20 nadčasových citátů A. W. Tozera o uctívání
David Manner
Aiden Wilson Tozer byl americký pastor, autor, editor a mentor. Většina z více než 60 knih, které jsou A. W. Tozerovi připisovány, byla sestavena po jeho smrti z kázání, která pronesl, a článků, které napsal. Nejméně dvě Tozerova díla, The Pursuit of God a The Knowledge of the Holy, jsou považována za křesťanskou klasiku.
Většina Tozerových slov, včetně těchto vybraných citátů o uctívání, působí na čtenáře jako nutnost hlubšího vztahu s Bohem.
Možná je zapotřebí čistší víry, abychom Boha chválili za neuskutečněná požehnání než za ta, z nichž jsme se kdysi těšili nebo z nichž se těšíme nyní.
Křesťané neříkají lži, jen chodí do kostela a zpívají je.
Napadlo vás někdy, že sto klavírů naladěných na stejnou vidlici je automaticky naladěno na sebe? Shodují se tím, že jsou naladěna nikoliv na sebe navzájem, ale na jinou normu, které se každé z nich musí individuálně podřídit. Stejně tak sto věřících, kteří se scházejí a každý z nich odvrací zrak ke Kristu, jsou si v srdci blíž, než by si mohli být, kdyby si uvědomili „jednotu“ a odvrátili zrak od Boha, aby usilovali o užší společenství.
Sto věřících, kteří jsou pečlivou organizací svázáni do jednoty, netvoří církev o nic víc, než když jedenáct mrtvých mužů tvoří fotbalové mužstvo.
Církev, která neumí uctívat, se musí bavit. A lidé, kteří nedokážou vést církev k uctívání, musí zábavu zajišťovat.
Na základě všeho, co je zjeveno v Božím slově, mohu s jistotou říci, že každý muž nebo žena na této zemi, které uctívání nudí a vypíná, nejsou připraveni na nebe.
Někdy jdu k Bohu a říkám: „Bože, i kdybys už nikdy nevyslyšel žádnou modlitbu, dokud budu žít na této zemi, budu Tě uctívat, dokud budu žít, i v budoucích věcích za to, co jsi už udělal. Bůh mě už zadlužil natolik, že i kdybych žil milion tisíciletí, nedokázal bych Mu zaplatit za to, co pro mě udělal.“
Miliony lidí se sice nazývají Jeho jménem a vzdávají Mu jakýsi symbolický hold, ale jednoduchý test ukáže, jak málo je mezi nimi skutečně ctěn. Nechť je průměrný člověk podroben důkazu v otázce, kdo nebo co je NAD ním, a jeho skutečné postavení bude odhaleno. Ať je nucen volit mezi Bohem a penězi, mezi Bohem a lidmi, mezi Bohem a osobní ctižádostí, Bohem a sebou samým, Bohem a lidskou láskou, a Bůh bude vždy na druhém místě. Ty ostatní věci budou povýšeny nad něj. Ať už člověk protestuje jakkoli, důkazem je volba, kterou dělá den za dnem po celý svůj život.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že Bůh bude mít stejnou radost z toho, že jsi s ním v nebi, jako z toho, že tam budeš ty?“
Církev se vzdala svého kdysi vznešeného pojetí Boha a nahradila ho pojetím tak nízkým, tak hanebným, že je naprosto nehodné myslících a uctívajících lidí. To neudělala úmyslně, ale postupně a bez svého vědomí; a právě její nevědomost činí její situaci ještě tragičtější.
Připomínám, že existují církve, které se Bohu tak zcela vymkly z rukou, že kdyby z nich Duch svatý odstoupil, zjistily by to až za mnoho měsíců.
Věřící člověk netvrdí, že tomu rozumí. Padá na kolena a šeptá: ‚Bože‘. Pozemský člověk také poklekne, ale ne proto, aby se klaněl. Klečí, aby zkoumal, aby hledal, aby zjistil příčinu a způsob věcí.
Jsme spaseni, abychom uctívali Boha. Všechno, co Kristus učinil v minulosti, a všechno, co činí nyní, vede k tomuto jedinému cíli.
V dnešním křesťanském učení by měl být bezpochyby kladen důraz na uctívání. Existuje malé nebezpečí, že se staneme pouhými uctívači a budeme zanedbávat praktické důsledky evangelia. Nikdo nemůže dlouho uctívat Boha v duchu a v pravdě, než se povinnost svaté služby stane příliš silnou na to, aby jí odolal. Společenství s Bohem vede přímo k poslušnosti a dobrým skutkům. Takový je Boží řád a ten nelze nikdy zvrátit.
To, co nám přichází na mysl, když myslíme na Boha, je na nás to nejdůležitější… Uctívání je čisté nebo nízké podle toho, jak vznešené nebo nízké myšlenky má uctívač o Bohu.
Pokud v pondělí neuctíváš Boha stejně jako den předtím, možná ho neuctíváš vůbec.
Uctívání už není uctíváním, když odráží kulturu kolem nás víc než Krista v nás.
Na většině míst je sotva možné přimět někoho k účasti na shromáždění, kde je jedinou atrakcí Bůh.
Přemýšlím, zda někdy byla doba, kdy bylo skutečné duchovní uctívání na dně. Pro velkou část církve se umění bohoslužby zcela ztratilo a na jeho místo nastoupila ta podivná a cizí věc zvaná „program“. Toto slovo bylo vypůjčeno z jeviště a se smutnou moudrostí použito na veřejnou bohoslužbu, která se dnes u nás vydává za uctívání.
Nikdy nesmíme odpočívat, dokud všechno v nás nebude uctívat Boha.“