Účet byl dříve pozastaven.

Bipolární porucha. Při vyslovení těchto dvou slov se mi jako první vybaví pocit viny, stud, osamělost a hněv. Od té doby, co si pamatuji, se potýkám s bipolární poruchou a potýká se s ní i mé okolí. Říkám okolí, protože bipolární porucha není jen jednosměrná diagnóza. Ovlivňuje všechny kolem vás, zejména vaše blízké.

Hledala jsem slovo, které by popsalo, jaké to je žít s bipolární poruchou, a narazila jsem na altschmerz. Není to tak docela skutečné slovo, ale někdo jménem John Koenig ho vymyslel úpravou skutečného německého slova, přičemž to skutečné slovo je weltschmerz. Nemá přímý anglický ekvivalent. V němčině však welt znamená svět a schmerz znamená bolest, takže jako složené slovo toto spojení v doslovném překladu znamená „světová bolest“.

Představte si tedy, že si každý druhý týden nesete světovou bolest, protože přesně takový je život s bipolární poruchou. V jednu chvíli se zdá, že všechno funguje, jak má, a vzápětí vás někdo shodí z piedestalu tak silně, že cítíte, jak se po vás slehla zem. Je to hledání účelu, smyslu a klidu ve všem (v čemkoli), ale nějak vám to stále uniká. Hledáte věci nebo příležitosti, o kterých si myslíte, že vás udělají šťastnými, ale pravdou je, že vás zřejmě nic neudělá šťastnými. A tehdy se projeví pocit viny. Najdete všechny ty nové a vzrušující snahy, abyste zaplnili tu neustálou prázdnotu, kterou v sobě nosíte. Myslíte si, že to je to, co potřebuji, to je to, co jsem hledal, ale pak se něco stane. Buď vaše plány ztroskotají, nebo se to změní, nebo je uspokojení z toho, že se věci daří, krátkodobé a nahradí je nová sada proměnných, se kterými jste nepočítali. Pak cítíte zklamání, úzkost a vinu. Vinu za to, že jste všechny zapojili a nadchli, že jste je přiměli věřit v to, čeho se snažíte dosáhnout, protože když si sáhnete na dno, nechápou to. Jak by mohli? Jak může být někdo v depresi a zklamaný, když dostal přesně to, co chtěl?“

Taková je jízda na horské dráze, když mám tuhle nemoc, a tohle je temná pravda, temné místo, kde sídlí moje mysl; mám pocit, že mě nic neudělá šťastnou ani mi nepomůže cítit se v klidu. Cítím neustálý stud za to, že se nedokážu zbavit tohoto pocitu prázdnoty, přestože jsem obdařena více než většina ostatních. Stud a pocit viny, že nejsem šťastná sama, ne s lidmi – nikde – to je to nejosamělejší místo. Lidé se na mě zlobí a jsou frustrovaní a myslí si, že se jen snažím vymýšlet výmluvy (není to tak těžké, že?). Myslí si, že jsem líná nebo že prokrastinuji a že se nesnažím dost, ale pravda je, že se cítím zaseklá. Když najdu potenciální způsob, jak pozitivně a produktivně trávit čas, buď rychle ztratím zájem, nebo se nějak ukáže, že to opět není ten žeton, který mi zajistí klid. Smutné je (a to je chvíle, kdy se rozčílím), že se zdá, že klid mi nemůže přinést nic. Jediné, po čem toužím, je spát, protože to je jediný čas, kdy nejsem uzavřená v těchto temných místech.

Mám pocit, že všechno, co se týká života, prožívám na plný plyn. Někdy mám pocit, že vstřebávám každý centimetr bolesti a rozvratu tohoto světa a nemohu dýchat. Srdce a myšlenky se mi rozbuší a mám pocit, že doslova nevydržím být naživu. Temnota mě pohlcuje. Naučil jsem se „myslet“, jak se z této temnoty dostat, ale trvá to krátce a brzy se kolem mě opět zahalí ponurá látka. Ocitám se opět na začátku. Tyto vzestupy a pády jsou vyčerpávající nejen pro mě, ale i pro mé blízké, protože každý druhý týden jsem v jiném duševním rozpoložení.

Přímo řečeno, takhle se žít nedá. Věřte mi, že ani já nechci, ale prostě netuším, jak v téhle neustálé a nepřetržité válce najít klid.