A leadership class from the ancient world

Ve starověkém Řecku a Římě se leadership studoval na příkladech. Jedna z nejlepších knih, které kdy byly na toto téma napsány, Xenofónova Výchova Kýra, je zřejmě životopisem perského krále Kýra Velikého. Ve skutečnosti se jedná o příručku státnického umění a strategie.

Popisem toho, jak byli perští chlapci vychováváni, nám Xenofón vlastně říká, že úspěch ve vůdcovství spočívá na morálních vlastnostech – smyslu pro spravedlnost, vděčnosti k druhým, umírněnosti. Lov posiluje fyzickou sílu. Připravuje budoucího vůdce také na používání lsti proti nepřátelům, zejména na vojenských taženích. V Xenofónových očích je nečestné a v konečném důsledku i nebezpečné zacházet s krajanem nespravedlivě. Ale donutit nepřítele bojovat na půdě pro něj nevýhodné nebo ho zastihnout nevědomky spícího může být pro vítězství zásadní. Vůdce musí být občas „básníkem lstí“.

Kromě výcviku vlastního těla a charakteru vyvinul Kýros i další způsoby, jak přimět muže, aby ho následovali. Vůdci se musí nejen fyzicky a morálně lišit od těch, které vedou. Kýros se také domníval, že by měli „okouzlovat“. Nosil oslnivé roucho a boty, díky nimž vypadal vyšší, než byl. Dokonce používal barvu pod očima, aby vypadaly zářivěji.

Předsedal také honosnému hodovnímu stolu, na němž se podávala ta nejlepší jídla v celém království. Dbal však na to, aby se o ně podělil s těmi, které chtěl získat na svou stranu. Získávání přátel, věřil Kýros, je pro vůdce prioritou.

Nemělo by nás překvapit, že římští vojevůdci, když nejprve získali říši a pak se jí snažili vládnout, chlácholili Kýrovo vzdělání. Julius Caesar byl jen jedním z mnoha jeho čtenářů. Caesarův životopisec Suetonius nám vypráví o jedné příležitosti, kdy Caesar četl pasáž, v níž Kýros v poslední nemoci dával pokyny ke svému pohřbu. Caesar vyjádřil zděšení nad tak vleklou smrtí. Přál si rychlý a náhlý konec.

S Caesarovým brutálním zavražděním na březnové idy v roce 44 př. n. l. se tato naděje beze zbytku naplnila. Při vysvětlování, jak k tomu došlo, nám Suetonius ve svém Božském Juliovi, prvním z vícedílných Životů císařů, dává lekci z vůdcovství, která doplňuje Xenofónta.

Jako vojevůdce žil Caesar podle Kýrova vzoru. Suetonius vzdává hold Caesarově vytrvalostní síle. Dokázal pochodovat v oslnivém slunci i v dešti a překonávat obrovské vzdálenosti neuvěřitelnou rychlostí. Často porážel své vlastní předsunuté posly. Caesar zahajoval bitvu, když to jeho nepřátelé nejméně čekali, ihned po pochodu, a to i za špatného počasí. Jednou, když byl tábor jeho vojáků obléhán v Germánii, se Caesar proplížil nepřátelskými liniemi tak, že se převlékl za Gala.

Jako politik měl však Caesar podle Suetoniova soudu smíšenější výsledky. Caesar rozhodně uměl okouzlovat. Byl vysoký a svalnatý, měl velké světlé oči a ke svému přirozenému půvabu přispíval zvláštní péčí o svou úpravu. Nic ho netrápilo víc než předčasná ztráta vlasů a byl nadšený, když získal právo nosit vavřínovou korunu (předtím se musel spoléhat na hřeben). O jeho odvážně volném oblečení se mluvilo v celém Římě.

Caesar také uměl být dobrým přítelem. Když jeho společník na cestách v odlehlé oblasti onemocněl, Caesar mu poskytl jediný nocleh, který tam byl, a sám spal venku na zemi. Caesar povyšoval ty, kteří mu pomáhali, i když byli skromného původu. Kdyby lupiči na dálnici pomáhali bránit jeho čest, chlubil se jednou, neváhal by je povýšit.

Pro Suetonia však tyto ctnosti zastiňují nedostatky. Poté, co se Caesar stal diktátorem, odměňoval nejdůležitějšími odpovědnými posty pouze své vlastní přisluhovače. Členové Caesarovy domácnosti byli například pověřeni vedením mincovny. Caesar také lačně přijímal všechny pocty odhlasované zdánlivě úslužným senátem. Některé z těchto poct byly tradičně vyhrazeny bohům, například pojmenování měsíce po něm, který se dodnes nazývá červenec.

Pro senátory však Caesar neměl žádnou úctu. Bylo mu jedno, co si skutečně myslí. Vůbec se o ně nezajímal. Když za ním jednou přišli, aby mu předali další vyznamenání, odmítl dokonce vstát, aby je pozdravil. Podle Suetonia „zejména tímto činem vzbudil hluboké a smrtící pocity nenávisti vůči sobě samému“.

Suetonius připisuje Caesarovu vraždu a strašlivou občanskou válku, kterou urychlila, morálním selháním, jako byl nedostatek spravedlnosti. Historikové nebo politologové píšící dnes by pravděpodobně přirozeněji hovořili o Caesarových „politických chybách“. Následují přitom příklad Machiavelliho díla Kníže, nejvýznamnější knihy o vůdcovství napsané v moderní době, která zásadně ovlivňuje způsob, jakým se toto téma studuje dnes.

Znovučtení řeckých a římských klasiků nás nutí usilovněji přemýšlet o tom, co jsou vlastně největší politické chyby. Ve skutečnosti často skutečně vznikají z charakterových chyb. Studium spravedlnosti by mělo být součástí učebních osnov každého vůdce a životopisy, jako je Suetoniův, na seznamu četby.“

Josiah Osgood je profesorem a vedoucím katedry klasických věd na Georgetownské univerzitě a autorem mnoha knih, mimo jiné Řím a utváření světového státu, 150 př. n. l. – 20 př. n. l. Žije ve Washingtonu, DC.