Článek 4 Ústavy Shrnutí –

Ústava Spojených států amerických je nejstarší dosud používanou ústavou na světě, která byla sepsána v roce 1787 a oficiálně ratifikována v roce 1788. Je považována za jednu z nejúspěšnějších ústav, které kdy byly napsány, obsahuje 7 různých hlavních částí známých jako články a během svého dlouhého působení nashromáždila 27 dodatků. Článek 4 Ústavy USA se zabývá rolemi a povinnostmi jednotlivých států v rámci země, což bylo v době jejího sepsání velmi důležité vzhledem k větší moci, kterou měly státy v době před občanskou válkou. Článek 4 obsahuje 4 různé oddíly, které podrobně popisují různé aspekty států a jejich povinností, přičemž některé jsou dále rozděleny do samostatných odstavců nebo paragrafů.

Oddíl 1

Oddddíl 1 vyžaduje, aby všechny státy vzájemně respektovaly a přijímaly své veřejné akty, záznamy a soudní řízení. Dále dává Kongresu pravomoc přijímat obecné, široce založené právní předpisy, které zajistí, jak jsou veřejné akty, záznamy a soudní řízení respektovány napříč státy. Toto ustanovení mělo zásadní význam, neboť do té doby panovaly mezi státy v rámci původních Článků konfederace a zejména v počátečních fázích revoluční války velké neshody a nejednotnost. Jednotlivé státy tiskly peníze, fungovaly pod vzájemně protichůdnými formami vlády a měly značně odlišnou kulturu a ekonomiku. Unie států by fungovala pouze tehdy, pokud by byl zachován duch spolupráce a respektu pod vedoucí rukou centralizované vlády, v tomto případě konkrétně zákonodárné moci.

§ 2

Doložka 1

Doložka 1 zaručovala, že všichni občané budou mít v každém státě stejné výsady a imunity. To slibovalo jednotlivým občanům stejná základní práva a svobody při cestování do jiných států a zakazovalo jiným státům, aby je diskriminovaly.

Doložka 2

Doložka 2 je ustanovení o vydávání zločinců do států, které vyžadují, aby byl zločinec vrácen ze státu, do něhož uprchl, do státu, v němž spáchal svůj zločin. Stát, do něhož zločinec uprchl, nemohl odmítnout zločince vydat, což je ustanovení nezbytné pro zachování určité úrovně práva a pořádku v jinak svobodné společnosti.

Doložka 3

Doložka 3 je známá jako doložka o uprchlých otrocích a zakazuje otrokům uniknout z otroctví útěkem ze svého státu do jiného státu, i když stát, do něhož uprchli, otroctví zakázal. Úřady státu, kam otrok uprchl, byly povinny vrátit ho jeho původnímu majiteli. Třináctý dodatek přijatý v roce 1865 od té doby učinil tuto klauzuli zastaralou tím, že zrušil otroctví a jakoukoli formu nedobrovolného otroctví s výjimkou trestu pro odsouzeného zločince.

Oddíl 3

Klauzule 1

Klauzule 1 umožňuje připojování nových států ke Spojeným státům, což bylo nezbytné ustanovení vzhledem k rychlé expanzi mnoha amerických kolonistů na západ. Pokud by však měl nový stát vzniknout ze svazku stávajících států nebo pokud by měl stát vzniknout v hranicích jiného státu, musel by toto opatření schválit jak Kongres, tak zákonodárci příslušného státu. Zatímco proces popsaný v této klauzuli byl do značné míry důsledně dodržován po celou dobu vzniku všech států Spojených států, při vzniku Západní Virginie ze stávajícího státu Virginie v roce 1863 byl uplatňován jen sporadicky. V tomto období, kdy se Spojené státy nacházely uprostřed občanské války, obyvatelé západní hornaté oblasti Virginie, kteří byli rozhodně proti otroctví, požádali Abrahama Lincolna o vytvoření samostatného státu od Virginie. Opatření sice získalo souhlas toho, co zbylo z Kongresu po odtržení států Konfederace, ale nemělo šanci získat souhlas právě vzbouřeného virginského zákonodárného sboru. Ve městě Wheeling ve Virginii se shromáždil narychlo vytvořený prozatímní „virginský“ zákonodárný sbor, který formálně schválil vznik státu, čímž technicky splnil požadavky ústavy, že opatření o vytvoření nového státu v jeho hranicích musí schválit jak stát, tak Kongres. Zda tím byly splněny požadavky uvedené v této klauzuli, je dodnes předmětem diskusí.

Klauzule 2

Klauzule 2 dává Kongresu pravomoc nad jakýmkoli územím nebo jiným majetkem ve vlastnictví Spojených států s právem přijímat zákony a předpisy pro jejich správu. Kongresu je rovněž dáno právo nakládat s jakýmkoli územím nebo majetkem ve vlastnictví Spojených států. Pokud by si například Spojené státy přály prodat území, které koupily od francouzského krále Napoleona Bonaparta v rámci koupě Louisiany, jiné cizí zemi, měly by na to plné právo.

Odstavec 4

Odstavec 4 vyžaduje, aby Kongres zaručil každému státu v zemi republikánskou formu vlády. Stávající i nově vzniklé státy byly chráněny před převzetím potenciálně tyranské vlády, která by potlačovala jejich práva na státní úrovni. Je důležité poznamenat, že se jedná o široké ustanovení a že nejsou uvedeny žádné konkrétní pokyny, jak by toho Kongres dosáhl, z čehož vyplývá, že je odpovědností jednotlivých států formulovat svou vládu. Na druhé straně by Kongres hrál nepřímější roli, kdy by pouze ověřil, že vláda státu je skutečně republikánskou formou vlády, a poté by stát schválil a přijal do země.

Odstavec 4 rovněž zaručuje ochranu každého státu před invazí, což je nezbytné ustanovení vzhledem k nesourodému válečnému úsilí, které charakterizovalo první dny revoluční války. Zatímco mnohé z novoanglických kolonií, zejména Massachusetts, se v roce 1775 po bitvách u Lexingtonu, Concordu a Bunker Hillu ocitly ve válečném stavu, mnohé z ostatních kolonií trvaly na tom, že nejsou ve válce s Anglií, a odmítaly uznat konflikt v Massachusetts jako legitimní válku společnou všem koloniím. Pokud měl svazek 13 kolonií, nyní států, přežít v době války, musela by se federální vláda sjednotit a zaručit bezpečnost všech z nich

Nakonec § 4 zaručuje bezpečnost jednotlivých států před domácím násilím z moci zákonodárné moci nebo moci výkonné, pokud by se zákonodárná moc nemohla včas sejít a situaci rozptýlit. Tato část oddílu 4 je základem zásahu federální vlády do občanských nepokojů charakteristických pro období občanských práv v 60. letech 20. století.

https://constitution.congress.gov/

http://totallyhistory.com/

https://www.thefacultylounge.org/

.