Alberta Hunter

Raná léta: Hunterová začala svou pěveckou kariéru v bordelu a brzy se přesunula do klubů, které se líbily mužům, černochům i bělochům. V roce 1914 už dostávala lekce od významného jazzového pianisty Tonyho Jacksona, který jí pomohl rozšířit repertoár a skládat vlastní písně.

Byla ještě v raném věku, když se usadila v Chicagu. Část své rané kariéry strávila zpíváním v nevěstinci Dago Frank’s. Na začátku své kariéry se věnovala zpěvu. Poté zpívala v saloonu Hugha Hoskina a nakonec v mnoha chicagských barech.

Jednu z prvních významných uměleckých zkušeností získala v Panama Clubu, klubu s výhradně bělošskou klientelou, který měl síť v Chicagu, New Yorku a dalších velkých městech. Hunterová poprvé vystoupila v místnosti v horním patře, daleko od hlavního dění; začala se tedy rozvíjet jako umělkyně před kabaretním publikem. „Publikum nechtělo zůstat dole. Chodili nahoru, aby si poslechli, jak zpíváme blues. Tam jsem stála, vymýšlela si verše a zpívala za pochodu.“ V té době se jí podařilo dostat se na pódium. Mnozí tvrdí, že její přitažlivost byla založena na jejím daru improvizovat s texty, aby uspokojila publikum. Její velký průlom nastal, když si ji objednali do kavárny Dreamland, kde zpívala s Kingem Oliverem a jeho kapelou. Počátkem roku 1923 navrhla společnosti Columbia Records, aby Oliverovu kapelu nahrála, ale když nebyla k dispozici, aby s nimi nahrávala, Columbia to odmítla.

Přes den loupala brambory a po nocích obskakovala majitele klubů, odhodlaná získat práci zpěvačky. Její vytrvalost se vyplatila a Hunterová začala stoupat z nejnižších klubů ve městě až na místo hlavní hvězdy v nejprestižnějším podniku pro černošské umělce, v tanečním sále Dreamland. S Dreamlandem spolupracovala od roku 1917 pět let a její plat se vyšplhal na 35 dolarů týdně.

V roce 1917 absolvovala první turné po Evropě, vystupovala v Paříži a Londýně. Evropané se k ní chovali jako k umělkyni, projevovali jí úctu a dokonce respekt, což na ni udělalo velký dojem.

Problémy s přehráváním tohoto souboru? Podívejte se do nápovědy k médiím.

Její kariéra zpěvačky a skladatelky vzkvétala ve 20. a 30. letech 20. století, vystupovala v klubech a na jevišti v muzikálech v New Yorku i Londýně. Mezi písně, které napsala, patří i kritikou oceňovaný „Downhearted Blues“ (1922).

V letech 1922-1927 nahrála několik desek s Perry Bradfordem.

Hunterová ve 20. letech 20. století plodně nahrávala, počínaje nahrávkami pro Black Swan v roce 1921, Paramount v letech 1922-1924, Gennett v roce 1924, OKeh v letech 1925-1926, Victor v roce 1927 a Columbia v roce 1929. Ještě během práce pro Paramount nahrávala také pro Harmograph Records pod pseudonymem May Alix.

Hunter napsala s Lovie Austinem skladbu „Downhearted Blues“ a nahrála ji pro Inka Williamse u Paramount Records. Na autorských honorářích obdržela pouze 368 dolarů. Williams tajně prodal práva na nahrávku společnosti Columbia Records v rámci dohody, v níž mu byly vyplaceny všechny honoráře. Píseň se stala velkým hitem společnosti Columbia se zpěvačkou Bessie Smith. Této desky se prodalo téměř 1 milion kopií. Hunter se dozvěděl, co Williams udělal, a přestal pro něj nahrávat.

Problémy s přehráváním tohoto souboru? Podívejte se do nápovědy k médiím.

V roce 1928 hrála Hunterová Queenie po boku Paula Robesona v prvním londýnském představení Show Boat v Drury Lane. Následně vystupovala v nočních klubech po celé Evropě a v zimní sezóně 1934 vystupovala se společenským orchestrem Jacka Jacksona v londýnském Dorchesteru. Jednou z jejích nahrávek s Jacksonem je „Miss Otis Regrets“.

Během působení v Dorchesteru natočila s orchestrem několik nahrávek pro HMV a objevila se ve filmu Radio Parade z roku 1935 (1934), prvním britském divadelním filmu, v němž byla použita krátká barva Dufaycolor, ale pouze Hunterův segment byl barevný. Konec třicátých let strávila plněním závazků na obou stranách Atlantiku a počátek čtyřicátých let vystupováním doma.

Hunterová se nakonec přestěhovala do New Yorku. Vystupovala se skupinou Bricktop a nahrávala s Louisem Armstrongem a Sidneym Bechetem. Skladba „Cake Walking Babies (From Home)“ s vokálním duetem sboru Clarence Todda a jí samotné, na níž se podíleli Bechet a Armstrong, byla dalším z hitů Hunterové nahraných v prosinci 1924 během jejího působení v New Yorku. Až do smrti své matky vystupovala na obou stranách Atlantiku a jako vedoucí první černošské show U.S.O.

V roce 1944 vzala soubor U.S.O. do Casablanky a pokračovala v bavení vojáků na obou válečných scénách po celou dobu druhé světové války a v raném poválečném období. V padesátých letech vedla soubory U.S.O. v Koreji, ale smrt její matky v roce 1957 ji přiměla k radikální změně kariéry.

Odchod do důchodu: konec 50. až 70. letEdit

Hunterová uvedla, že když její matka v roce 1957 zemřela, protože byly partnerky a byly si tak blízké, atraktivita vystupování pro ni skončila. Snížila svůj věk, „vymyslela“ si maturitu, zapsala se na zdravotní školu a nastoupila kariéru ve zdravotnictví, v níž pracovala 20 let v nemocnici Goldwater Memorial Hospital na Rooseveltově ostrově.

Nemocnice donutila Hunterovou odejít do důchodu, protože se domnívala, že je jí 70 let. Hunterová – které bylo ve skutečnosti 82 let – se rozhodla vrátit ke zpěvu. Krátký návrat zaznamenala již počátkem šedesátých let vystoupením na dvou albech, ale nyní měla pravidelné angažmá v klubu v Greenwich Village, kde se stala atrakcí až do své smrti v říjnu 1984.

Comeback: 70. až 80. létaEdit

Hunterová v roce 1961 stále pracovala v nemocnici Goldwater Memorial Hospital, když se nechala přemluvit k účasti na dvou nahrávkách. V roce 1971 byla natočena pro část dánského televizního programu a natočila rozhovor pro Smithsonian Institution.

V létě 1976 se Hunterová zúčastnila večírku pro svou dlouholetou přítelkyni Mabel Mercerovou, který pořádal Bobby Short; hudební public relations agent Charles Bourgeois požádal Hunterovou, aby zazpívala, a spojil ji s majitelem Cafe Society Barneym Josephsonem. Josephson nabídl Hunterové omezené angažmá ve svém klubu The Cookery v Greenwich Village. Její dvoutýdenní vystoupení tam mělo obrovský úspěch, který se proměnil v šestileté angažmá a oživení její hudební kariéry.

Pod dojmem pozornosti, kterou jí věnoval tisk, podepsal John Hammond smlouvu s nahrávací společností Columbia Records. Předtím o Hunterovou neprojevil zájem, ale o několik desetiletí dříve byl blízkým spolupracovníkem Barneyho Josephsona, když ten vedl kluby Café Society Uptown a Downtown. Její alba u Columbie, The Glory of Alberta Hunter, Amtrak Blues (na kterém zpívala jazzovou klasiku „Darktown Strutters‘ Ball“) a Look For the Silver Lining, se neprodávala tak dobře, jak se očekávalo, ale prodej byl přesto zdravý. Četná byla také vystoupení v televizních pořadech, včetně pořadu To Tell the Truth (v němž se porotkyně Kitty Carlisleová musela omluvit, protože se obě znaly z dob Hunterové největší slávy). Měla také vedlejší roli ve filmu Alana Rudolpha Remember My Name z roku 1978, pro který ji producent Robert Altman pověřil napsáním a provedením hudby k soundtracku.