Alan White

Jednou z největších ironií kariéry Alana Whitea je, že se proslavil ve stínu bubeníka Billa Bruforda, kterého v Yes nahradil. Svým způsobem za to nemohl ani jeden z hudebníků – Bruford byl po Carlu Palmerovi považován za nejžhavějšího bubeníka v Anglii, zatímco White ve vnímání veřejnosti hrál v několika velmi viditelných kapelách a na koncertech bez většího ohlasu. Ve skutečnosti měl ve svých 23 letech již deset let zkušeností jako profesionální hudebník. Whiteův otec byl amatérský pianista a jeho vlastním prvním nástrojem byl klavír. Tíhl však k bicím a ve dvanácti letech dostal od svého strýce, který byl rovněž bubeníkem, vlastní bicí soupravu.
Brzy opustil výuku ve prospěch rozvoje vlastního stylu a přístupu. Ve 13 letech už hrál ve skupině The Downbeats a kvůli svému věku se stal předmětem článků v místním tisku. Ve svých dvaceti letech White po velkou část roku vystupoval sedm večerů v týdnu a hrál především covery Beatles a dalších britských beatových skladeb z počátku až poloviny 60. let. White se pokoušel studovat technické kreslení s nadějí, že se nakonec vydá na dráhu architekta, ale hudební úspěch zasáhl, když jeho skupina, překřtěná na Blue Chips, získala smlouvu s Polygram Records poté, co vyhrála soutěž kapel Melody Maker v Londýně.
V roce 1965 natočili singl a někdy poté se White připojil k doprovodné skupině Billyho Furyho, Gamblers, a v roce 1966 s nimi strávil tři měsíce hraním v Německu. White prošel sestavami mnoha krátce existujících kapel konce 60. let včetně Airforce Gingera Bakera (hrál tam i na klávesy), kde byl v nešťastné pozici spolupracovníka legendárního bubeníka Phila Seamana, který svého mladšího kolegu dokázal zastínit na každém kroku. Z této skupiny přešel na krátké působení v Balls po boku Dennyho Lainea a Trevora Burtona, pozdějších členů Moody Blues, respektive Move, a Grahama Bonda, a poté hrál s Joe Cockerem.
Dva roky byl také členem kapely Terryho Reida. Nejvíce se však zviditelnil v roce 1969 jako člen skupiny Plastic Ono Band Johna Lennona. Lennon poprvé prosadil Whitea do služby na koncertě Toronto Rock ‚n Roll Revival, z něhož vzniklo album Live Peace In Toronto, ačkoli v té době se s žádnou LP deskou nepočítalo – díky existenci bootlegového vydání vznikla oficiální LP deska Apple Records, které se prodaly miliony kusů a Whiteovo jméno se dostalo na stejnou pozici v kreditech kapely jako Lennon a Eric Clapton.
Hrál také na singlu „Instant Karma“ a na albu Imagine, což byly jedny z nejžhavějších desek té doby. V letech 1969-1972 hrál White na albech George Harrisona, Doris Troyové, Garyho Wrighta a Alana Price. Price navíc spolupracoval jako producent s Whiteovou kapelou Griffin, v níž hráli Graham Bell, Ken Craddock, Pete Kirtley a Colin Gibson a která v roce 1969 natočila LP. Když se uskutečnil jeho vstup do Yes, dostal se do povědomí jako žádný jiný britský bubeník té doby. Původní bubeník skupiny, Bill Bruford, si už za čtyři roky působení ve skupině vydobyl jméno, které z něj udělalo idol desetitisíců začínajících bubeníků po celém světě. Bruford, známý svými složitými rytmy a přístupem ke hře velmi ovlivněným jazzem, se jako člen Yes stal populárním a uznávaným. Začal však být také nespokojený s některými hudebními díly, která skupina vytvářela na svém pátém albu Close to the Edge.
Na jaře 1972 stále více toužil přejít na jiné vlny a nakonec 19. července 1972 oficiálně odešel. Skutečnost, že White byl přítelem Eddieho Offorda, producenta Yes, a zpěváka Jona Andersona, mu pomohla usnadnit cestu do skupiny a sám Bruford ho uvítal jako svého nástupce. Ve skutečnosti přišel do studia v měsících před Brufordovým odchodem, neoficiálně poslouchal a sledoval, co se děje, a zkusil si zahrát materiál z Close to the Edge a zvládl to. Po Brufordově odchodu se White během tří dnů naučil celý koncertní repertoár skupiny pro nadcházející vystoupení. White se už nikdy neohlédl zpět, od onoho letního turné v roce 1972 až do 21. století.
Fanouškům to také nikdy nevadilo, jakmile si vybudoval reputaci, což se mu na tomto turné a trojité živé desce Yessongs, která z něj vzešla, podařilo. Bruford byl zastoupen na několika skladbách, ale White byl bubeníkem na většině materiálu, včetně veledůležitého (a nového) materiálu Close to the Edge. Na místo, které obsadil, se skvěle hodil – Brufordova hra ovlivněná jazzem nesmírně obohatila první čtyři alba kapely a na Close to the Edge dokázal i přes svůj odpor k hudbě mimořádné věci, ale Yes se vyvíjeli ve větší, arénovou rockovou kapelu se zvukem, který vyžadoval sílu i výmluvnost, a White ukázal, že síly má na rozdávání.
Ne všechno, na co White sáhl, se mu povedlo, to je jisté. Za excesy na albu Tales From Topographic Oceans byl možná zodpovědný méně než připsaní skladatelé, ale to neznamená, že by se Whiteova perkusivní mezihra na tomto albu „The Ritual“) poslouchala o nic lépe. Z větší části se však White stal základním stavebním kamenem zvuku skupiny v bouřlivé éře konce 70. let, kdy se Yes potýkali s obměnou členů a koncem boomu progresivního rocku, což snížilo jejich prodeje i publikum.
V tomto období pracoval na jednom překvapivě poutavém sólovém albu, nazvaném Ramshackled, souběžně s podobnými snahami ostatních členů skupiny, ale jeho angažmá bylo ve skupině. Ostatně právě Whiteova zlomenina kotníku (na diskotéce na kolečkových bruslích, ne méně) koncem roku 1979 urychlila chvilkový konec kapely v tomto roce, uprostřed katastrofálního pokusu o nahrání nového alba. A White se spolu s Chrisem Squirem stal jedním z nosných členů skupiny v období, kdy se k ní připojili Trevor Horn a Geoff Downes, stejně jako při všech následujících nahrávkách Yes až do současnosti. Neexistuje vhodnější pocta schopnostem Alana Whitea než ta, kterou mu složil Bill Bruford, který oceňuje samotnou sílu Whiteovy hry a skutečnost, že si zachoval svou invenci během libovolně dlouhých turné od arény k aréně.
Spolu s jeho přízemním přístupem, který mu umožnil pracovat na tak rozdílných nahrávkách, jako jsou Tales From Topographic Oceans a Owner of a Lonely Heart, se White díky své stálosti a spolehlivosti stal oporou skupiny po tři desetiletí. A díky kumulativnímu prodeji mnoha desítek milionů LP, CD a singlů zůstává White jedním z nejznámějších a nejčastěji poslouchaných bubeníků rockové hudby, konkurujícím Ringo Starrovi, Charliemu Wattsovi, Gingeru Bakerovi, Nicku Masonovi, Ianu Paiceovi a Johnu Bonhamovi.