Afobie: předsudky a diskriminace vůči asexualitě

Asexualita neboli absence sexuální přitažlivosti k jakémukoli pohlaví je sexuální orientace, přirozená varianta lidského chování, stejně jako homosexualita, heterosexualita, bisexualita atd. Je zřejmé, že asexualita není ani trendem (a jak by mohla být v hypersexualizovaných společnostech, jako jsou ty západní?), ani volbou, a proto by neměla být zaměňována s cudností nebo zdržováním se sexuálních vztahů z morálních a/nebo náboženských důvodů.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DMS) se k asexualitě vyjadřuje nejasně (stejně jako byl mimořádně opatrný při depatetizaci homosexuality a transexuality), přesto je navzdory kontroverzím upřesněno, aby se asexualita nezaměňovala s psychiatrickými poruchami.

Na straně 434, v části o poruše ženského sexuálního zájmu/vzrušení (302.72), na konci „Diagnostických rysů“, stojí: „Porucha sexuálního zájmu/vzrušení“: „Pokud je celoživotní nedostatek sexuální touhy lépe vysvětlitelný sebeidentifikací jako „asexuální“, pak by diagnóza poruchy ženského sexuálního zájmu/vzrušení nebyla stanovena“. Na straně 443, v části „Hypoaktivní porucha sexuální touhy u mužů“ (302.71), na konci „Diferenciální diagnózy“, se píše: „Pokud je celoživotní nedostatek sexuální touhy lépe vysvětlen sebeidentifikací jako „asexuální“, pak by diagnóza poruchy ženského sexuálního zájmu/vzrušení nebyla stanovena.“

Přes to však o asexualitě panuje velká neznalost a s postupným zviditelňováním asexuality v důsledku práce mnoha aktivistů začínáme být svědky skutečné fobie z asexuality, jakési afobie, která vykazuje mnoho podobností s homofobií, bifobií a transfobií.

„V nebezpečí vyhynutí“

Jasná epizoda této fobie se objevila v Itálii během epizody rozhlasového pořadu „Al posto del cuore“ vysílaného na Radio2 4. srpna 2018 v 11 hodin. Během vysílání se průvodkyně Paola Perego a Laura Campiglio zabývaly tématem asexuality, zesměšňovaly asexuální osoby a ukazovaly znepokojivou neznalost, ukázku klišé a typických stereotypů naší země. Zazněla zejména smutná tvrzení jako:
„Jedna věc, které musíme říci rozhodné ne: asexuální lidé.“
„Jsou to ti, kteří si nedávají chleba do pece?“
„Ne, to je horší, oni to prohlašují za životní volbu. Ale kde skončíme?“

Po tomto brilantním úvodu došlo také k mnoha urážkám, protože asexuální lidé byli často označováni za divné nebo nemocné a asexualita byla popisována jako nemoc nebo choroba, což dosáhlo vrcholu absurdity vtipy typu: „Máme dobrou zprávu: asexuální lidé se rozhodně nerozmnožují, takže jsou kategorií, které hrozí vyhynutí.“

Jako by to všechno nestačilo, objevily se také četné komentáře plné sexistických stereotypů, například když průvodci zpochybňovali skutečnost, že mohou existovat asexuální muži, nebo když jeden z nich řekl, že pro ženy může být asexualita pozitivní, protože jim to umožní nemuset se depilovat. Někomu to všechno může připadat i vtipné, ale určitě to není pro ty, kteří jsou asexuální a musí každý den žít s předsudky a nepochopením tohoto druhu.

„Přeprogramujme je“

Nejen v Itálii, ale i v zahraničí: americký web breibart.com, známý svými pravicovými postoji, nedávno zveřejnil článek informující o projevu, který vedl „izraelský odborník“ (v čemž není uvedeno) Arian Lev, v němž popisuje asexualitu jako nedostatek energie, čímž posiluje zcela nepodložené klišé, že život asexuálního člověka není naplněný, plně prožitý.

Podle Leva by řešením bylo přeprogramovat podvědomí asexuálních lidí, aby se vyléčili a stali se sexuálními. Je zřejmé, že tyto postoje, tak vzdálené postojům oficiální psychologie, nejsou ničím jiným než plodem nenávisti a strachu z něčeho, co Lev dobře nezná nebo čemu plně nerozumí.

Kromě toho se opět flankuje afobie a sexismus, ve skutečnosti by pro Lva těmi, kdo by nejvíce trpěli nedostatkem sexuálních styků, byly ženy. Tato myšlenka pravděpodobně vychází z misogynního předsudku, že ženy by ke spokojenému životu potřebovaly sex, protože byly stvořeny výhradně k tomuto účelu. V praxi jsou ženy nejen hodnoceny jako špatné, když mají sexu příliš mnoho a když se jim líbí, ale nyní jsou dokonce považovány za nemocné, když se jim nelíbí.

Diskriminační zákony

Často jsou snahy asexuálních lidí o přijetí považovány za méně legitimní, protože lidé se domnívají, že pro asexuální lidi na světě neexistují žádné diskriminační zákony. Je pravda, že fobie měly a mají tendenci se institucionalizovat v přísnějších zákonech pro lidi, kteří jsou homosexuální, bisexuální nebo transsexuální, ale existují legislativní systémy, které postihují i asexuální lidi, přičemž nerozlišují pojmy sexuální přitažlivost a romantická láska (kterou prožívají někteří asexuální lidé).

Příkladem jsou zákony o uzavření manželství nebo zákony, které zneplatňují mariage blanc, tedy manželství, v němž nedochází k sexuálnímu styku (jako v mnoha manželstvích asexuálních lidí). Podobné zákony byly nedávno zrušeny v Austrálii, ale stále platí v Anglii a Walesu (kupodivu pouze pro heterosexuální manželství), kde se však na tyto zákony nebere skutečný ohled jako v jiných zemích včetně Indie, v níž sice není nezákonné nekonzumovat manželství, ale toto je považováno za neplatné nebo může být zneplatněno, dokud manželka nezůstane pannou.

Zkrátka, ať už ti, kdo asexuály nepovažují za součást queer komunity, říkají cokoli, zdá se, že musí čelit fobiím, předsudkům a potížím, které jsou velmi podobné jako u všech ostatních sexuálních menšin. Ačkoli si to ještě ne všichni uvědomili, sexuální revoluce šedesátých let nás naučila neodsuzovat špatně ty, kterým se líbí příležitostný sex, nyní nastal čas uvolnit místo, dát hlas a přijmout i ty, kterým se sex vůbec nelíbí.

.