Ašóka, indický pacifistický císař

Ašóka byl třetím císařem dynastie Maurjovců, která ve 4. až 2. století př. n. l. vládla téměř celé Indii, Pákistánu a části Afghánistánu. Díky svým schopnostem a vojenské síle se Maurjovci postupně rozšiřovali z Pataliputry (Patny), hlavního města království ležícího v povodí řeky Gangy, až se Ašókovi poprvé v historii podařilo sjednotit celé území Indie.

Indická legenda v buddhistické tradici vypráví, že Ašóka byl synem krále Bindusary a jedné z jeho manželek, Subhadrangi, dcery bráhmína. Když ji palácové intriky odvedly od králova lože a ona konečně získala přístup ke svému manželovi a porodila mu syna, pojmenovala ho prý Ašóka, „ten, který nemá smutek“, protože dítě po narození ukončilo matčino trápení. Princ Ašóka se vždy těšil důvěře svého otce, který mu svěřil vládu nad provinciemi Udždžain a Gandara. Když Bindusara v roce 273 př. n. l. zemřel, chopil se moci Ašóka, přestože nechal zabít všechny své bratry – podle jednoho zdroje šest, podle jiných 99 – a své stoupence mučil. Po čtyřech letech krvavé občanské války nakonec usedl na trůn v Pataliputře a zahájil vládu, která se vyznačovala krvavým despotismem.

Bezohledný vládce

Kroniky totiž zaznamenávají četné epizody, snad legendární, které mu vynesly přezdívku Čanda Ašóka, „Ašóka krutý“. Říkalo se například, že když se mu jednou ženy z jeho harému posmívaly pro jeho ošklivost, nechal jich pět set upálit. Čínský buddhistický poutník Fa Xian také zaznamenal tradici, že Ašóka nechal vybudovat pozemské peklo v podobě oplocené zahrady, kam císař lákal zvědavce, aby je strašlivě mučil. Legenda vypráví, že mučení snášel buddhistický mnich, a tak se mu podařilo panovníka obrátit.
Nejčastější popis Ašókovy konverze však souvisí s vítěznými praktikami Maurjovců. Za Ašókova otce Bindusary se říše stala nejmocnější a nejrozsáhlejší v Asii. Pouze prosperující království na východním pobřeží indického subkontinentu, Kalinga v dnešním státě Orissa, odolalo všeobjímající nadvládě Maurjovců. Kolem roku 262 př. n. l., osm let po svém nástupu na trůn, zahájil Ašóka vojenské tažení s cílem připojit toto území, které bylo korunováno úspěchem. Podle králových vlastních odhadů bylo deportováno 150 000 lidí a dalších 100 000 zemřelo, přičemž mnoho dalších následně podlehlo svým zraněním. Když Ašóka vstoupil na bitevní pole a na vlastní oči spatřil hory mrtvol a slzy poražených, uvědomil si, že dobytí království znamená smrt a zkázu pro všechny, ať už přítele, nebo nepřítele, a neštěstí pro zajatce, kteří se ocitnou daleko od svých rodin a země.

Konverze k buddhismu

Z Kalingovy zkušenosti vzešel nový Ašóka, vládce, který se skutečně kál a chtěl očistit svou duši od zpustošení, které způsobil jediným vlastním příkazem. Takto to vyjádřil v jednom ze svých ediktů vyrytých do kamene: „Miláček bohů pocítil lítost nad dobytím Kalingy, protože když je země poprvé dobyta, zabíjení, smrt a deportace lidí jsou pro miláčka bohů velmi smutné a těžce doléhají na jeho duši“.

Po rok a půl si Ašóka zval mudrce z celého království, aby s ním vedli intenzivní filozofické debaty a hledali klid, který mu jeho válečnický život odepřel. Jeho neklid však utišil až buddhismus, vlivné kontemplativní náboženství, které vzniklo v severní Indii v 6. století př. n. l.. V desátém roce své vlády se Ašóka rozhodl vydat na pouť. Král a jeho družina putovali 256 dní pěšky podél břehů Gangy, až dorazili do Sarnáthu, předměstí u Váránasí (Varanasí), kde Buddha pronesl své první kázání. Nedaleko posvátného města hinduistů se nacházelo město Bódh Gája, kde byl vysazen strom bódhi, pod nímž se princ Siddártha Gautama stal Buddhou, „Osvíceným“. Při pohledu na strom Ašóka pocítil, že sám dosáhl potřebného osvíceného klidu, a postavil zde chrám. Od té doby si říkal Dharma Ašóka neboli „zbožný Ašóka“.

Odmítl slávu, které dosáhl zbraněmi, a rozhodl se věnovat hlásání své nové víry: dharmy neboli učení o zbožnosti. Ašóka se tak snažil zlidštit moc, kterou na počátku své vlády vykonával bezohledně, a stal se prvním panovníkem v historii, který se výslovně zřekl dobývání a násilí. Tak na něj alespoň vzpomíná indická historická tradice, i když historici připomínají, že Ašóka se navzdory své lítosti nikdy nezřekl dobytého království Kalinga ani použití síly, byť umírněné, proti vzpurným národům v pohraničí.

Ašókovo poselství však bylo revoluční. Císař jednal se všemi svými poddanými stejně, na rozdíl od učení bráhmanismu, v němž příslušnost ke kastě určovala společenské postavení. Jeden z jeho výnosů zněl: „Všichni lidé jsou mými syny, a tak jako si přeji, aby moji synové byli šťastní a prosperovali na tomto i onom světě, tak si přeji, aby byli šťastní a prosperovali. Z pacifismu učinil inspirující zásadu své vlády. Zvuk bubnů, který kdysi ohlašoval pochod vojáků na bitevní pole, se stal tím, co nazval „hudbou dharmy“: radostným ohlášením divadelních představení, která učila novému náboženství s ohňostroji a bílými slony, symboly Buddhovy čistoty a moudrosti. Své edikty s podrobnostmi o svém obrácení a učení dharmy nechal vyrýt na sloupy na nejrušnějších náměstích říše a v horských průsmycích, které jeho poddaní navštěvovali nejčastěji.

Ašóka založil stovky klášterů a svatyní, upravil cesty mezi hlavními městy, vysázel stromy, aby stínily pocestným, a osázel říši studnami, aby uhasili žízeň, a postavil nemocnice a odpočívadla pro útěchu těch, kdo vstoupili na jeho území a vydali se na pouť na svatá místa Indie. Ašóka byl znepokojen mezinárodním šířením buddhismu, a proto požádal svého syna Mahéndru, aby vedl kazatelskou misi na Srí Lance, a vyslal velvyslance ke vzdáleným dvorům na Západě, například ke dvoru krále Ptolemaia II.Filadelfa v Alexandrii.

Ašóka zbožný

Ašókovi se někdy vyčítá, že jeho pacifismus oslabil stát a vedl k jeho úpadku a rozpadu, neboť po jeho smrti se Maurjovská říše skutečně brzy rozpadla. Podle tradice totiž Ašóka v pozdějších letech ztratil nad královstvím kontrolu. Jeho vnuk Samprati, znepokojený Ašókovými neustálými dary buddhistickému řádu, zakázal královskému pokladníkovi poskytovat mu další finanční prostředky a nakonec ho sesadil z trůnu. Přesto byl Ašóka v současné Indii vždy připomínán jako nejvýznamnější král v její historii. Byl sjednotitelem země a nebývalým způsobem ztělesňoval buddhistický ideál univerzálního panovníka, čakravartina, „krále, který bude vládnout tomuto světu obklopenému moři bez útlaku, poté co jej bez násilí dobude svou spravedlností“.

Další čtení

Historie Indie. Barbara a Thomas Metcalfovi. Akal, Madrid, 2014.
Edikáty posvátného práva. Ašóka. Apóstrofe, Loeches, 2002.