Účet byl dříve pozastaven.

Pokud byste se na mě podívali zvenčí, jako cizinec nebo divák, nejspíš byste to nikdy nepoznali. Pokud jsi můj důvěrný, blízký přítel, jediným důvodem, proč bys to mohl vědět, je samotný fakt, že jsem se cítil natolik pohodlně, abych se ti otevřel. O zběsilých zvratech mé mysli. O neustálém boji. O urovnání a zklidnění neustálých obav. Závodění na uzavřeném okruhu v mé hlavě, znovu a znovu a znovu. Ale většina, pokud mi není důvěrně blízká, nemá ani tušení, jak. intenzivní. tento každodenní boj může být.

Protože jsem se stal absolutním „profíkem“ v nasazování masky. Můj „šťastný obličej“. Pracuji přesčas, abych tuhle sedmipísmennou bestii udržela na uzdě. A udržovat úsměvy na tváři. Dokonce i když se mi vnitřnosti zacyklí. Proplétají se. Zamotané do nepředstavitelné hromady uzlů.

Víte, s touhle příšerou se potýkám už přes třicet let. Jako při hře „Kličkovaná“. Jakmile jeden strach ustoupí, bez jakéhokoli varování či upozornění se objeví jiný. Trvalo mi něco přes 28 let, čtyři měsíce po porodu s naší nejstarší dcerou, než jsem si uvědomila, jaký je tenhle ďábel bezohledný zloděj. Naprosto neúprosný. Okradl mě o nespočet krásných vzpomínek a milníků s naší drahocennou čtyřměsíční dcerou. Tenhle surovec vyhrával víc, než bych si kdy chtěla připustit. Ale s naprostým vyčerpáním a depresí, která přemáhala mou mysl i tělo, jsem věděla, že jsem se ve svém boji dostala na jedno z nejnižších myslitelných míst.

A pak se to stalo.

Jednoho mrazivého, zasněženého, pochmurného prosincového odpoledne jsem se jako prvorodička zahnala do úzkých, když jsem se snažila převzít péči o milovaný novorozený život, a to zcela sama svým ustrašeným a ochranitelským já. Když jsem si každým kouskem svého srdce a těla uvědomila, že své křížové tažení proti tomuto život vysávajícímu zlobrovi rychle prohrávám.

A se slzami stékajícími po tváři jsem ve velmi upřímném rozhovoru se svou úžasnou maminkou učinila životní vyznání. Slova, na která nikdy, nikdy nezapomenu:

„Mám pocit, že nikdy nemůžu být prostě šťastná. Protože když se začnu cítit šťastná, když polevím v ostražitosti a skutečně se nadechnu krásy života, zkamením hrůzou, že se stane něco špatného. Doslova mám pocit, že nemůžu popadnout dech. Přecházím od starostí ke starostem, aniž bych se mezitím nadechla. Žádné přestávky. Žádná radost.“

A ten strach? Ten strach být šťastný? Ačkoli tato dvě slova dohromady zdánlivě vytvářejí jakýsi oxymóron, vyvolávají tak opravdové pocity, až příliš známé tolika lidem, kteří se potýkají s úzkostí i depresí.

Bojovat s tímto nepoddajným banditou? To se může stát naprosto vyčerpávajícím úkolem. Práce na plný úvazek. Jednoduše dýchat. Nadechnout se. A existovat.

Nedávno jsem se ocitl v období, kdy se mi dýchalo o něco lépe. A ty úseky? Ty jsou nejtěžší a nejděsivější ze všech, krásné duše, protože to jsou chvíle, kdy se znovu vkrádá zranitelnost. Spolu s hrou mysli: „Teď to jde opravdu báječně, co? Užíváš si to? Opravdu byste si neměli příliš zvykat na to, kde se právě nacházíte. Nebude to trvat dlouho. Víš, že se brzy stane něco děsivého a nepředvídatelného.“

A pak přijde „přemet“.

Přesun.

Z radosti do strachu.

V okamžiku.

Ty dotěrné, neutuchající myšlenky se vrátí. Protože opět nastal čas, kdy se něco pokazí.

Ale můj vzkaz pro vás, krásní přátelé? Nevzdávejte se naděje. Odrazte se ode dna. S e.v.e.r.y.t.h.i.n.g., které máte hluboko v sobě. Pohřbené ve vašem unaveném srdci a duši. Křičte nahlas, když budete muset… „Ty mě ‚nevlastníš‘! Moje myšlenky ti nepatří. Mé emoce ti nepatří! Mám právo být šťastný! A vy mi tento okamžik nevezmete!“

Prosím, vězte, že to bude vyžadovat cvik. Nikdy bych vám neřekl, že bude snadné se tomuto tyranovi vzepřít. Protože to tak nebude. Ale po třiceti letech, kdy jsem s tímhle nemilosrdným monstrem chodil kolo na kolo, si začíná uvědomovat, že už nejsem žádný tlačenka. V našem krátkém čase tady na Zemi je v sázce příliš mnoho radosti a krásy. A já jsem cílevědomě odhodlaná mít vítězný rekord.

Chceme slyšet váš příběh. Staňte se mocným přispěvatelem zde.

Foto: Thinkstock Serghei Starus

.