A hned jsem věděl, že nejsem velkolepý.
Přijde čas, kdy sladkost vlastní dobroty je kouřem v plicích; tíhou, horou přitisknutou na tvář. Můj čas přišel na pozadí duševní krize – imploze, po níž jsem se uvnitř cítil jako troska.
Jsem nováček ve sféře sebeodpuštění. Můj amatérismus už dávno vyměnil za nezlomné odhodlání k dobru. Jsem také dvakrát špatný lékař, jak už to u lékařů bývá; tajně jsem se snažil vyoperovat ze svého těla každou špatnou kost. Ptáte se, co mě drží nad vodou? Důsledky mé dobročinnosti. A teď tohle, tohle dlouho odkládané uvědomění si, co to znamená nazývat se člověkem. (Díky Bohu).
***
Název tohoto dopisu je můj oblíbený verš z písně Holocene od Bon Iver, verš, nad kterým jsem strávil neskutečně mnoho času posedlostí. Vyvolává ve mně ten pocit překypující prázdnoty bez dechu, který ve mně vyvolávalo pozorování hvězd v Nilgiris, když jsem byl teenager. Srovnání „významnosti a bezvýznamnosti“ (jak říká sám Justin Vernon) a svobody, kterou poskytuje. To smíření mezi současným významem a bezvýznamností mé osobnosti a v tomto smíření prostor být stoprocentně obyčejný a lidský.
„Posral jsi to, příteli, je to na hlavu, udeřilo to do ulice“.
Utekla jsem před „špatností“. Ne před samotnými chybami, ale před tím, že jsem člověk, který ty chyby udělal, ne před samotným zraněním, ale před tím, že jsem člověk, který bolest způsobil. Dokonce i teď, když se vyhřívám v pohodlí svého prozření, je těžké přiznat si tuto stránku – tuto stránku mé osoby -, která se těchto chyb dopustila, aniž bych podlehl nutkání postavit ji do protikladu k souměřitelným dobrotám. Strávil jsem tomu nyní věnovaný čas, zdánlivě velmi podivnou snahu být výhradně dobrým člověkem. Nyní je mi 25 let a jsem konfrontován s neúměrnou ošklivostí vlastních běžných chyb a pochybení. Předpokládám, že když něco zavřete do temné místnosti, nakonec se to změní – zkysne nebo zrůdně, případně obojí. A po konfrontaci jsem se dlouho nedokázal smířit s vlastní špatností, aniž bych se jí zřekl se znechuceným šokem a nedůvěrou někoho, komu přes noc narostla obludná cizí třetí ruka.
***
Při přemýšlení o naději jako o akčním prostoru dnes těžce a často přemýšlím, kde jsem, kým chci být. Domnívám se, že některé okamžiky života jsou tak prázdné – tak silné, tak plodné. A v těchto prostorech, když zrovna nekatastrofizuji, prostě přemýšlím. Abych byla upřímná, myslím, že jsem se nikdy nedokázala přizpůsobit tomu, jak plně lidská jsem. Předpokládám, že vytvářet svou lidskost (ANO- LIDSKOST) od základu je umělecké cvičení, které začíná uznáním gobelínu, viděním barevné škály a pochopením pravdy, že barvy se navzájem prolínají; že ne všechny chyby lze snadno vymazat do plátna bílou barvou. Předpokládám, že to také vyžaduje určitou pokoru a odvahu podívat se na vlastní křiklavou ošklivost do zrcadla bez mrknutí oka; jít jí naproti proti nutkání odvrátit pohled.“
Toto smíření bylo mým koncepčním objevem sebeúcty, která, jak si nyní uvědomuji, není jen nějakou fantastickou schopností prosazovat své hranice. Jak píše Joan Didionová ve své eseji o sebeúctě:
Žít bez sebeúcty znamená ležet někdy v noci vzhůru, mimo dosah teplého mléka, fenobarbitalu a spící ruky na peřině, a počítat hříchy spáchané i opomenuté, zrazené důvěry, nenápadně porušené sliby, dary nenávratně promarněné leností, zbabělostí nebo nedbalostí. Ať to odkládáme jakkoli dlouho, nakonec ulehneme sami do té notoricky nepohodlné postele, kterou si sami usteleme. To, zda v ní usneme, závisí samozřejmě na tom, zda si sami sebe vážíme, nebo ne.“
***
Připomínám si báseň, kterou jsem napsal v červnu 2018; chci se o ni s vámi podělit. Kdybych to nevěděl lépe, označil bych ji za prozřetelnou osobní tvorbu. Ale vím to lépe; tento konflikt není nový, nedávné boje tento boj jen obnovily. (Odstavcové zlomy byly označeny lomítky).
Dnes ráno jsem obrátil pozornost
k ptačímu krmítku pro vrabce
(ne holuby), zvonkohře za
mým novým (dětským) oknem
, jehož moskytiéra
je zaprášená plevami./
To je
možná moje proklamace
lásky k vesmíru nebo
reklamace
skromnosti, která mi chyběla,
myslím-
upřímnost hladu,
a jaké jídlo ho nasytí./
Často se mi dá věřit,
že budu lepším člověkem,
jako
že teď umývám krmítko pro ptáky
holýma rukama
vyčerpávajícím mýdlem a horkou vodou a vůbec,
seškrabávám hovna ze zeleného plastu
plastovým kartáčem,
cítím se
mateřsky a hojně ve svém upřímném úsilí.
Oranžová miska s vodou uchovávající exkrementy
se slila do tmavě žluté a zelené-/
jako mech na zdi komplexu
domu mé babičky
v návaznosti na
monzun:
Kozhikode: 673,
měkké, ale nevítané-
plovoucí ve žluté vodě-
vrtající se do něčeho
co ji nemůže rozpustit./
Často jsem si připomínal svou vlastní
aroganci, ale kdo
nechce objevovat a
objevovat,
a objevit slavné důsledky
(následky)
své vlastní benevolence-/
certifikovaný dobrý člověk,
certifikovaný nejlaskavější-
certifikovat mě milou a krásnou,
lepší, nejlepší.
„Nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal“./
Já ho teď plním semínky kang-
krmítkem, umytým a usušeným a
čistým-
plným jídla a úspor.
Držím ho za oknem
přepečlivě,
jestli mohu dodat,
abych ho pověsil;
riskuji život pro nepatrné
vrabce
(jestli mohu dodat)./
Čekáme,
má matka a já,
jako zloději,
stále jako sochy./
Konec se objeví vrabec,
podezřívavý, hlavou tiká
jako vteřinová ruka,
1-2-3-4./
Já se pohybuju pomalu,
možná přízrak z dětství,
chtivý, blíž, plevy
plující a unášené k síti,
k sobě./
Když mě spatří, můj úšklebek –
jemný a půvabný jen
jako prosebná tlama
dravce,
zběsile mává
křídly, letí. Bouře plev
nepoctivě mě opouští
bez odměny,/
zanechává krmítko plné
kangových semínek,
prázdné a roztřesené.
***
Téměř spěchám, abych se ti přiznal, jak moc jsem ublížil, jak jsem ublížil a ublížil (pravděpodobně zakořeněno ve starém zvyku externalizovat odpuštění), abych tě požádal o odpuštění. Ale předpokládám, že to už víš, možná jsi tam vždycky byl a držel mi ty dveře otevřené.
Někdy se mi chce naříkat, že lidská metamorfóza nevyvrcholí objevením krásných křídel nebo přehlídkou peří na parapetu v monzunu – něčím strohým a zřejmým. Tento proces se projevuje zuřivým požárem v břiše a dlouhými nocemi strávenými přemýšlením, jestli bude země ještě pevná, až vstanu z postele; ale na jeho konci je ironicky vznešené prozření, že právě tohle znamená být člověkem, tahle bezvýznamná důležitost.
Na druhé straně metamorfózy jsem já, jenže tentokrát říkám: „Je mi to líto“, a v odpověď říkám: „Odpouštím ti“.