Aktivní imaginace – uvádění fantazií do života

Pokračující vědomé uskutečňování nevědomých fantazií spolu s aktivní účastí na fantastických událostech má … za následek zaprvé rozšíření vědomého obzoru zahrnutím četných nevědomých obsahů, zadruhé postupné oslabení dominantního vlivu nevědomí a zatřetí změnu osobnosti. – Carl Jung, „Technika diferenciace“, Dva eseje o analytické psychologii, CW 7, odst. 358

Uvědomování si vlastních fantazií, jinak známé jako aktivní imaginace, je užitečná činnost pro sledování toho, co se děje v nevědomí. Obecně se nedoporučuje těm, kteří se nezabývají analýzou, protože to, co se vynoří, nemusí mít hezkou tvář a může být ve skutečnosti docela děsivé. Také, možná naštěstí, není snadné se do aktivní imaginace dostat.

Aktivní imaginace může zahrnovat malování, psaní, hudbu, tanec, práci s hlínou nebo kamenem – cokoli, na co máte chuť. Následujete svou energii tam, kam chce jít. Čím méně formálního vzdělání máte, tím lépe, protože trénovaná mysl brzdí svobodu projevu. Je to způsob, jak dát nevědomí průchod, abyste nevybuchli. Je to také další druh nádoby; místo abyste svůj afekt vylévali na ostatní lidi, necháváte si ho pro sebe – přebíráte odpovědnost za to, co je vaše.“

Mám-li mluvit za sebe, nedokázal jsem se věnovat aktivní imaginaci, dokud mi jeden přítel nenavrhl několik jednoduchých kroků. První z nich byl zaměřen na překonání mého strachu z prázdného listu papíru.

„Vezmi si stránku novin,“ řekl mi. „Polož na ni desku. Nakresli obrys talíře pastelkou, barevnou tužkou nebo štětcem. Podívej se, co jsi vytvořil. Přemýšlej o tom. Teď udělej něco uvnitř kruhu. Můžeš udělat cokoli – cokoli! Je to jen na tobě.“

To byla moudrá rada, protože, jak jsem se později dozvěděl, jakýkoli kruhový obraz je v podstatě mandala a mandaly jsou tradičně, tedy archetypálně, schránkami tajemství. V té době jsem nádobu rozhodně potřeboval a všechno pro mě bylo tajemstvím.

Brzy byly mé stěny pokryty obrazy mého vnitřního života: křiklavými mandalami, lepenými postavičkami, fantaskními čmáranicemi, vyobrazením nálady. Přešel jsem od novin přes lepenku ke kvalitnímu lepidlu. Používala jsem, co mi přišlo pod ruku: tužky, pera, barvy, fixy, prsty, prsty na nohou, svůj jazyk! Všechno to byly hrubé odrazy toho, co se ve mně odehrávalo, když jsem je dělal. Neměly žádný styl ani techniku a lidé, kteří přišli na návštěvu do mého děravého bytu, se na ně dívali pochybovačně. Když na ně teď narazím, působí groteskně, ale tehdy jsem je miloval a moje duše se radovala.

Jung sám byl průkopníkem aktivní imaginace, když maloval a psal své sny a fantazie a některé vytesal do kamene. Tuto práci na sobě ostatně označil za zásadní jak pro formulaci svého konceptu anima/animus, tak pro význam personifikace nevědomých obsahů:

Když jsem si tyto fantazie zapisoval, jednou jsem se sám sebe zeptal: „Co to vlastně dělám? Jistě to nemá nic společného s vědou. Ale co to tedy je?“ Načež mi vnitřní hlas řekl: „Je to umění.“ Byl jsem ohromen. Nikdy mě nenapadlo, že to, co píšu, má nějakou souvislost s uměním. Pak jsem si pomyslel: „Možná mé nevědomí formuje osobnost, která není mnou, ale která trvá na tom, aby se dostala k vyjádření“. S jistotou jsem věděl, že ten hlas pochází od ženy.

Jung tomuto hlasu velmi důrazně řekl, že jeho fantazie nemají s uměním nic společného, a pocítil velký vnitřní odpor.

Poté přišel další útok a opět stejné tvrzení: „To je umění.“ Tentokrát jsem ji zachytil a řekl: „Ne, to není umění! Naopak, je to příroda,“ a připravil jsem se na hádku. Když k ničemu takovému nedošlo, zamyslel jsem se nad tím, že „žena ve mně“ nemá taková řečová centra jako já. A tak jsem jí navrhl, aby použila ta moje. Učinila tak a prošla dlouhou výpovědí.

Zajímalo mě, že žena může do jeho nitra zasahovat, a tak Jung dospěl k závěru, že to musí být jeho „duše“ v primitivním slova smyslu, tradičně považovaná za ženskou.

Dospěl jsem k názoru, že tato vnitřní ženská postava hraje v nevědomí muže typickou či archetypální roli… Nazval jsem ji „anima“. Odpovídající postavu v ženě jsem nazval ‚animus‘.

Jung si také uvědomil, že díky personifikaci tohoto vnitřního hlasu je méně pravděpodobné, že se nechá svést k přesvědčení, že je něčím, čím není (tj. umělcem). V podstatě psal dopisy své animě, části sebe sama s jiným názorem, než byl ten vědomý. A tím, že své fantazie vypisoval či vyřezával, jí nedával šanci „překroutit je v intriky“:

Kdybych tyto fantazie nevědomí bral jako umění, nenesly by o nic větší přesvědčivost než vizuální vjemy, jako bych se díval na film. Necítil bych vůči nim žádný morální závazek. Anima by mě pak mohla snadno svést k přesvědčení, že jsem nepochopený umělec a že moje takzvaná umělecká povaha mi dává právo zanedbávat skutečnost. Kdybych se řídil jejím hlasem, se vší pravděpodobností by mi jednoho dne řekla: „Představuješ si, že ty nesmysly, kterými se zabýváš, jsou opravdu umění? Ani trochu.“

Cílem aktivní imaginace je tedy dát hlas stránkám osobnosti, které si člověk běžně neuvědomuje – navázat komunikační linku mezi vědomím a nevědomím. Není nutné vykládat, co materiál „znamená“. Děláte to a žijete s tím. Něco se děje mezi vámi a tím, co vytváříte, a není třeba to vyjadřovat slovy, aby to bylo účinné.

.