Amanda Seyfried Is a Woman We Love
Když v L.A. prší, nikdo nikomu nic nevyčítá. Dusná a jemná smlouva s přírodou je tehdy porušena a každý se snaží jen přežít. Takže proč si teď, když už pět dní prší, dělat starosti s tím, že Amanda Seyfriedová vypadá trochu jako doma, má na sobě mopsí mikinu s kapucí, příliš volné tepláky a nedopnuté běžecké boty? Kapuce zvednutá, zapnutá na zip, kabelka přitisknutá k boku jako pletená taška, vykukuje zevnitř úboru, věnuje tik úsměvu. „To jsi ty,“ řekne přes sykot deště na kůži parkoviště a nabídne ruku, malou a chladnou jako čajová lžička. Právě v tu chvíli si dovolí letmý pohled, nebo mu ho věnuje. Nebo si ho ukradne. Kdo to může říct? Ty oči si žádají přídavné jméno, žadoní o přirovnání.
V těch prvních okamžicích před přeplněným lahůdkářstvím v Hollywood Hills Seyfriedová neříká nic konkrétního. Ne že by neměla co říct. Když chce, dokáže roztočit motor žvanění. Jde jen o to, že v plánu bylo sedět venku, takže se ozve povzdech a jakési vy-věřte-tomu-práci pošťouchnutí do světa, než se vydá po ulici, očima skenuje výlohy na bulváru a hledá místo, kde by si mohla popovídat.
Je to ona: čtyřiadvacetiletá herečka, která se z puberty vynořila jako sexy mormonská dcera v seriálu HBO Velká láska. Byla nejzapamatovatelnější z protivných holek Tiny Feyové, tedy z těch hloupých. Nejzapamatovatelnější corpus delicti v loňském filmu Jennifer’s Body, tedy ta, která potřebuje pomoc. Jediné sluníčkové kývnutí na mládí v roli dcery Meryl Streepové v děsivě nostalgickém oparu, kterým byla Mamma Mia! Její dny hraní teenagerů však možná skončily – právě – s intenzivním a sexy podáním role call girl ve filmu Chloe, který má premiéru 26. března. Přímo tady, v matném světle sychravého odpoledne, je to Amanda Seyfriedová, která nahlíží do dveří podniků, které se nemohou rozhodnout, jestli mají otevřeno.
Nakonec najde opuštěný bar, kde se nepodává oběd, a tam si sedne a vytáhne plastovou krabičku, v níž je tolik tabboulehu, že by se do něj dal nacpat softbalový míč. „Jsem na syrové stravě,“ prohlásí a zvedne obočí, aby se jí oči ještě zvětšily. „Je to intenzivní. A tak trochu hrozná. Včera k obědu? Špenát. Jen špenát. Špenát a nějaká semínka.“ Vysloví poslední slovo, semínka, a nakloní se k dlouhé samohlásce, poškrábe se na nose, takže to slovo zní jako komický objev. Občas Seyfriedová tropí, jako by byla jediná v místnosti, kdo neví, že je rozkošná.
V jinak opuštěných barech nenabízejí snadno vidličky, takže Seyfried se do tabule hned tak nepustí. Místo toho ukazuje fotku svého nového psa, australského ovčáka. „Je tak předvídatelný,“ říká. „Sotva jsem ho opustila, už chci běžet zpátky a vidět ho.“
Štěňata jsou taková. To je pravda. Ale proč si ořezávat okraje svobody, když jste dost mladí na to, abyste tu svobodu plně využili?
„Většinou mám chuť jít domů a hodit psovi klacek,“ říká Seyfried. „Může být něco nápadnějšího než hození klacku? Potřebuju, aby mě někdo potřeboval.“
Přijdou sklenice s vodou. Seyfried připouští, že by mohlo být pošetilé pořídit si psa, když člověk žije sám, hodně cestuje a pracuje celou pracovní dobu. Nakloní hlavu. „Chápu, že se psem není nikdy nouze.“
Když jí tabbouleh, zakrývá si ústa prsty. Je to zbytečné a ujišťuje se: Nebude nutné se zmiňovat, pokud jí tabbouleh uvízne v zubech. Žvýká.
„Ach, já budu mít tabbouleh v zubech,“ říká. „Je to nevyhnutelné. Jen do toho a řekni to.“ Ukáže své kotlety. V zubech má tabbouleh.
„Já bych ti to řekla,“ řekne. „Vždycky bych to někomu řekla, kdyby měl na obličeji hovno.“ Shodneme se, že jde o zkoušku charakteru. „Zvlášť když jsou to opravdu výkaly.“ Seyfriedová se probírá tabatěrkou sem a tam, jako by hledala prsten. Je to kámoška.
„No, já jsem nejlepší kámoška,“ odtuší. „Hraju si na nejlepší kamarádku. To je to, co dělám. Mám skutečný náhrdelník z filmu Jennifer’s Body s nápisem BFF. To je moje role.“
No v Chloe to není. Ve filmu Chloe hraje dívku na telefonu, kterou si najme žena v podání Julianne Moore, aby svedla jejího manžela, jehož hraje Liam Neeson. Chloe se pak s ženou setká, aby jí popsala sex. Z toho plyne děsivost. Seyfriedová stráví slušnou část filmu nahá nebo polonahá.
Když je tabulet téměř pryč, řeč se stočí na to, že odchází. Po čtvrtém ročníku Velké lásky odchází a chystá se přestěhovat do New Yorku. „Obětovala jsem šest let v L. A.,“ říká. „Dělala jsem tady svou práci. Navázala jsem kontakty a dělala práci, kterou jsem musela. Ale přišla jsem sem v osmnácti. Ve čtyřiadvaceti jsem odsud odešla a mám štěstí, že to nebylo déle.“
V průběhu řeči v ní stoupá úzkost, rozlomí kabelku a do ruky si vyklepne Lexapro. Rozpůlí ho, pak z fóliového obalu vysune antikoncepční pilulku a obě spolkne. „Jo, jo, jsem úzkostná,“ řekne. „A ano, používám antikoncepci.“ Vytřeští své velké oči nahoru. Ze střechy stéká voda a rachotí někde v okapu. Její oči jako by hledaly ten zvuk a člověka napadne, na co asi myslela, když se dívala na fotografa, který pořídil fotky, jež skončily na těchto stránkách. „Už dávno jsem se naučila, že fotografie nejsou divadlo. Tohle není herectví. Je to předstírání. Předstírám, že se dívám na muže, který se dívá přímo na mě, na muže, který mě vidí jako výjimečně chytrou a dobrodružnou.“
Podívá se ke stropu, aniž by zaklonila hlavu. „Zní to, jako by procházel stěnami,“ řekne. Když jí bylo osmnáct, její oči vyjadřovaly nevinnost, zároveň mormonskou i komicky debilní. Až jí bude dvaatřicet, položí jimi muže na lopatky. Právě teď je to míra obav, míra údivu. Její oči si žádají přídavné jméno, prosí o přirovnání. Její oči jsou vítězné, jako dva padáky.
Publikováno v dubnovém čísle 2010.
.