3 palčivé problémy s přístupem Andyho Stanleyho k Bibli

Kristus mě přece neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to ne slovy výmluvné moudrosti, aby Kristův kříž nebyl zbaven své moci.
– 1. Korintským 1,17

Sbalte si oběd.

Jistě jste již alespoň trochu obeznámeni s ohnivou bouří, která vznikla v důsledku učení pastora NorthPoint Church Andyho Stanleyho o Bibli a její vhodnosti pro (počáteční) apologetickou/evangelizační angažovanost, které lze nalézt především v jeho nedávné sérii vyučování, ale také v rozhovoru s Russellem Moorem na poslední konferenci ERLC. Byl nazýván vším možným, od liberála až po kacíře, a ne všechna kritika odrážela biblickou moudrost a lásku. Dva z lepších kritických příspěvků přišly od Davida Prince ze Southern Seminary a Rustina Umstattda z Midwestern Seminary. (Je jich mnohem více. Google je váš přítel.)

Stanley oficiálně vydal odpověď na ohlasy v Outreach Magazine. Právě s tímto posledním prohlášením chci strávit nějaký čas v interakci, protože si myslím, že jeho předchozí prohlášení byla dobře rozebrána, a zjišťuji, že – i po tomto pokusu o vyvrácení a objasnění – jsou v přístupu pastora Stanleyho k Písmu některé do očí bijící problémy, kterými se málokdo zabývá. Rozhodně se jimi nezabývá on sám. Nejsem si jist, zda si jich je vůbec vědom. Zde jsou tedy tři palčivé problémy, které se Stanleyho používáním Bible stále ještě mám:

1. Potvrzení neomylnosti Bible není totéž jako důvěra v její dostatečnost

Nemohu samozřejmě mluvit za ostatní kritiky, ale já například nikdy nepochyboval o tom, že by Stanley na papíře neomylnost potvrdil. Ostatně ve svých komentářích v Outreach znovu potvrzuje svůj souhlas s Chicagským prohlášením

Takže pro všechny, kteří jsou stále trochu nedůvěřiví, potvrzuji Chicagské prohlášení o biblické neomylnosti. Sakra, studoval jsem pod vedením člověka, který to celé spoluvytvořil.

Má zde samozřejmě na mysli Normana Geislera a tato společná výměna názorů mezi nimi mi přišla dost výmluvná způsobem, který Stanley pravděpodobně nezamýšlí:

„Andy,“ řekl, „rozumím tomu, co říkáš, ale ne každý to chápe. Potřebuješ dát něco do tisku, aby věděli, že se držíš neomylnosti“. Ujistil jsem ho, že to udělám. Ale také jsem ho ujistil, že ti, o kterých mluvil, svůj názor nezmění, protože jsem v tom dost dlouho na to, abych věděl, že o můj postoj k neomylnosti ve skutečnosti nejde. Zasmál se. „Já vím, ale stejně to musíš dát do tisku.“

Stanley má podle mě pravdu. O neomylnost ve skutečnosti nejde. Přinejmenším o formální, teoretické potvrzení neomylnosti nejde. Jistě, lze polemizovat s jeho výroky, které se zdají podkopávat starozákonní zprávy o zdi v Jerichu a podobně, ale má pravdu v tom, že problematické nejsou jeho formální závazky – problematický je způsob, jakým je uplatňuje (nebo v tomto případě neuplatňuje).

Jak nedávno napsal David Prince na Twitteru: „Potvrzovat neomylnost v principu a zároveň odmítat její dostatečnost v praxi je jako tvrdit, že vaše žena je dokonalá, a přitom mít milenku“. To je přesně tak. Řečeno jazykem, který by Stanleyho kmen mohl spíše vzít v úvahu: Jak říká apoštol Jakub: „Víra bez skutků je mrtvá.“ To je pravda. Pokud říkáte, že máte víru, ale vaše skutky neprokazují věrnost, je vaše víra zpochybněna. Dále, potvrzení neomylnosti bez praktické aplikace dostatečnosti je mrtvé. Pokud věříte, že Písmo je naprosto spolehlivé, proč byste ho zatemňovali?“

Dále – a to je zdaleka největší omyl celého atraktivního církevního podniku – tento přístup k vyučování/kázání předpokládá, že Bible není živá a aktivní, že evangelium není moc, že kniha je vlastně taková stará, okoralá věc, kterou bychom si měli opravdu nechat na dobu, až lidi obměkčíme svou logikou a chápáním. Jinými slovy, Stanley věří, že Bible potřebuje naši pomoc, že jeho slova jsou při oslovování ztracených lidí účinnější než slova Bible. Což je jen způsob, jak říct, že Boží slovo není dost dobré. Formální potvrzení neomylnosti s praktickým popřením dostatečnosti je vlastně neformálním popřením neomylnosti.

2. Sdílení evangelia s sebou nutně nese opření se o moc evangelia.

Byl bych šokován, kdyby Stanley věřil, že někdo byl někdy argumentačně přijat do království. Jistě by souhlasil, že sebelepší apologetické argumenty a logická vysvětlení nikdy nedokázaly to, co dokáže dobrá zpráva o Kristově dokonaném díle. O to víc mě fascinuje, když čtu, jak Stanley (a jiní) ohýbají hřbet, aby vysvětlili, že Bible musí v evangelizačním rozhovoru přijít na řadu později. Nemohu mluvit za všechny kritiky, ale souhlasím se Stanleym, že apologetické/evangelizační rozhovory mohou mít různou podobu a začínat různými způsoby. Můžeme klást otázky, hledat společnou řeč se ztracenými přáteli atd. Nikdy však nepochybuji o tom, že je to dobrá zpráva o tom, co Ježíš udělal, která lidi skutečně zachraňuje. Proto je stále podivnější slyšet lidi, jejichž celý model „dělání církve“ je postaven na oslovování ztracených, jak neustále odsouvají zprávu o evangeliu do kodů na konci kázání nebo vůbec jen na zvláštní bohoslužby.

Je více než bizarní, že v NorthPointu a dalších podobných církvích, které jsou založeny na oslovování ztracených, každý týden nenajdete stálou dávku evangelia, ale stálou dávku návodů, jak na to (v podstatě zákonů), které nejenže nemohou nikoho zachránit, ale dokonce ani nemohou být prováděny způsobem, který by ctil Boha, pokud a dokud něčí srdce není uchváceno evangeliem.

Stanley se v mnoha odstavcích ohání novou postkřesťanskou érou v Americe, což je jev, na jehož vzniku měl, řekl bych, jeho způsob evangelikalismu velký podíl, a snaží se dokázat, že jeho přístup ke kázání a eklesiologii je nejvhodnější pro zvrácení duchovního proudu. Zde je jeden výrok z tohoto exkurzu:

Nesedím a nemodlím se za probuzení. . . . Vyrostl jsem v kultuře modliteb za probuzení. Je to zástěrka pro neochotu církve provést změny vedoucí ke skutečnému probuzení.

No, může být. Ale „nesedět a modlit se za probuzení“ – kromě toho, že je to mlácení prázdné slámy – může být také zástěrkou toho, že církev přijala pragmatismus. Stanley dále říká toto:

Odvolávat se na postkřesťanské lidi na základě autority Písma má v podstatě stejný účinek, jako když se na vás muslimský imám odvolává na základě autority Koránu. Můžete, ale nemusíte již vědět, co se v něm píše. Ale na tom nezáleží. Korán pro vás nemá žádnou váhu. Nevnímáte Korán jako autoritu.

To je opravdu důležité. Nepřehlédněte, co zde Stanley nechtěně odhaluje. Říká, že Bible má na ztracené stejný vliv jako Korán. Pro skutečnou realitu Bible jako živého Božího slova je zde nulový prostor. Je zde nulový prostor pro nadpřirozenou skutečnost, že Bible má na ztracené lidi váhu, kterou od ní často nečekají! Ale toto bezděčné přitakání materialismu a pragmatismu se jistě očekává od těch, kteří prokazatelně zacházejí s Biblí spíše jako s návodem k použití než jako se záznamem samotného Božího dechu. Kdybychom skutečně věřili, že Bible je samotným Božím slovem, inspirovaným Duchem a stále pronikajícím do nitra, rozdělujícím klouby a dřeň, ani na vteřinu bychom si ji nenechávali pro zvláštní příležitosti. A rozhodně bychom její potenciální účinnost nesrovnávali s účinností Koránu.

Stanley říká:

Přestal jsem využívat autoritu Písma a začal jsem využívat autoritu a příběhy lidí, kteří za Písmem stojí. Aby bylo jasno, nemyslím si, že „Bible říká“, „Písmo učí“ a „Boží slovo přikazuje“ jsou nesprávné přístupy. Jsou to však neúčinné přístupy pro postkřesťanské lidi.

Je to velký předpoklad, který staví Písmo pod autoritu toho, „co chtějí ztracení lidé“. Ježíš a Pavel jistě neshledali, že by „podle Písma“ snižovalo účinnost Božího slova pro předkřesťanské lidi. Nejsem si jistý, proč bychom měli očekávat, že Boží slovo bude méně účinné pro pokřesťanské lidi, pokud nevěříme, že Duch svatý je v nějaké velké nevýhodě, protože lidé jsou chytřejší, než bývali, nebo tak něco.

Stanleyho přístup staví na místo řidiče pokřesťanské lidi; to oni mají autoritu, ve skutečnosti. To neznamená, že by se naše kázání nemělo zabývat otázkami a námitkami skeptiků a pochybovačů. Znamená to jen, že se nemáte nechat otázkami vyvést ze spolehnutí na moc evangelia. (Dobrým příkladem je kázání Tima Kellera, které je nepopiratelně bohaté na evangelium, a přesto přímo aplikovatelné na klíčové obavy a problémy, které ztracení lidé mají.“

Na konci článku Outreach Stanley cituje Pavlova slova v 1. Korintským 9,19-23 jako obhajobu použití čehokoli k oslovení lidí. To však Pavel samozřejmě neříká. Říká „všechny možné prostředky“. Zádrhel je zde v tom, co člověk považuje za možné. Vezmeme-li v úvahu, co dalšího Pavel o sdílení evangelia řekl, je docela obtížné dojít k závěru, jak to zřejmě dělá Stanley, že „všechno jde“. To je standardní linie atraktivního hnutí: „Uděláme cokoli, abychom lidi oslovili pro Ježíše“ – zdá se, že cokoli, jen ne spoléhat na dostatečnost Božího slova.

Ne, když Pavel říká „všechny možné prostředky“, mluví o své osobní přizpůsobivosti, nikoli o evangeliu. Každopádně si nejsem jistý, jakou myšlenku se zde Stanley snaží prosadit, protože neznám nikoho, kdo by popíral vhodnost misijní přizpůsobivosti a kontextualizace. Pro mě je to další příklad toho, že Stanley projevuje malé porozumění skutečným obavám svých kritiků nebo jejich vlastním metodám. Naší starostí není misijní kontextualizace, ale místo Božího slova v misii a místo Boha v církvi (k čemuž se dostanu za chvíli).

Pokud zde mohu zopakovat souhlas, který mám s Andym Stanleym (a téměř každým dalším vedoucím atraktivní církve): chceme, aby ztracení lidé poznali Ježíše! Chceme, aby nespasení lidé byli spaseni! Na tom se shodneme. A také chceme používat cokoli, co je skutečně nejúčinnějším prostředkem, jak toho dosáhnout.

Stanley dříve řekl, že současně útočně i obranně, což je šikovný trik:

Téměř polovina naší populace také nevnímá Bibli jako autoritativní. Pokud se snažíte oslovit lidi s vysokoškolským vzděláním nebo vyšším, více než polovinu vaší cílové skupiny nedojme věta Bible říká, Bible učí, Boží slovo je jasné nebo něco v tomto smyslu. Pokud je to přístup ke kázání a vyučování, se kterým jste vyrostli a který vám nejvíce vyhovuje, nepochybně teď se mnou v hlavě vedete starou dobrou debatu o házení – debatu, kterou určitě vyhráváte. Ale než mě přitlačíte ke zdi a dáte mi do vínku Boží svrchovanost, mohl byste se zastavit a položit si otázku? Proč mi to tak vadí? Proč mi to tak vadí – opravdu?“

No, právě řekl, že nemůžeme používat Bibli k argumentaci, že autorita (dostatečnost a síla) Bible je „dost dobrá“, takže se to hodí. Nechce slyšet „kapitolu a verš“. To je tedy výmluvné. Ale začnu tímhle: Nevyrostl jsem na takovém druhu výkladového kázání zaměřeného na evangelium, které zde Stanley očerňuje. Ve skutečnosti jsem do značné míry vyrostl v takovém druhu vyučování, jehož byl Stanley průkopníkem. Byl jsem vyškolen, abych kázal a sloužil vlastně přesně podle modelu, který on obhajuje. Tyto věci jsem jedl, spal a dýchal a před patnácti lety bych byl hned vedle něj a říkal všechno, co říká. Ve skutečnosti jsem zjistil, že na rozdíl od Stanleyho přístupu k Písmu jsou biblická slova mocná. Nepotřebují mou pomoc. A pokud budeme Krista z Bible hlásat jasně, vášnivě a hojně, bude to mít skutečně účinek, na kterém se všichni shodneme, že ho chceme – lidé budou Ježíšem spaseni a budou růst ve svém chození s ním.

Také tvrdím, že je docela fascinující zjistit, že v některém z těchto „tradičních „* sborů, který dělá výkladové kázání zaměřené na evangelium, uslyšíte každou neděli více dobrých zpráv než v atraktivních sborech typu „5 kroků, jak být lepším čímkoli“. Předpokládejme, že nám skutečně záleží na tom, aby ztracení lidé slyšeli spoustu dobrých zpráv. To mě zde přivádí k mé poslední kritice:

3. Redukce Bible v bohoslužbě nebo její odstranění z bohoslužby je způsob, jakým ukazujete, že z biblického hlediska nevíte, co je to bohoslužba.

Pokud mohu mluvit o dalším problému, který považuji za ústřední v novější debatě o dostatečnosti a spolehlivosti Bible v bohoslužebných shromážděních a v evangelizačních a apologetických rozhovorech s nevěřícími: Myslím, že když vystopujeme některé z těchto aplikačních chybných kroků zpět k jádru filozofie, která je pohání, najdeme v atraktivní církvi několik nedorozumění. Celý podnik začal nesprávnou představou o tom, co je – biblicky řečeno – bohoslužebné shromáždění, a dokonce i o tom, co je církev.

V některých z těchto sborů, kde je obtížné najít Písmo, které se káže jasně a věrně, jako by bylo spolehlivé, autoritativní a proměňující jako samotné Boží slovo, zjišťujeme, že věci byly fakticky obráceny naruby. V 1. Korintským 14 Pavel používá slovo „cizí“, aby popsal nevěřící, kteří jsou přítomni na bohoslužebném shromáždění. Zasazuje se o to, aby naše bohoslužby byly srozumitelné, pohostinné a pamatovaly na přítomné nevěřící, ale samotné použití slova „cizinec“ nám říká, že bohoslužebné shromáždění v den Páně nemá být primárně zaměřeno na nevěřící návštěvníky, ale na věřící svaté, kteří se shromáždili, aby vyvýšili svého krále. V paradigmatu atraktivní církve je toto biblické chápání bohoslužebného shromáždění obráceno vzhůru nohama – a v důsledku toho jsou misie a evangelizace vlastně převráceny, protože Kristův příkaz církvi „Jděte a povídejte“ byl nahrazen příkazem „Přijďte a uvidíte“.

Mnohé z těchto církví – z filozofického hlediska – fungují spíše jako paracírkve. A výsledkem je toto: jsou to ovce, samotní Boží beránci, kteří se v podstatě stávají outsidery.

To je v atraktivní církvi záměr. Před několika týdny si na Twitteru vyměňoval názory s jedním účastníkem NorthPointu, který se zasazoval o to, aby se bohoslužebná shromáždění brala jako evangelizační rozhovor se ztracenými, a řekl mi: „Představ si, že jsi v kavárně s nevěřícím člověkem…“. Odpověděl jsem mu (v podstatě): „To si nemusím představovat. V té kavárně a na dalších podobných místech jsem byl mnohokrát.“ A tak jsem si to představil. Shodli jsme se na tom, že evangelizační rozhovory v kavárnách (nebo kdekoli jinde) nemusí znít jako kázání. Ale je to také tak: shromáždění svatých k bohoslužbě nemusí znít jako rozhovor v kavárně se ztraceným člověkem. To je zásadní nepochopení toho, co je bohoslužba. A toto nepochopení samozřejmě plodí jen další bludné praktiky, jako je představa, že lze vést bohoslužebné shromáždění (nebo dvě či tři), aniž by v něm byla přítomna Bible. Jako by v centru naší existence nestála moc a autorita Božího slova. „Promiň, Bože, ale dnes ráno budeme ‚využívat moc‘ příběhů.“

Stanley uvádí příklad Petrova kázání pohanům v Kornéliově domě, což je vlastně dobrý příklad jednoho z takových evangelizačních rozhovorů typu kavárny. Nejedná se však o bohoslužebné shromáždění. Stanley však ve svém příkladu přece jen trochu mlží. Používá tuto výměnu názorů jako důkaz, že Petr se neodvolává na autoritu Bible, ale ve skutečnosti to dělá, jen ne těmito slovy. Stačí se podívat na křížové odkazy ke Sk 10,34-43, abyste viděli, jak moc je Bible přítomna v Petrově evangelizační prezentaci, a samozřejmě není o mnoho jasnějších demonstrací „tak praví Pán“ než synonymní „Všichni proroci vydávají svědectví“ v 10,43.

O této větě (ve v. 43) Stanley říká: „Čte se téměř jako dodatečná myšlenka.“

„Všichni proroci vydávají svědectví,“ říká Stanley. Na tom se budeme muset shodnout, že se neshodneme.

V každém případě si všímám dvou věcí: Petr se ve své výměně neopírá o Písmo, ale tato výměna není příkladem shromáždění církve v den Páně. Ve skutečnosti neexistuje biblický precedens pro to, aby se shromáždění věřících změnilo v „hledačskou bohoslužbu“. (Vím to, protože jsem si kdysi myslel, že existuje, a hledal jsem ho.)

V posledním příkladu Stanley uvádí Pavlovo kázání na Areopagu. Je to samozřejmě silná scéna, ale opět – není to bohoslužba.

Podívejte se, jestli Stanley jen říká, že věta „Bible to říká“ je zbytečná a někdy neužitečná: dobře. Ale já si myslím, že říká víc než to. Myslím, že říká, že vlastně máme biblický precedens, jak z bohoslužby bez Bible udělat prezentaci evangelia bez evangelia. A myslím, že se mýlí.

Ve svém článku Outreach Stanley nenápadně naznačuje, že jeho kritici vlastně žádné „postkřesťany“ neznají. To je další standardní sebeobranná reakce, něco jako nové „můj způsob evangelizace se mi líbí víc než tvůj způsob neevangelizace“. Nebo nové uchopení slaměného panáka o kalvinistech, že neevangelizují. Ale je to trapné. A mimo mísu. Stejně jako Stanleyho podivná tiráda o sobeckých rodičích v malých sborech neprokazuje žádné povědomí o hnutí zaměřeném na evangelium a jeho neuvěřitelném odhodlání zakládat sbory a mnohostranném přístupu k misijnímu společenství. Je tedy čas odložit obranářství. Jak sám Stanley poznamenává, duchovní stav Spojených států není skvělý. Počet vyznávajících křesťanů klesá – i když počet atraktivních megasborů roste. Jsou přístupy, jako je ten Stanleyho, přední linií skutečného probuzení? Ne. Ve skutečnosti, protože nadále marginalizují Písmo a s evangeliem zacházejí jako s babiččiným svatebním porcelánem, jsou ve skutečnosti součástí problému.

Myslím si, že v dnešní době nepotřebujeme předpokládat neúčinnost Ducha svatého působícího skrze zvěstované Slovo, ale činit pokání z desetiletí pragmatické metodologie a materialistické teologie a znovu získat hlásání evangelia Ježíše Krista jako moc spasení pro kohokoli, kdekoli a kdykoli. Spojené státy zoufale potřebují církev, která se znovu přihlásí k podivné, kontrakulturní nadpřirozenosti biblického křesťanství. A to znamená znovu se zavázat spoléhat na evangelium jako na moc.

An Appeal to Andy Stanley and Others Like Him

Byl jsem uvnitř tohoto modelu a byl jsem jeho velkým zastáncem. Vím, jaké to je cítit se kritizován lidmi z „tradiční“ církve, kteří to „nechápou“. Takže také vím, že při vší inovaci a relevanci, kterou jsme prosazovali, jsme byli také uzavření vůči zvažování kritiky. Můj apel na lidi z přitažlivých církví je následující: odložte na chvíli obranářství a představu, že máte všechno vyřešené. Naslouchejte a uvažujte. Neodepisujte nikoho, kdo má výhrady k vašim metodám, jako legalistu nebo farizejského nebo zatuchlého nebo vejcorodého nebo nemilujícího nebo staromódního. Zastavte si uši. Zvažte možnost, že upřímné motivy nekřtí špatné metody. A nebojte se otázky: „Co o tom říká Bible?“. Není pro tuto debatu nepodstatná.

Rád bych obrátil tvou vlastní výzvu zpět:

Jsi ochoten se dlouze a důkladně podívat na všechno, co v současnosti děláš…? Jste připraveni být spíše žákem než kritikem? Na kmeny nemáme čas. Nemáme čas na malicherné spory, kterým rozumí nebo o které se zajímají jen ti uvnitř našich kruhů na sociálních sítích. Ztrácíme půdu pod nohama. To nejkontraproduktivnější, co můžeme dělat, je kritizovat a odmítat se učit jeden od druhého. Tak pojďme. Pokud věříte v tělesné vzkříšení Ježíše Krista, to je vše, co potřebuji vědět. A ve světle toho, co je v sázce, ve světle toho, kdo je v sázce, je to možná vše, co potřebujete vědět i vy.

Chci nabídnout jen toto: Pokud jde o tělesné vzkříšení, cituje náš Pán ve svém podobenství toto:

„Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nepřesvědčí je ani to, kdyby měl někdo vstát z mrtvých.“ – Lukáš 16,31

Naše uctívání ukazuje, zda skutečně přijímáme Boží slovo jako svou autoritu a podřizujeme se mu.
– Jan Kalvín

* Stanley a další členové atrakcionistického kmene často vytahují nálepku „tradiční“ jako jakýsi odstrašující příklad, strašáka, kterého používají proti svým kritikům, přičemž ignorují skutečnost, že tradiční církev už ve skutečnosti tak trochu zanikla a většina typů církví, odkud by mohla přijít kritika atrakcionistického modelu, se pohybuje v celé škále stylů uctívání, estetiky budov a nedělního oblečení. Pro vedoucí atrakcionistických církví je však snazší se bránit tím, že své kritiky odmítají jako zatuchlé farizejské institucionální lidi.

–
Související:
Je vaše bohoslužba vzhůru nohama?
Jak vaše kázání může zvyšovat hřích ve vaší církvi
Jak odčarovat milost ve vaší církvi
8 charakteristických znaků atrakcionistických a na evangelium zaměřených církví

.