8 buddhistických rad, jak se vypořádat se vztekem

Buddhisté sice hodně mluví o lásce, soucitu a toleranci, ale když i takoví velcí mistři jako dalajlama přiznávají, že se občas rozzlobí, je pro nás ostatní nějaká naděje? Věda možná říká, že cítit hněv je naprosto normální, psychologové nám radí, abychom svůj hněv vyjadřovali, a některá náboženství možná dokonce spravedlivý hněv. Buddhismus naproti tomu říká, že hněv je vždy špatný.

Buddhistický učenec Šantideva z 8. století popsal hněv jako nejextrémnější negativní sílu, která má schopnost zničit dobro, na jehož vytvoření jsme tolik pracovali. Zamyslete se nad tím. Jediný okamžik hněvu v kombinaci s přístupem ke zbrani může někomu zcela změnit budoucnost ze života na svobodě na život za mřížemi. Každodennějším příkladem může být to, jak hněv dokáže zničit přátelství a důvěru, které se možná budovaly desítky let. V konečném důsledku je hněv nebezpečnější než všechny bomby, zbraně a nože světa dohromady.

Víme, že hněv není šťastný stav mysli, ale co s ním můžeme dělat? Buddhismus nabízí řadu jednoduchých metod, které nám pomohou transformovat naši mysl. Pozor – není to žádná zázračná pilulka! Zde je našich osm nejlepších buddhistických rad, jak se vypořádat s hněvem:

To je život: První Buddhovo učení před 2 500 lety jde přímo k věci: život je neuspokojivý. Hádejte co? Náš život nikdy nebude uspokojivý.

Narodíme se a zemřeme. Mezitím přijdou dobré a špatné časy a časy, které pravděpodobně vůbec necítíme: tento nikdy nekončící koloběh buddhismus nazývá „samsára“. Když jsme přicházeli na tento svět, nikdo netvrdil, že život bude hezký, snadný a nepřetržitě zábavný a že se nám vždy bude dařit přesně podle našich představ. Když pochopíme svou vlastní situaci v samsáře, umožní nám to pochopit i situaci všech ostatních.

Jsme v tom všichni společně. Tím, že se budeme zlobit na situace, na druhé nebo na sebe, nic nezlepšíme. Ostatní lidé říkají a dělají věci, které se nám nemusí líbit, protože – ano – jejich životy jsou také na hovno.

Tento způsob myšlení může radikálně změnit náš pohled. I když se může zdát, že každý z nás je středem svého vlastního vesmíru, neznamená to, že všechno musí – nebo někdy bude – probíhat přesně podle našich představ.

Buď hrdinou: Trpělivost

Rušivé emoce se nejlépe překonávají prostřednictvím jejich protivníka; bojovat s ohněm ohněm prostě nefunguje. Proč? Pro naši mysl je nemožné udržet dvě protichůdné emoce současně. Nemůžete na někoho křičet a zároveň s ním mít trpělivost – to prostě nefunguje. Mnozí trpělivost často považují za projev slabosti, kdy necháváte druhé, aby po vás šlapali a nechali si projít, co chtějí. Skutečnost však nemůže být jiná. Když jsme frustrovaní, jak snadné je jednoduše křičet a řvát? A jak těžké je zachovat klid a ovládat své emoce? Řídit se svými pocity, ať už nás vedou kamkoli, z nás nedělá hrdiny – dělá to z nás slabochy. Takže až budete příště na pokraji toho, abyste si uřvali hlavu, vytáhněte meč trpělivosti a místo toho usekněte hlavu vlastnímu hněvu.

Jak? Pokud si všimneme, že začínáme být napjatí, můžeme zkusit zhluboka dýchat – což je přímý protijed proti krátkému a prudkému dýchání, které děláme, když jsme rozzlobení. Můžeme pomalu počítat do sta, abychom si zabránili říkat věci, kterých bychom později litovali. Nebo pokud jsme v přímé konfrontaci, můžeme se chtít ze situace odstranit, než se vše zvrtne. Každá situace je jiná, takže budete muset použít svůj mozek, abyste zjistili, která z těchto možností pro vás funguje nejlépe.

Skutečně: analyzujte situaci

Když jsme rozzlobení, zdá se, že náš vztek přichází jako nějaký ochránce, jako náš nejlepší přítel, který se stará o naše zájmy a pomáhá nám na bojišti. Tato iluze nám umožňuje myslet si, že být rozzlobený je oprávněné. Když se však podíváme pozorně, zjistíme, že hněv není náš přítel, ale nepřítel.

Hněv nám způsobuje stres, úzkost, ztrátu spánku a chuti k jídlu. Pokud se na někoho stále zlobíme, působí to na ostatní dlouhodobým dojmem. Přiznejme si to: kdo by se chtěl stýkat s rozzlobeným člověkem?“

Když jsme z něčeho obviněni a cítíme, že se nám v žaludku začíná stahovat obranný uzel, měli bychom se zastavit a racionálně se zamyslet. Existují jen dvě možnosti: buď je obvinění pravdivé, nebo lživé. Pokud je pravdivé, proč bychom se měli zlobit? Chceme-li být zralými dospělými lidmi, měli bychom si to přiznat, poučit se z toho a jít dál svým životem. Pokud to není pravda, opět, proč bychom se měli zlobit? Ten člověk udělal chybu – je to snad něco, co jsme nikdy v životě neudělali?“

Podívejte se na svou mysl: Meditace

Meditace a cvičení všímavosti mohou být v boji proti hněvu nesmírně prospěšné. Mnoho lidí může meditaci považovat za ztrátu času – proč trávit 20 minut sezením na polštáři, když můžeme svůj den využít naplno, že? Jiní si myslí, že meditace je příjemným únikem z reálného života, kdy můžeme strávit čas mimo děti/maily/manžela/manželku.

Meditace je však mnohem víc – je to příprava na reálný život. Není dobré, když každé ráno meditujeme o soucitu, ale jakmile přijdeme do práce, křičíme na zaměstnance a stěžujeme si na kolegy.

Meditace seznamuje naši mysl s pozitivními myšlenkami – trpělivostí, láskou, soucitem – a je to něco, co můžeme dělat kdekoli a kdykoli. Pokud strávíme půl hodiny ranní cesty do práce poslechem svých oblíbených melodií, to nejmenší, co můžeme udělat, je věnovat deset minut z tohoto času generování myšlenek láskyplné laskavosti k druhým – což je něco, co účinně snižuje hněv a dělá z nás člověka, kterého ostatní chtějí mít ve své blízkosti.

Pokora: Učte se od svého nepřítele

Buddhismus nás často učí dělat přesný opak toho, co bychom dělali normálně. Když se na někoho zlobíme, máme nutkání se pomstít. Výsledek? Zůstaneme stejně, ne-li více nešťastní než předtím. Zdá se to neintuitivní, ale opačné jednání přináší opačný výsledek: cestu ke štěstí.

Zní to bláznivě, ale přemýšlejte o tom, že byste svůj objekt hněvu brali jako svého učitele. Chceme-li se stát lepšími – tedy trpělivějšími, láskyplnějšími, laskavějšími a šťastnějšími lidmi -, musíme cvičit. Všichni víme, že stát se prvotřídním fotbalistou nebo houslistou vyžaduje čas a úsilí, tak proč by to s našimi mentálními cvičeními mělo být jinak? Pokud budeme vždy obklopeni lidmi, kteří dělají a souhlasí se vším, co chceme, nikdy nebudeme mít žádné problémy.

Tak se člověk, na kterého se zlobíme, stává nesmírně cenným, což nám dává příležitost skutečně trénovat trpělivost. To okamžitě zastaví stoupající vlnu hněvivých pocitů, protože se změní náš pohled z toho, co nám udělali, na to, co pro nás dělají.

Pamatujte na smrt:

Zemřeš. Já zemřu. Všichni zemřeme. Takže až ten člověk, kterého prostě nemůžeme vystát, udělá něco, co nás opravdu štve, zastavte se a zamyslete se: „Až budu na smrtelné posteli, bude mi to jedno?“. Odpověď, pokud nevíme, že dotyčná osoba je opravdu pekelně odhodlaná ovládnout a zničit svět, bude pravděpodobně hlasité „ne“. Tato malá rada je tak jednoduchá, a přitom pomáhá zmírnit mnoho drobných životních nepříjemností.

Všichni víme, že zemřeme, ale zřejmě to není něco, co bychom opravdu věděli. Smrt je abstraktní, vzdálený pojem, který se stává jiným lidem – starým, nemocným, účastníkům podivných nehod. Ale to není realita. Mladí lidé umírají dříve než staří, zdraví lidé umírají dříve než nemocní, a to každý den.

Když se soustředíme na svou definitivní budoucí smrt (zítra? za rok? za 50 let?), spousta věcí, které by nás za normálních okolností doslova vyvedly z míry, se stane nicotnými. Nejde o to, že už nás nebudou rozčilovat, ale že si uvědomíme, že nemá smysl kvůli nim plýtvat svým drahocenným časem, dechem nebo energií.

Co jde kolem: Lidé říkají: „Co se děje, to se děje“ nebo „To je jeho karma – zaslouží si, co se mu děje“, čímž naznačují, že lidé sklízejí to, co zaseli. To není zcela v souladu s buddhistickým chápáním karmy, které je mnohem složitější a jemnější. Přesto se zdá, že zatímco lidé docela rádi poukazují na to, že utrpení druhých je jejich karma, většina z nich se zdráhá vidět, že když se sami dostanou do svízelné situace, vznikla také z jejich karmy.

Vše, co prožíváme – od neuvěřitelně radostných okamžiků až po hluboké zoufalství -, vzniká z příčin. Tyto příčiny nám nespadnou do klína jen tak odnikud, ale vytváříme si je sami. Když tedy prožíváme nějakou hroznou situaci, místo abychom se nechali ovládnout hněvem, můžeme se zastavit a zamyslet se: „Odkud se to vzalo a chci to ještě zhoršit?“

Karma je o tom, jak se chováme nutkavě a reagujeme na věci stále stejným způsobem. Pokud pochopíme, jak karma funguje, uvidíme, že máme možnost změnit své budoucí zkušenosti tím, co děláme nyní – a zde to znamená cvičit se v trpělivosti, když nás hryže hněv.

Není to skutečné: Prázdnota

Zatímco trpělivost může být přímým protijedem, prázdnota je nejsilnějším protijedem nejen na hněv, ale na všechny naše problémy a potíže. Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak trpěliví jsme, pokud jsme nepochopili prázdnotu neboli prázdnotu, problémy na nás budou dál pršet jako indický monzun.

Pokud se na chvíli zamyslíme nad analýzou své mysli, když jsme rozzlobení, něčeho si všimneme: silného pocitu „já“ nebo „já“. „Jsem tak rozzlobený kvůli tomu, co jsi mi řekl. Nemůžu uvěřit tomu, co udělal mému příteli! Já mám v tomhle rozhodně pravdu a ona se rozhodně mýlí!“ A taky se zlobíme. Já, já, já.

Když jsme naštvaní, máme ideální příležitost analyzovat toto „já“, které se nám tak konkrétně jeví. Neexistuje! Neříkáme, že neexistujeme nebo že na ničem nezáleží, ale že když se snažíme toto „já“ najít – je v naší mysli? v našem těle? v obou? – v žádném případě nemůžeme říci: „Ano, tam je!“

Toto je pro lidi těžké pochopit, ale faktem je, že když začneme analyzovat realitu, radikálně to změní naši perspektivu. Uvidíme, že v první řadě nikdy nebylo nic, co bychom mohli přesně určit, proč se zlobit.

Shrnutí

Nezáleží na tom, kolikrát si budeme opakovat „nebudu se zlobit“; bez skutečného úsilí nikdy nedosáhneme klidu, který bychom si všichni přáli.

Výše uvedené body nejsou jen hezkým seznamem – jsou to skutečné nástroje, které můžeme použít, abychom se zbavili své frustrace, hněvu a smutku. S praxí to zvládne každý z nás.