Ambuyat

Pokud si rádi hrajete s jídlem, pak je pro vás ambuyat tou pravou pochoutkou. Konzumace tohoto průsvitného pokrmu, kterému Melanauové ze Sarawaku v Malajsii říkají linut a Brunejci ambuyat, vyžaduje lepkavý tanec o několika krocích. Strávníci musí do škrobové kaše ponořit a otáčet dvojicí bambusových kleští zvaných chandas (představte si podvodné hůlky), aby se lepila na nádobí a mohla se dostat z misky do omáčky k ústům, kde se slupne bez nutnosti žvýkání.

K výrobě ambuyatu stačí smíchat vodu s vnitřní dřevní hmotou ze stromu Rumbia. Stejně jako u většiny škrobů zkušení výrobci začnou s výrobou kaše, do které nejprve přidají malé množství vody, aby zajistili, že směs bude hladká a bez hrudek, a poté ji plně hydratují do správné želatinové konzistence. Podle některých je k této části procesu zapotřebí více než jen fyzikální technika:

Výsledná hladká a pružná hmota s téměř neznatelně jemnou chutí je ideálním prostředkem pro omáčku k namáčení neboli cacah. Nejtypičtější je binjai cacah, kyselá a pikantní kombinace limetky, cibule, česneku a binjai, místního ovoce se sladkokyselou chutí. Některé cacahy obsahují tempoyak, koření na bázi fermentovaného durianu.

Ambujat se podává ve velké míse s několika čandami, alespoň jednou omáčkou a miskami s čerstvou syrovou zeleninou (tzv. ulam-ulaman), která přidává trochu křupavosti, a je určen ke sdílení. Rodina a přátelé se shromáždí kolem elastického škrobu a krouží s čandami, dokud se jim na příbor nepřichytí měkká hrouda velikosti sousta, kterou namočí do přiloženého cacahu a jedním sladkokyselým polknutím si ji přenesou do žaludku. Stejně jako u mnoha jiných namáčených jídel je snadné dostat se do transu, když člověk přechází od misky k omáčce, od úst ke křupavé mezihře. Ale při všech jasných pokynech k pojídání těchto lepkavých kuliček záhadně chybí rada, kdy a jak přestat.