100 let po genocidě Arméni v Turecku oživují svou identitu

Před nedávnými volbami starosty Turecka zemřel minulý měsíc po dlouhé nemoci Mesrob Mutafjan, arménský patriarcha Konstantinopole (dnešního Istanbulu). Zatímco tato událost se dala očekávat, to, co se stalo poté, očekáváno nebylo: Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan na Twitteru kondoloval turecké arménské komunitě v arménském jazyce.

Krátce poté se s vlastním poselstvím v arménštině podělila i Republikánská lidová strana (CHP), hlavní opoziční strana v zemi.

To bylo překvapení, protože Arméni v Turecku, kteří přežili genocidu spáchanou předchozím státem Turecka – Osmanskou říší, zůstávali po desetiletí převážně v ilegalitě. Genocida začala v roce 1915 během první světové války, kdy Osmané obvinili Armény ze sympatií k Rusku, svému protivníkovi, a vedli kampaň etnických čistek, v jejímž důsledku bylo podle odhadů zavražděno nebo vysídleno 1,5 milionu Arménů.

Ti, kteří přežili, buď tajili svou etnickou příslušnost, nebo nechali své malé děti na výchově u sympatizujících muslimských vesničanů. Vědci odhadují, že asi 200 000 Arménů konvertovalo k islámu, aby přežili.

Související: Arménská genocida:

Istanbul, hlavní město pozdější Turecké republiky z roku 1923, byl jediným městem, kde zůstala soudržná a otevřeně arménská společnost.

O více než 100 let později Erdoganovy pokusy o navázání kontaktu s Armény před volbami potvrdily, že arménská komunita v Turecku je opět uznávanou součástí turecké společnosti.

Erdoğanova vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) nakonec utrpěla porážky v dlouho držených velkých městských centrech, jako je Istanbul, Ankara a Izmir. Zatímco se Erdoğan pokouší anulovat a zopakovat hlasování v Istanbulu, malá turecká arménská komunita v Istanbulu – jen asi 50 000 z 15 milionů obyvatel města – zůstává ohromena touto obnovenou pozorností během voleb starostů.

První arménské noviny v Turecku

Zlom pro arménské podzemí nastal, když v roce 1996 turecký arménský novinář Hrant Dink založil noviny Agos. Noviny, které vycházely v turečtině i arménštině, byly prvními arménsky psanými novinami v historii Turecké republiky.

Kancelář Agosu, která sídlí v nenápadném výškovém domě v istanbulské čtvrti Şişli, se pyšní epickou historií arménského dědictví: v hojné míře se zde objevují tekoucí runy arménského písma, což je ve městě na Bosporu vzácný pohled.

„Před vydáním Agosu , byla situace Arménů v Turecku téměř neznámá. … Když jsme začínali, nikdo nevěděl, kolik Arménů v Turecku je.“

„Před Agosem byla situace Arménů v Turecku téměř neznámá,“ říká Pakrat Estukyan, novinářský veterán listu, když během rozhovoru dokouří první z mnoha cigaret. „Když jsme začínali, nikdo nevěděl, kolik Arménů v Turecku žije.“

Naším cílem je informovat tureckou společnost o stále existujícím arménském prvku, včetně tureckých Arménů. „Mnoho tureckých Arménů neumí číst abecedu,“ říká Estukyan a vysvětluje, že rozhodnutí vydávat noviny ve dvou jazycích bylo stejně tak pro istanbulskou arménskou komunitu jako pro samotné Turky.

S růstem postavení novin rostla i pozornost – a ne všechna byla pozitivní.

„Poprvé jsme začali dostávat výhrůžky, když Hrant začal publikovat úryvky z knihy Raymonda Kevorkiana, kde se hovoří o arménském dědictví měst jako Van, Muš, Diyarbekir,“ říká Estukyan. Všechna jmenovaná města, která se nacházejí v nejvýchodnější části Turecka zvané Anatolie (dříve známé jako Západní Arménie), měla až do roku 1915 početné arménské obyvatelstvo.

Dink byl třikrát stíhán podle článku 301 tureckého trestního zákoníku za „hanobení turectví“. K největší eskalaci došlo v roce 2004, kdy Dink zveřejnil článek, v němž tvrdil, že Sabiha Gokcenová, první turecká pilotka stíhačky a adoptivní dcera zakladatele Turecka Mustafy Kemala Ataturka, má arménský původ.

Dink byl 19. ledna 2007 zastřelen tureckým nacionalistou poblíž redakce svého listu.

Ze stínu

Z tragédie se stala příležitost. Dinkův pohřeb navštívilo přes 100 000 truchlících, včetně etnických Turků, kteří nesli transparenty s nápisem „My všichni jsme Hrant Dink“.

„Hrantova smrt byla katalyzátorem,“ říká Estukyan. „Po ní začali lidé vystupovat otevřeněji a říkat: ‚Já jsem Armén‘.“ Místo aby toto téma utlumila, Dinkova vražda ho roznítila.

Avedis Hadjian, novinář a autor knihy „Tajný národ: Skrytí Arméni v Turecku“, souhlasí. Hadjian cestoval po východotureckém venkově v historicky arménských oblastech a hledal známky arménského života. Vycházel přitom z historických záznamů, podle nichž v regionu po genocidě zůstalo více než 100 000 etnických Arménů.

To, co Hadžian našel, ho ohromilo. Významné známky arménského dědictví a historie existovaly téměř všude, kam přišel, a ve většině případů vesničané přesně věděli, kdo je Armén a jak se skrýval.

Jak řekl Estukyan, existovali někteří „krypto-Arméni“, kteří znali svou identitu a přijali ji, někteří, kteří ji znali a popírali, a jiní, kteří o ní nevěděli.

Dinkova vražda a následný stotisícový pochod na jeho podporu a na podporu tureckých Arménů daly Arménům okamžitý impuls k odhalení jejich skryté identity v dlouho vyčištěných vesnicích východního Turecka.

„Jejich sousedé věděli, že jsou Arméni, že během genocidy konvertovali. … Všichni v těchto komunitách se znají po generace, dokonce po staletí.“

„Jejich sousedé věděli, že jsou Arméni, že konvertovali během genocidy,“ říká Hadjian. „Všichni v těchto komunitách se znali po generace, dokonce po staletí.“

Toto latentní povědomí poskytlo zázemí pro znovuprobuzení arménské identity. Desetiletí stigmatizace a strachu se však pro mnohé stále ukázala jako obtížně překonatelná bariéra.

Hadjian dodává, že k ochotě arménské sebeidentifikace výrazně přispěla i vnímaná společenská liberalizace v letech 2007-2015 – v polovině vlády Erdoganovy AKP. „Byla to krátká příležitost,“ říká.

V roce 2015 – v roce stého výročí genocidy Arménů – se v tureckých parlamentních volbách poprvé v historii objevili tři otevřeně etničtí arménští kandidáti do tureckého parlamentu.

Selina Doganová byla jednou z nich.

„Problémy nejen Arménů, ale všech menšinových komunit se staly viditelnějšími … ve veřejném prostoru.“

Povoláním právnička byla vedoucí kandidátkou na volební listině opoziční strany CHP ve druhém ze tří istanbulských volebních obvodů. Tento okamžik byl „zásadní“, napsala v e-mailu pro The World. „Problémy nejen Arménů, ale všech menšinových komunit se staly viditelnějšími … ve veřejném prostoru.“

„Doma v Arménii“

Turecko se vrátilo ke svému krátkodobému liberálnímu momentu, procesu, který začal v roce 2013 potlačením protestů v parku Gezi a prudce zrychlil po pokusu o převrat v červenci 2016.

Související: Tito Turci raději opustí svou zemi, než aby dál žili pod vládou Erdogana

Doganová – politická insiderka z dob, kdy byla opoziční kandidátkou – si ostře uvědomila rostoucí nespokojenost. „Nenávistné projevy … ovládly politickou scénu, parlament se stal příliš nefunkčním, s rostoucí populistickou rétorikou,“ vzpomíná.

Vrátila se také část autonomie arménské komunity. „V Turecku je to už 12 let, ale je to velmi časté,“ říká Hadjian. „V Arménii se cítí jako doma, jsou velmi vřele přijímáni.“

Většina tureckých Arménů se s Arménskou republikou stýkala jen málo, rozdělila je nejprve studená válka a poté uzavřená hranice, která mezi Tureckem a Arménií existuje od roku 1993 a která byla vyhlášena jako gesto turecké podpory Ázerbájdžánu během války o Náhorní Karabach.

„Zničení Aleppa mělo velký dopad…. Před deseti lety mnoho tureckých Arménů snilo o zelené kartě. Teď místo toho chtějí občanství.“

Estukyan se o tom přesvědčil také. „Zničení Aleppa mělo velký dopad,“ řekl. „Před deseti lety mnoho tureckých Arménů snilo o zelené kartě. Teď místo toho chtějí občanství.“

Je ještě příliš brzy mluvit o usmíření mezi Ankarou a Arménskou republikou nebo očekávat posun v otázce uznání genocidy v Turecku, ale „arménství“ už není černým puntíkem.