Amur
V mnoha historických pramenech se v oblasti Amuru rozlišují dva geopolitické celky: Vnější Mandžusko (ruské Mandžusko) a Vnitřní Mandžusko (severovýchodní Čína). Čínská provincie Chej-lung-ťiang na jižním břehu řeky nese její jméno, stejně jako ruská Amurská oblast na severním břehu. Domorodí Mandžuové a jejich čínská říše Čching, kteří tuto řeku považovali za posvátnou, používají název sahaliyan ula (Černá řeka).
Amur je důležitým symbolem a geopolitickým faktorem v čínsko-ruských vztazích. Amur se stal zvláště významným v období čínsko-sovětského politického rozkolu v letech 1956-1966.
Po mnoho staletí tvořili obyvatele údolí Amuru Tunguzové (Evenkové, Soloni, Ducherové, Jurčenové, Nanaje, Ulčové), Mongolové (Daurové), někteří Ainové a v blízkosti jeho ústí Nivchové. Pro mnohé z těchto skupin byl rybolov v Amuru a jeho přítocích hlavním zdrojem obživy. Až do 17. století nebyly tyto národy Evropanům známé a málo známé byly i Číňanům z kmene Chan, kteří je někdy souhrnně označovali jako Divoké Jurcheny. Čínskojazyčný termín Yúpí Dázi 魚皮韃子 („Tataři z rybích kůží“) se začal používat i pro Nanaje a příbuzné skupiny, a to kvůli jejich tradičnímu oděvu z rybích kůží.
Mongolové, vládnoucí v regionu jako dynastie Jüan, založili ve 13. a 14. století na dolním Amuru slabou vojenskou přítomnost; u vesnice Tyr byly vykopány ruiny chrámu z jüanské doby.
Za vlády císařů Yongleho a Xuandeho (počátek 15. století) se dynastie Ming dostala až k Amuru ve snaze získat kontrolu nad zeměmi sousedícími s říší Ming na severovýchodě, které se později staly známými jako Mandžusko. Výpravy vedené eunuchem Jišihou dorazily od roku 1411 do počátku 30. let 14. století několikrát do Tyru, obnovily (dvakrát) chrám Yongning a získaly alespoň nominální loajalitu kmenů na dolním Amuru vůči mingské vládě. Některé prameny uvádějí ve stejném období také čínskou přítomnost na středním Amuru – na levém (severozápadním) břehu Amuru po proudu od ústí řeky Zeya existovala v době Yongle asi 20 let pevnost Aigun. Tento Aigun z doby dynastie Ming se nacházel na opačném břehu než pozdější Aigun, který byl později za dynastie Čching přemístěn. V každém případě byla přítomnost Mingů na Amuru stejně krátká jako slabá; brzy po skončení éry Yongle se hranice dynastie Ming stáhly do jižního Mandžuska.
Čínský kulturní a náboženský vliv, například čínský Nový rok, „čínský bůh“, čínské motivy jako drak, spirály, svitky a materiální statky jako zemědělství, chovatelství, topení, železné hrnce na vaření, hedvábí a bavlna se rozšířily mezi amurskými domorodci, jako jsou Udegové, Ulčové a Nanajci.
Ruské kozácké výpravy vedené Vasilijem Pojarkovem a Jerofejem Chabarovem zkoumaly Amur a jeho přítoky v letech 1643-44, resp. 1649-51. V roce 1649 byly Amur a jeho přítoky prozkoumány. Kozáci založili pevnost Albazin na horním toku Amuru, v místě bývalého hlavního města Solonů.
Mandžuové byli v té době zaneprázdněni dobýváním Číny, ale o několik desetiletí později, za Kchang-siho éry v letech 1661-1722, obrátili svou pozornost na svůj severomandžuský dvorek. Kolem let 1683-84 byl poblíž předpokládaného mingského sídla znovu založen Aigun a proti proudu řeky se vydala vojenská výprava, aby vytlačila Rusy, jejichž albazinské sídlo připravilo mandžuské vládce o daň v podobě sobolích kůží, které by jinak dodávali Soloni a Daurové z této oblasti. Albazin padl během krátkého vojenského tažení v roce 1685. Nerčinská smlouva uzavřená v roce 1689 znamenala konec nepřátelství: celé údolí Amuru od soutoku Šilky a Ergune po proudu zůstalo v čínských rukou.
Fedor Soimonov byl v roce 1757 vyslán, aby zmapoval tehdy málo prozkoumanou oblast Amuru. Zmapoval Šilku, která se částečně nacházela na čínském území, ale když dosáhl jejího soutoku s Argunem, byl vrácen zpět. Ruský proselytismus pravoslavného křesťanství mezi domorodým obyvatelstvem podél Amuru považovali Čchingové za hrozbu.
Amurská oblast zůstala po následující půldruhé století relativním zapadákovem Čchingské říše, přičemž Aigun byl prakticky jediným větším městem na řece. Rusové se na řece znovu objevili v polovině 19. století a smlouvou z Aigunu (1858) donutili Mandžuy postoupit Ruské říši všechna území severně od řeky. Pozemky východně od Ussuri a dolního toku Amuru získalo Rusko také na základě Pekingské úmluvy (1860).
Po získání pozemků na Amuru a Ussuri následovala migrace ruských osadníků do oblasti a výstavba měst jako Blagoveščensk a později Chabarovsk.
Na konci 19. století se po Amuru plavila řada říčních parníků postavených v Anglii. Tehdejší car Mikuláš II. navštívil Vladivostok a poté se plavil po řece. Z Ameriky byly dovezeny těžební bagry, které zpracovávaly říční zlato. Občanská válka v letech 1918-22 značně ztížila provoz na bárkách a na řece. Sovětští rudí měli Amurskou flotilu, která hlídala řeku na zabavených říčních člunech. Ve 30. letech 20. století a během války měli na řece vlastní flotilu Japonci. V roce 1945 Sověti opět nasadili na řeku vlastní flotilu. Ve 20. letech 20. století hlídkovaly na Amuru bývalé německé dělové čluny Vaterland a Vydra ve službách čínského nacionalistického námořnictva
.