Úpadek

Raný vývoj

Moderní úpadkové právo se formovalo z několika odlišných historických směrů. Ve starém římském právu mohl nezaplacený soudní věřitel nechat sekvestrovat majetek dlužníka (missio in bona) a prodat jej ve prospěch všech věřitelů (venditio bonorum). Řízení tohoto typu vedlo ke ztrátě občanských práv. Ke zmírnění těchto obtíží byla dlužníkovi dána výsada vzdát se dobrovolně svého majetku ve prospěch věřitelů podáním žádosti k soudci (cessio bonorum).

V průběhu středověku došlo k oživení a rozvoji obou institucí. Středověká italská města vydávala zákony zabývající se vymáháním a rozdělováním majetku dlužníků, zejména obchodníků, kteří uprchli nebo podvodně způsobili platební neschopnost. Takoví úpadci (rumpentes et falliti) byli postihováni přísnými tresty a jejich majetek byl likvidován. Kromě toho středověké španělské právo obnovilo soudní cessio bonorum. Siete Partidas, kodifikace vydaná z pověření Dona Alfonse X. Moudrého, krále Kastilie a Leónu, ve druhé polovině 13. století obsahovala podrobná ustanovení týkající se insolventních dlužníků, která se vztahovala na obchodníky i neobchodníky a umožňovala jim zajistit dobrovolnou likvidaci jejich majetku pod soudním dohledem. Nezaplacený věřitel mohl trvat buď na zaplacení, nebo na postoupení svého majetku dlužníkem všem věřitelům.

Zákony zabývající se majetkem uprchlých a podvodných dlužníků se po vzoru statutů středověkých italských měst rozšířily po celé západní Evropě. Ustanovení tohoto typu byla přijata v obchodních centrech Francie, Brabantska a Flander v průběhu 15. a 16. století. Antverpské zvyklosti, vytištěné v roce 1582, obsahovaly rozsáhlá pravidla pro zacházení s bankrotáři a jejich majetkem. Císař Karel V. jako flanderský hrabě vložil do svého dekretu o správě spravedlnosti a dobrém pořádku z roku 1531 přísná ustanovení o potlačování úpadků. Není pochyb o tom, že první anglický „acte again suche persones as doo make Bankrupte“, přijatý v letech 1542/43, byl inspirován severoevropskými vzory, neboť název reprodukuje vlámský výraz. Upravoval řízení zahájená proti uprchlým nebo skrytým dlužníkům. Byl nahrazen podrobnějším zákonem z roku 1571, který se vztahoval pouze na kupce a další obchodníky. Dobrovolné řízení bylo v Anglii stanoveno až v roce 1844 a ve Spojených státech až v roce 1841.

Ve Francii byla vnitrostátní pravidla o platební neschopnosti a úpadku vložena do Ordonnance du Commerce z roku 1673. Ta upravovala jak dobrovolné postoupení pohledávek ve prospěch věřitelů provedené obchodníky (hlava X), tak řízení a účinky plynoucí z úpadku (hlava XI). Byla vykládána tak, že omezuje konkurzní řízení pouze na obchodníky, a zákony mnoha dalších zemí následovaly francouzský příklad. Ve Španělsku tak bylo omezení konkurzu na obchodníky přijato v nařízeních z Bilbaa, která byla sankcionována v roce 1737 a následně aplikována v Latinské Americe, zejména v Argentině.

Omezení konkurzní legislativy na osoby zabývající se obchodem vyvolalo potřebu likvidačního řízení vztahujícího se na ostatní dlužníky. Jak bylo uvedeno výše, Siete Partidas obsahoval ustanovení o dobrovolném likvidačním řízení použitelném na všechny třídy dlužníků. Na tomto základě španělský právník ze 17. století Salgado de Somoza vypracoval podrobná pravidla pro zahájení a vedení dobrovolného likvidačního řízení, které bylo nazváno „souběh věřitelů“. Jeho traktát nazvaný Labyrinthus Creditorum ovlivnil vývoj španělského práva a měl velký vliv i na zvykové právo německých států. V důsledku toho se ve španělském právu vyvinuly dvě třídy likvidačních řízení, jedna pro obchodníky a druhá pro neobchodníky. Španělské právo bylo v tomto ohledu vzorem pro právní úpravu v Portugalsku, Argentině, Brazílii a dalších latinskoamerických zemích. Další země, včetně Rakouska, Německa, Anglie, Spojených států a zemí ovlivněných anglickým právem, podřídily své úpadkové právo jak obchodníkům, tak neobchodníkům. Novější zákony v Latinské Americe (např. v Argentině a Peru) rovněž zavedly jednotný systém. Francie, Itálie a několik zemí Latinské Ameriky však nezajišťují skutečné úpadkové řízení pro běžné dlužníky.

.