AlmohádiMaribel FierroPoslední změna: 21. ledna 2016DOI: 10.1093/obo/9780195390155-0217

Úvod

Almohádi (al-muwahhidun) byli stoupenci Masmudského Berbera Ibn Tumarta (zemř. 524/1130), který se prohlašoval za Mahdího (správně vedeného) a zahájil politické a náboženské hnutí proti Almorávidům (Sanhadžským Berberům). Almorávidé byli obviňováni z antropomorfismu a z propagace bezvýhradného lpění na malikistické doktríně (taqlid). Almohadská říše se rozkládala od Tripolisu (Libye) až k Atlantiku, včetně al-Andalusu (muslimské Španělsko a Portugalsko), pod vládou Ibn Tumartova žáka ʿAbda al-Muʾmina (Zanatského Berbera) (r. 524/1130-558/1163), který se prohlásil chalífou a přijal arabský rodokmen. ʿAbd al-Muʾmin transformoval berberskou kmenovou armádu a začlenil do ní arabské kmeny (Sulajm, Hilál) poražené u Sétifu v roce 548/1153 při expanzi směrem k Ifríkíji (Tunisko). Zahájil také formování nových náboženských a politických elit známých jako talaby. Abú Jaʿqub Júsuf (r. 558-580/1163-1184) a Abú Júsuf Jaʿqub (r. 580-595/1184-1199) museli v severní Africe čelit intervenci Almorávidů Banu Ghaníja a Ajjúbovců a řadě vnitřních protivníků, zatímco na Pyrenejském poloostrově bojovali jak proti místním nezávislým vládcům, tak proti křesťanům. V první polovině 7./13. století byla muʾminidská dynastie oslabena vnitřními rozkoly, ztrátou významných andaluských měst ve prospěch křesťanů a autonomní vládou v Tunisku pod vládou Hafsidů (potomků jednoho z Ibn Tumartových společníků). Marinidé (Zanata) vstoupili do Marrákeše v letech 668/1269, čímž ukončili almohadský chalífát, zatímco ʿAbd al-Wadidové převzali vládu v Alžírsku. Až donedávna bylo studií o Almohadech málo a mnohé aspekty byly stále z velké části neprozkoumané, a to i přes průkopnické práce I. Goldzihera, F. Codera, É. Lévi-Provençal, R. Brunschvig, A. Huici Miranda a D. Urvoy. Od 90. let 20. století roste zájem o almohadské politické dějiny a formování státu (Y. Benhima, A. Fromherz, M. Ghouirgate, P. Guichard, J.-P. Molénat, M. J. Viguera), doktríny (M. Brett, M. Fletcher, T. Nagel), numismatiky (R. Benhsain-Mesmoudi, S. Fontenla, P. Guichard, S. Peña, M. Vega), epigrafiky a umění (P. Cressier, M. A. Martínez Núñez), intelektuálního a náboženského vývoje (A. Akasoy, M. Aouad, H. Ferhat, M. Fierro, M. Forcada, M. Geoffroy, M. Marín, D. Serrano, S. Stroumsa), vnitřní organizace (A. al-ʽAzzawi, H. El Allaoui, M. Benouis, P. Buresi, E. Fricaud) a dalších otázek, jako jsou počátky hnutí v jižním Maroku (J.-P. van Staevel a A. Fili). Stále existuje mnoho oblastí, které je třeba studovat, například vliv Almohadů na islámské východní země i na křesťanství. Většina dostupných vědeckých prací byla publikována v arabštině, francouzštině a španělštině, významné příspěvky jsou i v němčině. Teprve v poslední době přibývá studií v angličtině.