ADA Law Deaf – Sign Language Interpreters

ADA Questions and Answers for Health Care Providers

• ADA home page
• Revised ADA Regulations
• Implementing Title II and Title III

Lékaři, zdravotní sestry, zubaři, specialisté, terapeuti a další poskytovatelé zdravotní péče musí efektivně komunikovat, aby mohli poskytovat vhodné, účinné a kvalitní zdravotní služby. Federální zákony o diskriminaci osob se zdravotním postižením nařizují rovný přístup ke zdravotním službám a rovnou příležitost účastnit se jich a využívat je a účinnou komunikaci s osobami, které jsou neslyšící nebo nedoslýchavé. Mezi tyto zákony patří:

• Článek 504 Rehabilitačního zákona z roku 1973 – vztahuje se na federální zdravotnické služby a zařízení; a na poskytovatele zdravotní péče, kteří jsou zároveň příjemci federální finanční pomoci, obvykle poskytované formou přímého financování (například federální fondy Medicaid) nebo formou grantů (například federální grant na výzkum).
• Díl II zákona o Američanech se zdravotním postižením – vztahuje se na všechny veřejné (státní a místní) poskytovatele zdravotní péče.
• Díl III zákona o Američanech se zdravotním postižením – vztahuje se na všechny soukromé poskytovatele zdravotní péče.

Q. Na které poskytovatele zdravotní péče se vztahuje zákon ADA?
A. Hlava III zákona ADA se vztahuje na všechny soukromé poskytovatele zdravotní péče bez ohledu na velikost ordinace nebo počet zaměstnanců. 28 C.F.R 36.104 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-36104) Vztahuje se na poskytovatele tělesné i duševní zdravotní péče. Mezi poskytovatele zdravotní péče, na které se vztahuje ADA, patří nemocnice, pečovatelské domy, psychiatrické a psychologické služby, ordinace soukromých lékařů, zubaři a zdravotní kliniky. Pokud se profesionální ordinace lékaře, zubaře nebo psychologa nachází v soukromém domě, je část domu sloužící k veřejným účelům (včetně vchodu) považována za „místo veřejného ubytování“. 28 C.F.R. 36.207 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-36104)
Q. Jaké jsou povinnosti poskytovatelů zdravotní péče podle ADA pro neslyšící nebo nedoslýchavé osoby?
A. Poskytovatelé zdravotní péče mají povinnost poskytovat pomocné pomůcky a služby, které zajistí, aby komunikace s osobami se sluchovým postižením byla stejně účinná jako komunikace s ostatními osobami. C.F.R. 36.306© (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-97857)
Q. Komu musí poskytovatel zdravotní péče nabídnout účinnou komunikaci?
A. Poskytovatel zdravotní péče musí zajistit, aby mohl účinně komunikovat se zákazníky, klienty a dalšími osobami se sluchovým postižením, které vyhledávají nebo přijímají jeho služby. 56 Fed. Reg. na 35565. (http://www.nad.org/issues/health-care/providers/questions-and-answers), (http://www.ct.gov/opapd/cwp/view.asp?a=1756&q=443160) Tyto osoby nemusí být vždy „pacienty“ poskytovatele zdravotní péče. Pokud jsou například předporodní kurzy nabízeny jako služba otcům i matkám, musí být otci se sluchovým postižením poskytnuty pomocné pomůcky nebo služby, které mu poskytnou stejnou možnost využívat kurzy jako ostatním otcům. Podobně může neslyšící rodič slyšícího dítěte potřebovat pomocnou pomůcku nebo službu, aby mohl dát informovaný souhlas k operaci dítěte.

Q. Jaké druhy pomocných pomůcek a služeb vyžaduje ADA k zajištění účinné komunikace s osobami se sluchovým postižením?
A. Vhodné pomocné pomůcky a služby mohou zahrnovat služby a zařízení, jako jsou kvalifikovaní tlumočníci, asistenční naslouchací zařízení, zapisovatelé, písemné materiály pro osoby se sluchovým postižením; a kvalifikovaní předčítači, nahrané texty a materiály psané Braillovým nebo velkým písmem pro osoby se zrakovým postižením. 28 C.F.R. 303(b)(1) (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-97857)
Q. Jak poskytovatel zdravotní péče určí, která pomocná pomůcka nebo služba je pro pacienta se sluchovým postižením nejvhodnější?
A. Požadavek na pomocnou pomůcku je flexibilní a poskytovatel zdravotní péče může volit mezi různými alternativami, pokud je výsledkem účinná komunikace pro osobu se ztrátou sluchu. Osoba se ztrátou sluchu nejlépe ví, jakou pomocnou pomůckou nebo službou dosáhne účinné komunikace se svým poskytovatelem zdravotní péče. Ministerstvo spravedlnosti očekává, že poskytovatel zdravotní péče bude před pořízením konkrétní pomůcky nebo služby s touto osobou konzultovat a pečlivě zváží její komunikační potřeby, které sama posoudila. 56 Fed. Reg. na 35566-67.
Q. Proč jsou pomocné pomůcky a služby ve zdravotnictví tak důležité?
A. Pomocné pomůcky a služby jsou často potřebné k zajištění bezpečné a účinné lékařské péče. Bez těchto pomůcek a služeb se zdravotnický personál vystavuje vážnému riziku, že neporozumí příznakům pacienta, nesprávně diagnostikuje jeho zdravotní problém a předepíše neadekvátní nebo dokonce škodlivou léčbu. Stejně tak pacienti nemusí rozumět lékařským pokynům a varováním nebo pokynům pro předepisování léků.
Q. Existují nějaká omezení požadavků ADA na pomocné pomůcky a služby?
A. Ano. ADA nevyžaduje poskytnutí žádné pomocné pomůcky nebo služby, která by vedla k nepřiměřené zátěži nebo k zásadní změně povahy zboží nebo služeb poskytovaných poskytovatelem zdravotní péče. 28 C.F.R. 36.303(a) (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-97857) Poskytovatel zdravotní péče však není zbaven povinnosti poskytnout alternativní pomocnou pomůcku nebo službu, pokud by poskytnutí této pomůcky nebo služby nevedlo k zásadní změně nebo nepřiměřené zátěži. 28 C.F.R. 36.303(f) (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-97857) Obě tato omezení vyplývají ze stávajících předpisů a judikatury podle článku 504 zákona o rehabilitaci a je třeba je stanovit případ od případu.
Q. Kdy by poskytnutí pomocné pomůcky nebo služby představovalo nepřiměřenou zátěž?
A. Nepřiměřená zátěž je něco, co s sebou nese značné obtíže nebo náklady. Mezi faktory, které je třeba zvážit, patří náklady na pomůcku nebo službu, celkové finanční zdroje poskytovatele zdravotní péče, počet zaměstnanců poskytovatele, oprávněné nezbytné bezpečnostní požadavky, vliv na zdroje a provoz poskytovatele a obtížnost umístění nebo poskytnutí pomůcky nebo služby. 28 C.F.R. 36.104 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-36104)

Q. Musí poskytovatel zdravotní péče zaplatit za pomocnou pomůcku nebo službu při návštěvě lékaře, pokud náklady na tuto pomůcku nebo službu přesahují poplatek poskytovatele za návštěvu?
A. V určitých situacích mohou náklady na poskytnutí pomocné pomůcky nebo služby (například tlumočníka) k dosažení efektivní komunikace při poskytování určité lékařské služby přesáhnout poplatek pro pacienta za tutéž službu. Očekává se, že poskytovatel zdravotní péče bude náklady na poskytování pomocných pomůcek a služeb považovat za součást režijních nákladů na provoz podniku. Pokud tedy poskytnutí pomocné pomůcky nebo služby nepředstavuje nepřiměřenou zátěž pro podnikání poskytovatele a zásadně nemění jeho služby, může být poskytovatel v této situaci povinen pomocnou pomůcku nebo službu uhradit.
Q. Může poskytovatel zdravotní péče účtovat neslyšícímu nebo nedoslýchavému pacientovi částečnou nebo úplnou úhradu nákladů na poskytnutí pomocné pomůcky nebo služby?
A. Ne. Poskytovatel zdravotní péče nemůže pacientovi účtovat náklady na poskytnutí pomocných pomůcek a služeb, a to ani přímo, ani prostřednictvím pojišťovny pacienta. 28 C.F.R. 36.301© (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-44591)
Q. Kdo je kvalifikován jako tlumočník ve zdravotnickém zařízení?
A. Kvalifikovaný tlumočník je tlumočník, který je schopen účinně, přesně a nestranně tlumočit jak receptivně, tak expresivně s použitím potřebné odborné slovní zásoby. 28 C.F.R. 36.104 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-36104) Ve zdravotnickém prostředí to bude znamenat, že tlumočník bude možná muset tlumočit složitou lékařskou terminologii.
Q. Používají všechny osoby se sluchovým postižením stejný druh tlumočníka?
A. Ne, existují různé druhy tlumočníků. Poskytovatel zdravotní péče by měl před najmutím tlumočníka zjistit konkrétní jazykové potřeby neslyšícího nebo nedoslýchavého pacienta. Někteří jedinci mohou potřebovat tlumočníky, kteří ovládají americký znakový jazyk, což je jazyk, jehož gramatika a syntax se liší od angličtiny. Jiní mohou potřebovat tlumočníky, kteří používají znakovanou angličtinu, což je forma znakování, která používá stejný slovosled jako angličtina. Jiní, kteří neovládají žádný znakový jazyk, mohou potřebovat ústní tlumočníky, kteří věnují zvláštní péči artikulaci slov pro osoby se sluchovým postižením.
Q. Může poskytovatel zdravotní péče požadovat, aby neslyšícím pacientům tlumočili rodinní příslušníci a přátelé?
A. Obecně ne. Rodinní příslušníci často nemají dostatečné znalosti znakového jazyka, aby mohli účinně tlumočit ve zdravotnickém prostředí. I když jsou dostatečně zdatní ve znakovém jazyce, aby mohli s pacientem komunikovat, rodinní příslušníci a přátelé jsou velmi často příliš emocionálně nebo osobně zainteresovaní na to, aby mohli tlumočit „účinně, přesně a nestranně“. A konečně, problémy se zachováním důvěrnosti informací o pacientovi mohou způsobit problémy s využitím rodinných příslušníků a přátel jako tlumočníků. 56 Fed. Reg. na 35553.

Q. V jakých lékařských situacích by měl poskytovatel zdravotní péče využít služeb tlumočníka?
A. Tlumočník by měl být přítomen ve všech situacích, kdy jsou vyměňované informace natolik dlouhé nebo složité, že pro efektivní komunikaci vyžadují tlumočníka. Příkladem může být projednání anamnézy pacienta, získání informovaného souhlasu a povolení k léčbě, vysvětlení diagnózy, léčby a prognózy nemoci, vedení psychoterapie, komunikace před a po závažných lékařských zákrocích, poskytování složitých pokynů týkajících se léků, vysvětlení nákladů na léčbu a pojištění a vysvětlení péče o pacienta po propuštění ze zdravotnického zařízení.
Q. Je odezírání ze rtů účinnou formou komunikace s neslyšícími a nedoslýchavými osobami?
A. Ne často. Někteří neslyšící a nedoslýchaví jedinci se při komunikaci spoléhají na čtení ze rtů. Pro tyto jedince může být nejlepším prostředkem k zajištění efektivní komunikace ve zdravotnickém prostředí ústní tlumočník. Schopnost neslyšícího nebo nedoslýchavého jedince zřetelně mluvit však neznamená, že dokáže účinně odezírat ze rtů. Protože odezírání ze rtů vyžaduje určitý odhad, jen velmi málo neslyšících se při výměně důležitých informací spoléhá pouze na odezírání ze rtů. Čtyřicet až šedesát procent anglických zvuků vypadá při vyslovení podobně. V průměru i ti nejlepší odezírači ze rtů rozumí pouze 25 % toho, co je jim řečeno, a mnoho jedinců rozumí mnohem méně. Zvláště obtížné může být odezírání ze rtů v lékařském prostředí, kde se často používá složitá lékařská terminologie.
Q. Nabízejí písemné poznámky účinný prostředek komunikace s neslyšícími a nedoslýchavými osobami?
A. To bude záviset na úrovni odezírání daného jedince. Úroveň čtení některých neslyšících jedinců je mnohem nižší než u slyšících. Kromě toho je písemná komunikace ve zdravotnickém prostředí pomalá a těžkopádná. Pro mnoho neslyšících jedinců nabízejí služby tlumočníka znakového jazyka jediný účinný způsob komunikace. Někteří neslyšící nebo nedoslýchaví jedinci, kteří nepoužívají znakový jazyk, například jedinci, kteří ztratili sluch v pozdějším věku, však mohou se svými poskytovateli zdravotní péče efektivněji komunikovat písemně.
Q. Musí poskytovatelé zdravotní péče zpřístupnit konference, zdravotní výchovu a školení, které jsou přístupné široké veřejnosti, osobám se sluchovým postižením?
A. Ano. Poskytovatelé zdravotní péče, kteří nabízejí školení, zdravotní vzdělávání nebo konference pro širokou veřejnost, musí tyto akce zpřístupnit neslyšícím a nedoslýchavým osobám. 28 C.F.R. 36.201 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-3800) a 36.202 (http://www.ada.gov/reg3a.html#Anchor-35326). Kromě tlumočníků existuje řada asistenčních poslechových zařízení, která mohou být vhodná k odstranění problémů se vzdáleností a hlukem v pozadí pro nedoslýchavé osoby, které se chtějí těchto zasedání zúčastnit.
Q. Mohou poskytovatelé zdravotní péče získat nějaké daňové úlevy na náklady spojené s poskytováním pomocných pomůcek a služeb?
A. Ano. Podniky, včetně poskytovatelů zdravotní péče, mohou uplatnit daňový odpočet. Příklady způsobilých výdajů na přístup zahrnují nezbytné a přiměřené náklady na zajištění tlumočníků a jiných pomocných pomůcek a na pořízení nebo úpravu vybavení nebo zařízení. Ve znění novely z roku 1990 umožňuje daňový zákoník odečíst až 15 000 USD ročně na výdaje spojené s odstraněním kvalifikovaných architektonických a dopravních bariér. Novela z roku 1990 rovněž umožňuje oprávněným malým podnikům získat daňovou úlevu na určité náklady spojené s dodržováním ADA. Za způsobilý malý podnik se považuje podnik, jehož hrubé příjmy nepřesahují 1 000 000 USD nebo jehož pracovní síla nemá více než 30 pracovníků na plný úvazek. Oprávněné podniky mohou požádat o odpočet až do výše 50 % způsobilých výdajů na přístup, které přesahují 250 USD, ale nepřesahují 10 250 USD. Omnibus Budget Reconciliation Act of the 1990, P.L. 101-505, 44 (http://www.ssa.gov/OP_Home/comp2/F101-508.html)
Informace na této stránce jsou poskytovány s laskavým svolením Národní asociace neslyšících, (NAD).