4 – Sexualita jako identita: jazyk gayů a lesbiček

V předchozí kapitole jsme zkoumali vztah mezi pohlavím a sexualitou, jak se projevuje v užívání jazyka heterosexuálních mužů a žen. Naši diskusi jsme zasadili do kontextu argumentů feministek i queer teoretiček, podle nichž je povinná heterosexualita/heteronormativita strukturálním principem, který organizuje sexualitu obecně. Pokud tento argument přijmeme, má smysl, aby se výzkumníci sexuality zajímali o chování heterosexuálů jako heterosexuálů – tedy nejen jako o obecné představitele svých genderových kategorií. Přesto je poměrně neobvyklé, že by se lingvističtí badatelé explicitně zabývali otázkami jazyka a heterosexuality. Daleko častěji se zájem soustřeďuje na jazykové projevy homosexuality. Již téměř sto let diskutují sociální vědci, včetně sociologů a psychologů i lingvistů, o tom, zda homosexuálové používají jazyk způsobem, který je odlišuje od heterosexuálů. Tato probíhající debata je tématem této kapitoly a naše diskuse o ní bude věnovat pozornost zejména dvěma otázkám.

Jednou z nich, navazující na diskusi započatou v minulé kapitole, je otázka genderu. Debaty o tom, zda mají homosexuálové odlišný jazyk, souvisejí s genderem dvěma způsoby. Za prvé, spory se obvykle týkaly (otevřeně či skrytě) homosexuálních mužů mnohem více než lesbiček. Ve vědeckém prostředí stejně jako v populární kultuře jsou představy o tom, jak zní nebo mluví homosexuální muži, mnohem výraznější a rozšířenější než představy o tom, jak zní nebo mluví lesby.

.