Články, eseje a kázání

Kázání Kena Sehesteda
Texty: Ozeáš 6, 1-3, Lukáš 24, 36-53

Každý čas zůstávám vzhůru tak dlouho, abych stihl talk show Davida Lettermana. Vy, Lettermanovi fanoušci, znáte jeho seznam „Top Ten“, který dělá každý večer. Začne nějakým bláznivým tvrzením nebo závěrem otázky a pak vyjmenuje deset možných a stejně bláznivých variant otázek, které se k závěru hodí.

No, já mám svůj vlastní seznam „Top Ten“. Otázka: Jak poznáte, že je neděle po Velikonocích?

Odpověď č. 10: V dohledu není ani jedna lilie.

#9: Walgreen’s a K&B střídají velikonoční cukroví na prodejních stolech a vytahují přáníčka a nápady na dárky ke Dni matek.

#8: Nebudete mít problém najít místo k sezení (i když přijdete pozdě na bohoslužbu).

#7: Nebudete mít problém najít místo k parkování (i když přijdete pozdě na bohoslužbu).

#6: Došlo k velmi znatelnému uvolnění dress code.

#5: Výrazně klesne počet návštěvníků.

#4: Výrazně klesne počet lidí, kteří vypadají jako návštěvníci, ale ve skutečnosti jsou členy církve, kteří tu už dlouho nebyli.

#3: Všichni rádi počkají dalších 12 měsíců, než se začne zpívat „Vstal z hrobu“.

#2: Sbor recykluje starou hymnu.

#1: Kazatel si vezme volnou neděli.

Velikonoční neděle je těžký oříšek. Nálada neděle po Velikonocích je asi taková, jako když na konci dlouhé cesty na nějaké vzdálené místo zastavíte auto na příjezdové cestě. Večeře je rozhodně příležitostí k odnesení. Návrat do „normálního“ života je poněkud pomalý.

Proto si kazatelé a sbory obvykle berou týden volna nebo připraví nějakou nabídku lehčího jídla. Proto máte dnes ráno příštipkáře.

Týden po Velikonocích je velmi oblíbeným obdobím pro konference R&R a výjezdní zasedání duchovních. Je to čas, kdy se všichni – ale zejména kazatelé a sbory – mohou vzpamatovat z agónie Svatého týdne a extáze Velikonoc, odkopnout nohy a dát si do nosu.

Je to snadné pochopit. Kdo by to nechápal? Stáhnout ty mimořádné bohoslužby ve Svatém týdnu a všechny zvláštnosti a aranžmá na Velikonoční neděli vyžaduje spoustu přesčasové práce. Člověk nemusí vystudovat psychologii, aby věděl, že určitě dojde k emočnímu zklamání. Zvuk pondělního budíku je vždycky krutý. Den po Velikonocích ještě mnohem, mnohem víc. Vlastně – a možná to bude znít na první pohled divně – každý kazatel ví, že kázat o velikonoční neděli je velmi snadné. Je to jako dostat tlustý nadhoz k odpalu, rychlý míč s počítáním 3 a 2, bez pohybu, s vysokým páskem, v srdci mety, s běžci ve skórovací pozici. Nelze minout. Dobré velikonoční kázání může mít skoro každý. Je to neděle po Velikonocích, která dá trochu práce.

Velikonoce nás tak trochu vyčerpávají. Je to snadné pochopit. Ale je to také nešťastné. Protože druhá bota ještě nepadla. Velikonoce jsou začátek, ne závěr. Stejně jako naše víra nekončí velkopátečním ukřižováním, nekončí ani velikonočním vzkříšením. My jsme možná vyčerpaní, ale novozákonní příběh ne. Zmrtvýchvstání je jistě klíčovým momentem tohoto dramatu; následuje však ještě jedno dějství. Ale když teď odejdete… no, řekněme, že půjdete domů a řeknete svým přátelům, že tahle hra byla o jarní módě, malovaných vajíčkách a čokoládových zajíčcích. To vše je samozřejmě velmi rozkošné. Skvělé herecké výkony; vynikající inscenace; svěží dialogy; úžasné dramatické pohyby. Ale unikla vám pointa. Bylo by to něco podobného, jako kdybyste odešli z filmu Uprchlík hned po nehodě autobusu. Harrison Ford uteče a my jsme rádi, protože víme, že je nevinný, nezabil svou ženu, nezasloužil si zemřít na elektrickém křesle. A teď je volný. Díky Ježíši, teď už můžeme jít domů.

To by ovšem bylo šílené, protože věci teprve teď začínají být zajímavé. Jestli si myslíš, že ta nehoda autobusu byla srdeční záležitost, tak jsi ještě nic neviděl. Pokud teď odejdeš, přijdeš o nejnapínavější část filmu. A pokud přestanete číst, když je Ježíš zachráněn ze spárů smrti… no, řekněme, že půjdete domů a řeknete svým přátelům, že tento příběh je o tom, jak dostat lidi do nebe, když zemřou.

To je výklad, který tomuto příběhu dává mnoho církví. Teologie odložení: Dejte své srdce Ježíši hned, abyste se později mohli dostat do nebe. Snadné splátky týdenní návštěvy kostela.

Transportní teologie: Koupit si jízdenku hned, kdyby vlak slávy přijel dřív. Pak jen vydrž, dokud nezazní píšťalka. Jakmile máš jízdenku v ruce, na ničem jiném moc nezáleží.

Teologie životního pojištění:

Ale novozákonní příběh Velikonoc je jiný. Vzkříšení není životní pojištění, které se má použít jen v případě nouze. Je to spíš mobilizační rozkaz pro někoho z Národní gardy. Akce právě začala. Vzkříšení, jak říká Clarence Jordan, je Boží odmítnutí zůstat na druhé straně hrobu. „Bůh vzkřísil Ježíše ne jako pozvání, abychom po smrti přišli do nebe, ale jako prohlášení, že on sám si na zemi nezřídil trvalé bydliště. Vzkříšení staví Ježíše na tuto stranu hrobu, sem a teď, doprostřed tohoto života. Dobrá zpráva o vzkříšení nespočívá v tom, že zemřeme a půjdeme s ním domů, ale v tom, že on vstal a přichází domů s námi a bere s sebou všechny své hladové, nahé, žíznivé, nemocné, vězněné bratry a sestry.“

Velikonoce nevyčerpávají biblické vyprávění o Božím spásném díle. Je toho víc. To, co začalo Adamem a Evou, co začalo znovu Noemem a archou, a znovu útěkem Izraele z egyptského otroctví, a znovu Jonášem, který se vynořil z velrybího břicha, a znovu opakovanými návraty Izraele z vyhnanství, a znovu Mariiným těhotenstvím – všechny tyto začátky a nové začátky, nyní jedinečně potvrzené, shrnuté a zopakované ve vzkříšení, jsou předehrou k závěrečnému dějství příběhu, kterému chybí už jen krůček k dramatickému završení příběhu spásy. Mezi erupcí Velikonoc a inaugurací nového nebe a nové země je ještě jedna etapa. Stejně jistě jako po velkopátečním ukřižování následuje a naplňuje se ve velikonočním vzkříšení, Velikonoce zase následují a rozkvétají o Letnicích.

Velikonoce jsou Božím momentem vzkříšení, Letnice jsou Božím hnutím vzkříšení. Letnice, narozeniny církve, jsou uskutečněním dramatického ohlášení novinky velikonočního rána. Velikonoce jsou okamžikem, kdy Bůh ohlašuje invazi; Letnice jsou okamžikem, kdy Bůh zakládá předmostí.

Náš dnešní ranní novozákonní text je překlenovacím textem mezi těmito dvěma významnými událostmi. Lukáš je na konci své první knihy a chystá se začít druhý díl, který se jmenuje Skutky apoštolů. Zde, v závěrečném příběhu Lukášova vyprávění, nacházíme vzkříšeného Ježíše, který se zjevuje omráčeným a vyděšeným učedníkům schouleným za zavřenými dveřmi na jakémsi tajném místě v Jeruzalémě. Už se dozvěděli o prázdném hrobě. Ženy jim vyprávějí své fantastické příběhy o tom, že mluvily se vzkříšeným Pánem, a i když je neodmítají hned, jako tomu bylo na začátku, muži jim pravděpodobně stále ještě úplně nevěří. Oživlá mrtvola je sice vědecký zázrak, ale nemá takovou moc, aby přiměla k víře vzdorující smrti.

Ježíš se náhle objeví mezi nimi. „Pokoj vám,“ říká. Ptá se, proč se stále skrývají. „Proč se trápíte?“ Jako by to nevěděl. A všimli jste si, co následovalo? Ještě než učedníci stihnou odpovědět, Ježíš se jich zeptá, jestli mají něco k jídlu.

„Hej, lidi! Co se děje? Co je k večeři?“

Připadá mi, že všude, kam Ježíš v evangelijních příbězích přišel, se podává jídlo. Ve skutečnosti to není náhoda, ale důležité vodítko k jeho poslání.

Po zopakování téhož učení, které jen o něco dříve přednesl dvěma učedníkům na cestě do Emauz, o tom, jak Bůh naplňuje to, co je napsáno v hebrejském Písmu, je Ježíš formálně zapřísahá jako svědky této nové skutečnosti – skutečnosti, která ve skutečnosti není nová, ale pouze skrytá a nyní zjevená. „A hle, posílám na vás zaslíbení své Abby,“ říká. A pak následuje zvláštní příkaz: „ale zůstaňte ve městě, dokud nebudete oděni mocí z výsosti.“ Ještě nespěchejte ven, říká. Nepředbíhejte. Bůh znovu zasáhne, aby vás posílil. Je to zaslíbení příchodu Ducha svatého, o kterém bude Lukáš psát jen několik kapitol ve své druhé knize – při příležitosti Letnic.

Petrnáctý den nikdy nepřitahoval velkou pozornost těch z nás, kteří jsme vyrůstali v baptistických sborech. Po první polovinu mého života byla mou jedinou asociací s Letnicemi ona bizarní praxe zvaná „mluvení jazyky“, kterou prováděli letniční lidé. Vždycky mi to připadalo trochu strašidelné, nevkusné a rozhodně nekulturní. „Letniční síla“ znamenala blábolení se spoustou podivných emocí. Později jsem se dozvěděl, že tento letniční zázrak se netýkal glosolálie – extatických jazyků – ale náhlé schopnosti učedníků mluvit cizími jazyky. Jistě zajímavé, dokonce působivé, ale nepříliš poutavé.

Ještě později jsem začal chápat skutečný zázrak o Letnicích. Letniční síla nespočívala v tom, že by učedníci mluvili emocionální bláboly; nebyla to ani noční jazyková zdatnost. Ne, letniční moc spočívala v překonávání zdí nepřátelství. Letniční moc spočívala v tom, že lidé různých ras, různých kultur, odlišných jazyků (pro jistotu), různých národností a etnik si najednou rozuměli, najednou se dokázali skutečně „slyšet“, najednou byli schopni na sebe reagovat s empatií, a ne s nepřátelstvím. Vzpomeňte si, že Ježíšův poslední vjezd do Jeruzaléma, těsně před Velkým pátkem a velikonočním ránem, byl oslavou velikonočních svátků v Jeruzalémě. Byla to doba, kdy Židé ze všech koutů světa přicházeli na pouť do svatého města. Když jste se během Pesachu procházeli ulicemi Jeruzaléma, mohli jste slyšet lidi mluvit jazyky ze všech koutů známého světa. Letnice měly symbolizovat překonání příběhu o babylonské věži z knihy Genesis, kdy lidská zpupnost natolik přemohla lidi, že jim Bůh „popletl jazyky“, takže si navzájem nerozuměli. Letnice jsou rozuzlením tohoto zmatku a rozdělení uvnitř lidského společenství. Jinými slovy, Letnice jsou o překonání rasismu a nacionalismu a každého dalšího „ismu“, který živí nepřátelství a nenávist mezi lidmi.

Ale to předbíhám. Ještě nejsme na Letnicích. Z padesáti dnů, které dělí Velikonoce a Letnice, zbývá ještě pořádný kus.

Právě teď jsme v mezidobí. Vzkříšení nastalo, ale k nápravě Božího lidu ještě nedošlo. Příchod moci Ducha je ještě před námi. Právě teď stále čekáme, nasloucháme a čteme znamení časů. Právě teď jsme stále ještě v těhotenství, ještě nejsme připraveni se narodit. A to mě přivádí k bodu tohoto kázání:

Jsem přesvědčen, že právě v této chvíli mezi námi skutečně probíhá nové těhotenství Božího lidu. Jsem přesvědčen, že se v současnosti nacházíme mezi okamžikem vzkříšení a novým hnutím vzkříšení. Boží hnutí (jak by řekl Clarence Jordan) je nově definováno a přetvářeno. A to se děje ve dvou souvisejících oblastech, z nichž obě zahrnují život Prescott Memorial Baptist Church. Jedna je užší, geograficky a kulturně specifická, druhá je širší, globálnějšího rozsahu.

První případ Božího přetváření života Božího lidu se týká naší historické identity jako sboru přidruženého k jižním baptistům. Jsme ovšem jen stěží sborem SBC. Z místního sdružení SBC jsme již byli vyhozeni. A státní i celostátní orgány nás mohou kdykoli vyloučit. Není otázkou, zda nás vyloučí, ale kdy. Říkám, že nastal čas, abychom se sami chopili iniciativy a tuto příslušnost přerušili.

Druhý případ Boží reformy Božího lidu v naší době souvisí s globálnější realitou. Někdy v polovině tohoto století se stala málo známá, ale velmi významná věc. Poprvé v dějinách je nyní většina křesťanského společenství tvořena barevnými lidmi. Celosvětová církev už není bílá. Navíc většina křesťanské komunity nyní žije na jihu a na východě. Centrem Božího hnutí vzkříšení již není západní Evropa a Severní Amerika.

Pochopte význam této skutečnosti: nové složení Božího lidu nyní žije především za branami impéria, přičemž impériem jsou Spojené státy a jejich klientské státy v severoatlantické oblasti. Zájmy impéria jsou proto stále více v rozporu se zájmy Božího lidu.

10. dubna 1994, Prescott Memorial Baptist Church, Memphis, Tennessee,

.