ADHD a nevěra – definice, příznaky, reálný příklad ze života

Stejně jako mnoho dalších lidí zde jsem nebezpečně blízko rozvodu. OPRAVDU nechci, aby se to stalo, ale prostě nevím, co mám dělat.

S manželem (nedávno diagnostikovaným s ADD) jsem 17 let – z toho tři roky na dálku, když jsme byli na vysoké škole. Po sedmnácti letech, pěti městech, společném budování malé firmy a spoustě zkoušek a trápení byla moje důvěra v něj opravdu monumentální. Nedokázala jsem pochopit její rozsah ani hodnotu, dokud nebyla pryč.

Před osmi měsíci mi přítel napsal, že v telefonu své přítelkyně našel zprávy, které naznačují, že naši partneři spolu mají poměr. Byla jsem ohromená, protože naše manželství bylo pevné – láskyplné a šťastné a dobré!“

Konfrontovala jsem svého manžela, on přiznal, že k té mladší, hezčí ženě (také mé kamarádce) „něco cítí“, což mě naprosto zdrtilo, ale že se nikdy neprovinil víc než nějakým nezodpovědným psaním SMS předešlé noci a několika tajnými obědy.

Věřila jsem mu – nenapadlo mě, že by mi někdy přímo lhal. Vlastně jsem si myslela, že můj manžel je tak etický, že by se mu udělalo fyzicky špatně, kdyby mě podvedl nebo mi lhal. (Povzdech. Já vím.) Myslela jsem si, že se mu podařilo mě podvést jen proto, že to začalo teprve před několika dny a byly to jen „lži z opomenutí“.

Po mnoha slzách a dramatech a usmiřování jsme se dva týdny zotavovali, když jsem zjistila, že mi ve skutečnosti drze lhal. Že k fyzickým prohřeškům MĚLO dojít, že k jednomu došlo před více než rokem a že to přede mnou tajil a rok se s námi třemi stýkal, aniž by mrkl okem. Vyděsilo mě to ve velkém stylu. Co to bylo za člověka?“

Přísahal, že to tak důkladně vytěsnil z hlavy, že na to během toho roku vůbec nemyslel, že to prostě začalo znovu a že lhal jen při konfrontaci, aby ochránil moje city. Opět jsem mu uvěřila!

Teď ta část s ADHD. Stres z celé této situace způsobil, že manželovo dříve mírné ADHD explodovalo – ale ani jeden z nás nevěděl, co se děje. Věděla jsem jen, že potřebuji, aby byl manžel citlivější a ohleduplnější, a on místo toho byl mnohem, mnohem méně. Nechápala jsem, proč se tak chová.

Já jsem se už před lety naučila nebrat si jeho ADD (o které jsem si myslela, že je to jen „roztěkanost, když mluvím“) osobně. Nechápala jsem, proč řekne, že jde na pětiminutovou procházku, a pak se vrátí z nákupu o hodinu a půl později. Říkal šíleně protichůdné věci v hádkách, které se točily v kruhu a neustále odbočovaly do stran.

Každému řekl o svém poměru. Řekl našim přátelům intimní detaily o našich nových sexuálních problémech. Napsal písničku o tom, jak ho ranilo, že ta druhá žena tak rychle odešla, a debutoval s ní na večírku před všemi našimi přáteli. Porušil sliby, popíral, že je dal, a téměř nikdy nevyjádřil lítost poté, co tyto věci udělal.

Začal se nesmírně vztekat a zuřit, často mě děsil, když jsem se rozčilovala kvůli něčemu, co udělal, bez ohledu na to, jakým způsobem jsem se s ním o tom snažila mluvit. Zdálo se, že má nulovou empatii nebo soucit. Četl stejné knihy o zotavení z aféry jako já, ale prostě neudělal žádnou z těch emočních věcí, které podle nich byly nezbytné pro obnovení intimity a důvěry. Naopak, dělal tak zraňující věci s takovou pravidelností, že jsem si myslela, že je musí dělat záměrně, a nedokázala jsem pochopit, proč by mě měl tak nenávidět, aby mi to dělal.

Nakonec jsem našla manželskou poradkyni, která byla vysoce vzdělaná, dostupná a v našem pojištění – ale zdálo se, že naše návštěvy u ní věci ve skutečnosti zhoršují. Zjevně mi nevěřila, že se něco z toho děje, a měla jsem z ní zřetelný dojem, že má pocit, že manželova nevěra a naše následné problémy jsou moje vina. Po několika měsících jsem to prostě už nevydržela a řekla jí, že to nefunguje. Napsala nám dopis, kde mě nabádala, abych vyhledala individuální terapii kvůli mému „problému se vztekem“. To bylo samozřejmě ještě předtím, než jsme o ADHD něco věděli.

Jednou jsme se pohádali, protože mi manžel řekl, že něco udělá, a po hodině čekání jsem ho našla na YouTube. Koupil mi knihu o ADHD u dospělých v naději, že ho zbavím jeho sklonu k nesoustředěnosti. Místo toho v ní bylo vysvětleno MNOHEM VÍC, než kdokoli z nás kdy o ADHD věděl. Zároveň jsem se styděla a byla smutná, že jsem o tom nevěděla víc dřív (na mou obranu, před aférou byl opravdu vysoce funkční – bez peněz, zaměstnání, problémů se vztekem atd), a tak se mi ulevilo, že jeho chování nepramení z nelásky nebo zloby. Tak moc jsem doufala, že najdeme lékaře, terapeuta, dobrý lékový režim a konečně budeme moci začít obnovovat důvěru.

Všechny tyto věci se nakonec staly – až na tu důvěru. Pocit lítosti, soucitu a bezpečí, po kterém jsem celé měsíce zoufale toužil, se nikdy neprojevil. Místo toho se můj manžel začal chovat, jako by to byly čtyři zatracené měsíce – potřebovala jsem to už „nechat být“! Začal si stěžovat, že je naštvaný a nesympatický, protože ho dusím a jsem příliš citlivá a/nebo rodičovská (protože jsem chtěla zodpovědnost a transparentnost a stále jsem příliš plakala).

Doslova vyletěl z každého důležitého rozhovoru – často poté, co se stal agresivním. Pak, po měsících opravdového přesvědčení, že už mi nikdy nebude lhát, jsem ho přistihla, jak lže, a tentokrát to v žádném případě nebylo v můj prospěch – jen v jeho. Rozhodl se porušit důležitý slib – na několik hodin – a pak mi o tom několik dní znovu a znovu lhal do očí. Dívala jsem se, jak to dělá, a prostě mě přestalo zajímat, jestli mě opustil kvůli jiné ženě.

Nakonec jsem mu řekla, že vím, že lže. Byl rozhořčený, a když si uvědomil, že mám důkaz, bez lítosti se omluvil, řekl, že jsem udělala chybu, když jsem ho k tomu slibu stejně donutila, a snažil se celou věc zamést pod koberec. Cítila jsem se emocionálně ochromená, ale plánovali jsme se stěhovat přes celou zemi a asi jsem stále doufala, že se věci v novém městě změní.

Řekla jsem mu, aby tam jel sám hledat dům a nespěchal zpátky. Šel a choval se tak nedusivě a nevychovaně, jak jen to šlo, ale výbušný hněv a záchvaty vzteku pokračovaly pokaždé, když jsem řekla něco, co se mu nelíbilo – včetně těch okamžiků, kdy jsem upřímně řekla o své nedůvěře. Řval na mě do telefonu, že jedna drobná lež by neměla zrušit všechny ostatní případy, kdy mi NELŽE. Když jsem se hádala, zavěsil mi.

Byla jsem z toho dramatu tak unavená, že jsem s ním na pár týdnů přestala mluvit. Když se vrátil domů, byl mnohem milejší – na pár měsíců. Jakmile jsem začala věřit, že se opravdu změnil, začal zase zuřit a zneužívat. Před dvěma týdny mě opravdu vyděsil, vzala jsem svého mazlíčka a pár věcí a odešla, jela jsem 14 hodin k rodičům. Zavolal mi a řekl, abych se vrátila domů. Když jsem odmítla, řekl, že chce rozchod. Řekla jsem, že se chci rozvést, protože mu nevěřím, že mi během odluky neublíží. Byl vzteklý – nechápal, proč bych mu neměla věřit – ta poslední velká lež byla před několika měsíci – jsem stejně prolhaná jako on – bylo spousta případů, kdy mi nelhal – a – (tohle mě dostalo) – já jsem ta, která se vykašlala na naše manželství, protože on chce jen ozdravnou odluku, aby mohl „pracovat na sobě“.

Byla jsem pochybovačná. Myslela jsem si, že bude trávit spoustu času hraním videoher a popíjením s kamarády, ale nevěřila jsem, že se můj H, který se vyhýbá nepohodlí, skutečně postaví svým démonům. Ale rozhodla jsem se zkusit tuhle poslední věc – za předpokladu, že vypracujeme písemnou dohodu o rozchodu, abych se cítila trochu chráněná. No- to se mnohem snáz řekne, než udělá!“

Přestože dodržuji všechna pravidla nenásilné komunikace, stále na mě křičí a zavěsí se, kdykoli vyjádřím jiný názor nebo mu odmítnu vyhovět. Vskutku to protahuje – hraje videohry a kdo ví, co ještě. Před pár dny mi ZASE lhal a já si uvědomila, že dohoda je zbytečná, protože se nejspíš nedozvím, jestli ji poruší – a já plně očekávám, že to udělá. Už mu nevěřím ani slovo z úst- jak můžu být za někoho vdaná a cítit se takhle?“

.