládající se rostliny nebo mrtvoly zvířat, výkaly a jiné substráty). Schopnost původce saprofyticky růst a replikovat se v těchto substrátech (tj. nejen přežívat nebo je sekundárně kontaminovat) jsou nejdůležitějšími vlastnostmi saprotrofního mikroba. Saprotrotičtí agens tak vedou dva různé způsoby života: saprofytický (v abiotickém substrátu při teplotě okolí) a parazitický (patogenní, při teplotě homeotermního obratlovčího hostitele). Typickými sapronózami jsou viscerální mykózy způsobené dimorfními houbami (např. kokcidioidomykóza a histoplazmóza), „monomorfními“ houbami (např. aspergilóza a kryptokokóza), některé povrchové mykózy (Microsporum gypseum), některá bakteriální onemocnění (např. legionelóza) a prvoci (např. primární amebová meningoencefalitida). Intracelulární parazité živočichů (viry, rickettsie a chlamydie) nemohou být původci sapronózy. Termín „sapronóza“ byl zaveden do epidemiologie jako užitečný pojem (6-8). Pro tato onemocnění použila odborná komise termín „sapronózy“, který je definován jako „mající jak obratlovčího hostitele, tak neživočišné vývojové místo nebo rezervoár (organická hmota, půda a rostliny)“ (3,9). Termín sapronózy je však vhodnější, protože zvířata nejsou zdrojem infekce pro člověka. Zatímco antroponózy a zoonózy jsou obvykle doménou odborné činnosti humánních, resp. veterinárních mikrobiologů, sapronózy mohou být doménou mikrobiologů životního prostředí. Míra poddiagnostikování sapronóz je pravděpodobně vyšší než u antroponóz a zoonóz a je třeba očekávat nárůst incidence i počtu sapronóz. Legionelóza, pontiacká horečka, netuberkulózní mykobakteriózy a primární amébová meningoencefalitida jsou některé sapronózy, které se objevily v posledním desetiletí. Kromě toho výrazně vzrostl počet oportunních infekcí u imunosuprimovaných pacientů; mnoho z těchto onemocnění a některé nozokomiální infekce jsou ve skutečnosti také sapronózy.

Stejně jako každá klasifikace má i seskupování lidských onemocnění do epidemiologických kategorií podle zdroje infekce určitá úskalí. Některá onemocnění přenášená členovci (městská žlutá zimnice, horečka dengue, epidemický tyfus, klíšťová recidivující horečka, epidemická recidivující horečka a malárie) by mohla být považována spíše za antroponózy než za zoonózy, protože dárcem infekční krve pro přenašeče je infikovaný člověk, a nikoli obratlovec. Infekci člověka však způsobuje (bezobratlý) živočich, v němž se původce replikuje, a proto se dává přednost termínu zoonózy. HIV je opičího původu se sylvatickým koloběhem mezi divokými primáty a náhodnou infekcí lidí, kteří je lovili nebo jedli; lidské onemocnění (AIDS) tak mohlo být v první fázi považováno za zoonózu, ale později se v lidské populaci rozšířilo jako typická antroponóza a způsobilo současnou pandemii. Podobně se pandemické kmeny chřipky vyvinuly antigenním posunem z virů ptačí chřipky A. U některých etiologických agens nebo jejich genotypů jsou zvířata i lidé současnými rezervoáry (virus hepatitidy E, kalicivirus podobný Norwalk, enteropatogenní Escherichia coli, Pneumocystis, Cryptosporidium, Giardia a Cyclospora); tato onemocnění by se mohla podmíněně nazývat antropozoonózy. Další obtíže mohou nastat při klasifikaci onemocnění způsobených sporulujícími bakteriemi (Clostridium a Bacillus): Jejich infekční spory přežívají v půdě nebo v jiných substrátech velmi dlouho, ačkoli obvykle vznikají po vegetativním růstu v abiotickém prostředí, které může zahrnovat i mršiny zvířat. Tyto choroby by se proto měly nazývat sapronózy. U některých dalších etiologických agens mohou být rezervoárem jak zvířata, tak abiotické prostředí (Listeria, Erysipelothrix, Yersinia pseudotuberculosis, Burkholderia pseudomallei a Rhodococcus equi) a tato onemocnění by se ve skutečnosti mohla nazývat saprozoonózy (ne sensu 9 ), protože jejich zdrojem může být jak zvíře, tak abiotický substrát.

Souhrnný seznam antropo-, zoo- a sapronóz viz příloha.

Nahoru

.