Alexander Agassiz
Alexander Agassiz zemřel na moři v roce 1910, ale jeho přítomnost je v Calumetu cítit dodnes. Ve stejné době, kdy vedl Calumet a důl Hecla k mezinárodnímu věhlasu, ovlivňoval Agassiz téměř všechny aspekty života komunity, která se kolem něj rozvíjela. Mohutné sklady, vysoké komíny, majestátní kancelářské budovy a další průmyslové stavby vymezující bývalý areál dolu odrážejí jeho manažerský přístup, ale jeho pečeť nesou i kalumetské školy, knihovny a kostely. Méně nápadné, ale možná více připomínající jsou místní tradice, víra a postoje, které jeho politika pomáhala utvářet. Je nemožné oddělit tohoto složitého, úspěšného a cílevědomého muže od historie Calumetu.
Agassiz se narodil 17. prosince 1835 v Neuchatelu ve Švýcarsku. Jeho otcem byl významný přírodovědec Louis Agassiz. Jeho matka, Cecile Braun Agassizová, se rovněž zajímala o přírodopis. Není divu, že mladý Agassiz sdílel jejich nadšení pro přírodu a často doprovázel svého otce na výpravách do přírody. Matka ho učila ilustrovat nalezené exempláře rostlin a živočichů. Do jejich každodenních aktivit zařadila také hudbu.
V roce 1846 Louis Agassiz emigroval do Spojených států a zanechal svou ženu a děti u příbuzných v Německu. Jejich rodina byla opět rozdělena, když Cecile v létě roku 1848 zemřela. Agassiz zůstal v Německu u strýce, zatímco jeho dvě sestry se vrátily do Švýcarska k tetám. Agassiz za nimi jezdil na prázdniny do školy, ale na jaře 1849 Louis – který byl v té době profesorem na Harvardu – poslal pro Alexandra, aby se k němu připojil. Do Cambridge ve státě Massachusetts dorazil v polovině léta po transatlantické plavbě, která trvala asi pětačtyřicet dní.
Po příjezdu se Agassiz stal součástí otcovy excentrické domácnosti, do níž patřil „milý starý umělec“, student Harvardu a „starý švýcarský ministr“. Bydlel také s „medvědem, několika orly, krokodýlem, několika hady a různými jinými živými zvířaty“. Intelektuální podněty, které mu toto netradiční prostředí poskytovalo, doplňovalo tradičnější vzdělání: navštěvoval Cambridge High School, která byla známá jako jedna z nejlepších přípravných škol na studium v zemi. Když se Agassizův otec na jaře 1850 znovu oženil, do rodiny se vrátily jeho dcery. Jejich nevlastní matka, Elizabeth Cabot Caryová, vnesla do jejich domova pocit stability; zůstal jedním z intelektuálních center Cambridge, kde se setkávalo mnoho nejbystřejších mozků a kde volně proudily myšlenky. Agassizova intelektuální povaha byla vyvážena pevným pragmatismem. Po absolvování Harvardu v roce 1855 s titulem z přírodních věd – který získal během členství ve veslařském týmu – Agassiz nastoupil na inženýrské oddělení Lawrencovy vědecké školy. Pomáhal také své nevlastní matce založit dívčí školu, aby podpořil rodinné příjmy; vedl účetní knihy a vyučoval matematiku, chemii, fyziku, francouzštinu a latinu. I přes tyto povinnosti absolvoval Lawrence v roce 1857 jako nejlepší žák třídy. Na Agassizově škole učil až do roku 1859, kdy si našel práci u pobřežního průzkumu v Kalifornii. Zůstal tam jen krátce a vrátil se do Massachusetts, aby přijal místo v Harvardově muzeu srovnávací zoologie, které o několik let dříve založil jeho otec. Tam se Agassiz znovu zapsal na Lawrencovu vědeckou školu, tentokrát na studium přírodopisu. Před ukončením studia v roce 1862 se oženil s Annou Russellovou, jednou ze svých bývalých studentek a dcerou významného bostonského obchodníka. Ačkoli se mu práce v zoologickém muzeu dobře hodila, Agassizův plat nemohl uživit rodinu ani jeho vědeckou činnost. Když mu bylo nabídnuto místo prezidenta bostonské uhelné společnosti, Agassiz nabídku přijal. Přestože tato práce přišla díky společenské známosti a byla to Agassizova první zkušenost s důlním podnikáním, hodila se mu i pro tuto práci. Nebyl pouhou figurkou, Agassiz se ponořil do chodu zájmů společnosti v Pensylvánii.
V roce 1866 byl Agassiz požádán, aby odcestoval na michiganský poloostrov Keweenaw a prozkoumal tamní těžební společnost Calumet. Jednalo se o podnik, v němž byl významným investorem Quincy Shaw – manžel Agassizovy sestry Pauline. Důl se nacházel na vrcholu Calumetské konglomerátové žíly, která byla již tehdy považována za jedno z nejbohatších ložisek mědi v oblasti. Agassiz byl potenciálem dolu natolik ohromen, že si půjčil peníze, aby mohl do společnosti sám investovat. Shaw a další investoři koupili další pozemky jižně od svého původního nároku a založili společnost Hecla Mining Company. Agassiz byl jmenován pokladníkem obou společností.
Přes bohatství žíly byly oba doly spravovány tak špatně, že se investoři blížili krachu. V roce 1867 byl Agassiz znovu vyslán do Calumetu, tentokrát však proto, aby převzal kontrolu nad důlními pracemi. Po roce a půl stráveném investicemi do podpůrné infrastruktury – jako jsou razicí mlýny, šachty a železnice – se Agassizovi konečně podařilo dát věci do pořádku. Hecla vyplatila první dividendu v prosinci 1869 a Calumet v srpnu 1870. Jednalo se o první z dlouhé, nepřetržité řady výplat obou společností, které se v květnu 1871 konsolidovaly jako Calumet and Hecla Mining Company. Prvním prezidentem společnosti byl Quincy Shaw, který před koncem roku odstoupil. Agassiz byl poté jmenován prezidentem a tuto funkci zastával až do své smrti.
Agassiz se zjevně těšil obrovskému profesnímu úspěchu. V jeho osobním životě se to však neodráželo. V roce 1873 zemřel jeho otec na zápal plic, zemřela i jeho manželka Anna, která se o Louise starala. Agassiz byl těžce zarmoucen a tížily ho deprese, z nichž se nikdy zcela nedostal. Vrhl se do své práce. Cestoval do Jižní Ameriky, Mexika, na ostrovy v jižním Pacifiku a do Indie. Navštívil a studoval všechny významné korálové útesy na světě a stal se vůdčí osobností nově vznikajícího oboru mořské biologie. Agassiz plánoval své vědecké expedice v závislosti na pololetních návštěvách Calumetu, které se obvykle konaly na jaře a na podzim každého roku. I na místě dolu Agassiz pokračoval ve svých vědeckých aktivitách a prováděl pokusy studující rozložení geotermální teploty v podzemí. Vyvinul také systém pro rozsáhlé nasazení kyseliny uhličité pro použití při hašení požárů v dole.
Pod Agassizovým vedením se Calumet a Hecla rozrostly ve světoznámou důlní společnost. Zůstala konkurenceschopná, i když ji v 80. a 90. letech 19. století zastínily nové měděné provozy v Arizoně a Montaně. K úspěchu společnosti přispěla bohatá a hluboká žíla calumetského konglomerátu, stejně jako produktivní zaměstnanci dolu. Svou roli sehrál i Agassizův styl řízení. Koncem 19. století sílily požadavky dělníků na bezpečnější pracovní podmínky – zejména v západních hornických komunitách. Přestože se na místní úrovni objevovaly drobné stávky, zůstával michiganský měděný revír relativně klidný, a to především proto, že Agassiz netoleroval žádné dělnické nepokoje. Stejně tak nerad vyjednával: V roce 1893 se stávkující zmocnili výtahové strojovny, aby zabránili horníkům ve vstupu do podzemí; po uklidnění situace byli stávkující propuštěni a odstraněni okresním šerifem. Společnost využívala dělnického etnika k přidělování práce a dokonce špehovala dělníky za řeči o odborech. Agassiz a jeho manažeři vykonávali nad pracovištěm dolu a jeho zaměstnanci velkou kontrolu.
Část této kontroly lze považovat za mírnější. Těžební společnost využívala různé výhody, aby přilákala a udržela si pracovníky, kteří by jí zůstali věrní. Rozvoj komunity tak neunikl Agassizově pozornosti. K výhodám patřilo bydlení, školy, nemocnice a veřejná knihovna. Společnost dokonce darovala pozemky pro kostely. Stejně jako v případě přístupu společnosti k pracovním vztahům lze i v tomto případě velké výdaje, které společnost vynaložila na zajištění těchto výhod, přičíst přímému Agassizovu vlivu. Jeho syn poznamenal, že:
duch široké humanity, s nímž Agassiz pečoval o blaho asi padesáti tisíc duší shluknutých kolem dolu, si zaslouží zvláštní pozornost. Vždy dbal na pohodlí a blaho svých zaměstnanců, jeho upřímný zájem o komunitu a inteligentní opatření, která přijal pro její prosperitu, vedly k vytvoření vzorové osady. Agassiz se osobně staral o to, aby muži byli dobře placeni, dobře ubytováni a vybaveni těmi nejlepšími školami, knihovnami, nemocnicemi, lázněmi a kostely.
Míra Agassizova vlivu na kulturní život v Calumetu je patrná zejména ve veřejné knihovně. Od počátku se podílel na jejím návrhu a výstavbě. Než byla v září 1898 otevřena pro veřejnost, přezkoumal její pravidla a předpisy a předložil návrhy týkající se všeho, od otevírací doby knihovny – byla otevřena do 22 hodin – až po vymezení kuřárny. Musel také schválit knihy v knihovně, než byly umístěny do regálů.
Agassiz zemřel ve spánku o velikonočním ránu 27. března 1910 na palubě lodi S.S. Adriatic. Mířil do New Yorku a vracel se domů do USA poté, co strávil zimu v Egyptě. Zdálo se příhodné, že zemřel na oceánech, které ho fascinovaly. Noviny Calumet News 30. března napsaly:
Calumet pociťuje ztrátu prezidenta Agassize. Jako superintendant a prezident dolu C&H měl na srdci zájmy této obce a poskytoval mužům zaměstnaným v této společnosti příspěvky, kterým by se těžko vyrovnal jakýkoli hornický tábor. Četné veřejné výhody, které poskytl obyvatelům Calumetu, občané velmi ocenili a získali si jejich hlubokou úctu. Ztráta je pro Calumet osobní.
Na znamení úcty byl důl Calumet a Hecla v sobotu 2. dubna 1910 v poledne uzavřen a zůstal uzavřen až do pondělního rána, přičemž zahálelo ne méně než 10 000 mužů. Společnost ho uctila i dalšími způsoby. Mezi areálem dolu a přilehlou obchodní čtvrtí obce Red Jacket byl zprovozněn park, který byl pojmenován Agassiz Park. Park navrhl renomovaný bostonský zahradní architekt Warren Manning a jeho ústředním prvkem byla velká bronzová socha Agassize od Paula Waylanda Bartletta, bývalého Rodinova žáka.
Ačkoli zemřel téměř před sto lety a důl je již čtyři desetiletí uzavřen, Agassizův odkaz je v Calumetu patrný dodnes. Domy postavené společností stále poskytují domovy obyvatelům Calumetu. Studenti stále navštěvují vyučování ve školách postavených na náklady společnosti. Věřící stále slouží bohoslužby v kostelech postavených na pozemcích společnosti. Méně viditelné, ale stejně reálné jsou místní postoje a názory na politiku, práci a management a etnickou příslušnost. Tato témata vyvolávají v Calumetu rozhovory o minulosti i současnosti.