Alexander Severus
Alexander Severus byl římským císařem od roku 222 do své předčasné smrti v roce 235. Na naléhání své matky, tety a babičky jmenoval císař Elagabalus v létě roku 221 n. l. svého bratrance Alexiana (budoucího Alexandra Severa) svým dědicem. Poté, co si uvědomil možné důsledky svého jednání, naplánoval popravu mladého Caesara. Naneštěstí pro Elagabala se karta rychle obrátila proti němu, když místo zabití mladého Alexiana čekala jeho a jeho matku smrt z rukou pretoriánské gardy. Dne 11. března (někteří uvádějí 13.) roku 222 n. l. římský senát přivítal třináctiletého chlapce jako nového císařského vládce říše.
Raný život
Marcus Julius Gessius Alexianus (Alexander Severus) se narodil ve fénickém městě Caesarea v roce 208 n. l. (přesné datum není známo) Gessiovi Marcianovi a Julii Avitě Mamaei, neteři Julie Domny – druhé manželky císaře Septimia Severa. Historik Herodianus napsal, že Alexianus byl ve skutečnosti pojmenován po makedonském králi Alexandru Velikém. Stejně jako jeho bratranec Elagabalus byl i Alexianus knězem boha slunce Elagabala v syrském městě Emesa – což by jeho matka velmi ráda zamlčela.
Reklama
V létě roku 221 n. l. Alexianova matka a babička Julia Maesa i jeho teta Julia Soaemias přesvědčily císaře Elagabala, aby jmenoval svého mladého bratrance svým dědicem a udělil mu titul císaře s tím, že mu toto jmenování poskytne více času na modlitby a tanec u Elagabalova oltáře. Ve skutečnosti se obávali, že jeho snaha nahradit tradiční římské náboženství náboženstvím Elagabalovým a také jeho neortodoxní životní styl přivodí jeho (i jejich) zkázu. Elagabalův plán zavraždit svého bratrance nevyšel – podezření padlo na možné podplacení pretoriánské gardy. Aby ho garda přijala, použila Alexianova matka stejnou lest jako v případě Elagabala, totiž že Alexianus je nemanželským synem císaře Caracally.
Mladý císař
Po Elagabalově smrti byl Alexianus, který přijal jméno Marcus Aurelius Severus Alexander, potvrzen římským senátem ve funkci císaře, čímž se stal druhým nejmladším, který kdy usedl na římský trůn (druhý po Elagabalovi). Mladý císař však nikdy nezískal žádnou skutečnou moc, protože vláda byla pevně svěřena do rukou jeho matky a babičky – ta zemřela v roce 224 n. l. Historik Cassius Dio napsal:
Reklama
Pohnal ihned svou matku za Augustu a ta se ujala řízení záležitostí a shromáždila kolem svého syna moudré muže, aby jimi správně utvářela jeho zvyky; vybrala také nejlepší muže v senátu jako poradce a informovala je o všem, co bylo třeba udělat.
Aby se usnadnil přechod a vymazala vzpomínka na Elagabala a také aby se znovu získala důvěra římských občanů, byl vyhnán Elagabalův kult a obnoveni staří bohové. Alexandrova matka chtěla mladého císaře představit jako typického římského chlapce bez vazeb na „syrského boha“. Velký černý kámen, který stál na Palatinském pahorku a byl symbolem Elagabalova kultu, byl vrácen do Emesy. Elagaballum, chrám postavený na počest Elagabala, byl přejmenován na chrám Jupitera Ultora. A konečně, aby se uklidnilo mnoho příslušníků staré aristokracie, kteří byli mnohem schopnější a zkušenější než „syrští přisluhovači“ jmenovaní za Elagabala, byli navráceni do svých dřívějších funkcí. Tyto změny umožnily, aby se vláda vrátila ke konzervativnějšímu smýšlení.
Ačkoli Alexandrova moc byla omezená, existovala jedna osoba, kterou se snažil chránit (v silné opozici vůči své matce a senátu): historik a senátor Cassius Dio, který byl podruhé jmenován konzulem. Cassius Dio ve svých Římských dějinách napsal o svém vztahu k Alexandrovi:
Alexandr jim však nevěnoval žádnou pozornost, ale naopak mě různými způsoby poctil, zejména tím, že mě podruhé jmenoval konzulem … začal se obávat, že by mě mohli zabít, kdyby mě viděli v insigniích mého úřadu, a proto mi přikázal, abych dobu svého konzulátu strávil v Itálii, někde mimo Řím.
Julia Mamaea, známá jako matka císaře a tábora a senátu a země, zřídila šestnáctičlenný výbor senátorů, aby radil mladému císaři, což byl zjevný pokus o nápravu rozkolu mezi císařským trůnem a senátem. V osobní rovině si také najala soukromého poradce jménem Domitius Ulpianus neboli Ulpian, velitele pretoriánské gardy a bývalého právníka. Považovala ho za někoho, kdo by mohl využít své právní znalosti a pomoci s vládními záležitostmi. Pomohl sice zavést několik reforem (snížení daní, nové akvadukty a stavební projekty), ale jeho staromódní názory na disciplínu mnohé v gardě rozzlobily. V roce 224 n. l. toto odcizení mezi gardou a jejím velitelem způsobilo třídenní nepokoje mezi římským lidem a gardou. Nepokoje vedly ke smrti dvou velitelů – Julia Flaviana a Gerinia Chresta – oba byli zabiti na Ulpianův rozkaz. Pretoriánská garda zareagovala, pronásledovala Ulpiána a zabila ho v císařském paláci. Jeho vrah Marcus Aurelius Epagothus byl „odměněn“ (Alexandr a jeho matka byli „přemluveni“ ke jmenování) místodržitelstvím v Egyptě, ale i on byl později zavražděn.
Při vzpomínce na excesy svého předchůdce a v naději, že se vyhne kontroverzím, cítila Julia Mamaea v roce 227 n. l. potřebu provdat mladého císaře do vážené patricijské rodiny. Vybrala si rodinu Seia Sallustia Macrina, jehož dcera Gnaea Seia Herennia Sullustia Barbia Orbiana byla zamýšlenou nevěstou. Naneštěstí pro Alexandra i Gnaeu začala císařova matka na mladou nevěstu žárlit (nechtěla, aby titul Augusta měla jiná žena) a vyhodila ji z paláce. Její otec, který podle některých názorů získal císařský titul, našel pro oba bezpečí v táboře pretoriánské gardy, což však bylo považováno za akt vzpoury, a proto byla ona vypovězena do severní Afriky a on byl popraven. Alexandr se již nikdy znovu neoženil.
Nepokoje v říši
Zatímco za vlády císaře Elagabala panoval v říši relativní klid, za Alexandra tomu tak nebylo. Navzdory nepokojům v armádě a bez vojenských zkušeností se Alexandr a samozřejmě i jeho matka vydali na východ, aby řešili rostoucí napětí v provinciích, a v roce 231 n. l. dorazili do Antiochie. V roce 226 n. l. perský král Ardašír (Artaxerxes) svrhl parthského krále Artabana a převzal úplnou moc jako parthský vládce a rychle se přesunul do Mezopotámie, která představovala zřejmou hrozbu pro východní provincie Říma. Navzdory neúspěšnému povstání v Egyptě a bez plné podpory své armády se císař rozhodl zahájit útok na Ardašíra. Římští velitelé zvolili trojí ofenzivu: jedna část armády se tlačila do severního Íránu, druhá migrovala po Eufratu k Perskému zálivu a poslední se přesunula k parthskému hlavnímu městu Ktésifonu. Bohužel Alexandrova extrémní opatrnost a nedostatek koordinovaného útoku vedly k těžkým ztrátám a k něčemu, co by se dalo nazvat fiaskem. Ačkoli byl Alexandr považován za „kvalifikovaný úspěch“, protože perské síly nepostoupily, vrátil se v roce 233 n. l. do Říma s vážně poškozenou morálkou v armádě a císař byl označen za zbabělce. Ardašír naopak založil dynastii Sásánovců, která vládla Persii více než 400 let.
Reklama
Když stále trpěl nedostatkem vojenské podpory, Alexandr a jeho matka rozhodli překročit Rýn a bojovat proti Germánům, kteří napadali a plenili římská opevnění ve východní Galii. Opět se pustil do boje bez určitého plánu (jediným plánem bylo Germány vyplatit) a bez plného respektu armády. V kombinaci s Juliiným snižováním vojenských výdajů i snižováním platů a prémií si armáda uvědomila Alexandrovu nedostatečnost a hledala nového císaře, kterým se stal Gaius Julius Verus Maximinus neboli Maximinus Thrax, barbar z Thrákie. Stal se prvním z těch, které historici nazývají „císaři z kasáren“. Historik Herodianus říká:
…vojáci hořce nesli tuto směšnou ztrátu času. Podle jejich názoru Alexandr neprojevil žádný čestný úmysl pokračovat ve válce a dal přednost závodům na vozech a pohodovému životu, zatímco měl vyrazit na pochod, aby Germány potrestal za jejich drzost.
Předčasná smrt
Na jaře roku 235 n. l. byl Maximinus svými vojáky vyznamenán purpurem (symbolem císařské moci). Rychle se přesunuli k Alexandrovu táboru.
Podpořte naši neziskovou organizaci
S vaší pomocí vytváříme bezplatný obsah, který pomáhá milionům lidí na celém světě učit se historii.
Staňte se členem
Reklama
Když Alexandrovi oznámili, co se stalo, propadl panice a byl tou mimořádnou zprávou naprosto ohromen. Vyběhl z císařského stanu jako posedlý, plakal a třásl se a brojil proti Maximinovi, že je nevěrný a nevděčný ….. (Herodianus).
Alexandr a jeho matka byli zavražděni u Vicius Britannicus a podle některých pramenů byla jejich těla vrácena do Říma. Historia Augusta uvedla: „… všeobecně se soudí, že ti, kdo ho zabili, byli vojáci, neboť ho častovali mnoha urážkami, mluvili o něm jako o dítěti a o jeho matce jako o chamtivé a chamtivé.“. Autoři dodávají: „Alexandr dělal vše podle rad své matky a ta byla zabita spolu s ním.“
Nový císař však do Říma nikdy nevkročí. Císařský trůn se bohužel nedal snadno získat a po Alexandrově smrti nastal takzvaný „rok šesti císařů“. Trvalo by ještě nějakou dobu, než by Gordian III. usedl bez odporu na císařský trůn.
Reklama
.