Anatole Broyard

Anatole Broyard se narodil v roce 1920 v New Orleans v Louisianě v černošské kreolské rodině Paula Anatola Broyarda, tesaře a stavebního dělníka, a jeho ženy Edny Millerové, z nichž ani jeden nedokončil základní školu. Broyard pocházel z předků, kteří se prosadili jako svobodní barevní před občanskou válkou. Prvním Broyardem zaznamenaným v Louisianě byl francouzský kolonista v polovině 18. století. Broyard byl druhým ze tří dětí; on i jeho o dva roky starší sestra Lorraine měli světlou pleť s evropskými rysy. Jejich mladší sestra Shirley, která se nakonec provdala za Franklina Williamse, advokáta a vůdce za občanská práva, měla tmavší pleť a africké rysy.

Když byl Broyard ještě dítě, v době hospodářské krize se jeho rodina přestěhovala z New Orleansu do New Yorku v rámci velké migrace Afroameričanů do severních průmyslových měst. Jeho otec se domníval, že v tomto městě je více pracovních příležitostí.

Podle jeho dcery Bliss Broyardové: „Moje matka říkala, že když otec vyrůstal v Brooklynu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest let, byl ostrakizován jak bílými, tak černými dětmi. Černé děti si ho dobíraly, protože vypadal jako běloch, a bílé děti ho odmítaly, protože věděly, že jeho rodina je černá. Vracel se ze školy s roztrženou bundou a rodiče se ho neptali, co se stalo. Moje matka říkala, že nám o svém rasovém původu neřekl, protože chtěl své vlastní děti ušetřit toho, aby si prošly tím, co on.“

Žili v dělnické a rasově rozmanité komunitě v Brooklynu. Broyard, který vyrostl v kreolské komunitě ve Francouzské čtvrti, měl pocit, že má s městskými černochy v Brooklynu jen málo společného. Viděl, jak se jeho rodiče „vydávají“ za bělochy, aby získali práci, protože jeho otec považoval odbory tesařů za rasově diskriminační. Na střední škole se mladší Broyard začal zajímat o umělecký a kulturní život; jeho sestra Shirley říkala, že byl jediný v rodině, kdo měl takové zájmy.

Jak napsal v roce 2003 spisovatel a editor Brent Staples, „Anatole Broyard chtěl být spisovatelem – a ne jen ‚černošským spisovatelem‘ odsunutým na konec literárního autobusu“. Historik Henry Louis Gates, Jr. napsal: „V jeho pojetí nechtěl psát o černošské lásce, černošské vášni, černošském utrpení, černošské radosti; chtěl psát o lásce a vášni a utrpení a radosti.“

Broyard měl ve čtyřicátých letech několik povídek přijatých k vydání. Ještě před vstupem USA do druhé světové války začal studovat na Brooklyn College. Když narukoval do armády, byly ozbrojené složky segregované a žádný Afroameričan nebyl důstojníkem. Při odvodu byl přijat jako běloch a využil této příležitosti, aby nastoupil a úspěšně dokončil důstojnickou školu. Během služby byl Broyard povýšen do hodnosti kapitána.

Po válce si Broyard zachoval bělošskou identitu. Staples později poznamenal:

Ti, kdo v armádě unikli trestům za černošství, se po válce často nechtěli vrátit k druhořadému občanství. Jeden demograf odhadl, že jen během čtyřicátých let odplulo natrvalo do bělošství více než 150 000 černochů, kteří se oženili s bílými manželkami a s největší pravděpodobností odřízli své černošské rodiny.

Broyard využil GI Bill ke studiu na New School for Social Research na Manhattanu. Usadil se v Greenwich Village, kde se stal součástí tamního bohémského uměleckého a literárního života. Za peníze našetřené během války vlastnil Broyard nějaký čas knihkupectví. Jak vyprávěl ve svém sloupku z roku 1979:

Nakonec jsem utekl do Greenwich Village, kde se nikdo nenarodil z matky a otce, kde lidé, které jsem potkával, vyrůstali z vlastního obočí nebo ze stránek špatného románu…. Sirotci avantgardy, překonali jsme svou historii a svou lidskost.

Broyard se neztotožňoval s černošskými politickými kauzami ani se jich nezastával. Kvůli svým uměleckým ambicím za určitých okolností nikdy nepřiznal, že je částečně černoch. Na druhou stranu Margaret Harrellová napsala, že jí a dalším známým bylo před setkáním s ním náhodně sděleno, že je spisovatel a černoch, a to nikoli ve smyslu, že by to museli tajit. To, že byl částečně černoch, bylo v literární a umělecké komunitě Greenwich Village dobře známo od počátku šedesátých let.

V průběhu čtyřicátých let Broyard publikoval povídky v Modern Writing, Discovery a New World Writing, třech předních „malých časopisech“ kapesního formátu. Dále přispíval články a esejemi do časopisů Partisan Review, Commentary, Neurotica a New Directions Publishing. Jeho povídky byly zařazeny do dvou antologií beletrie široce spojovaných s beatnickými autory, Broyard se s nimi však neztotožňoval.

Často se o něm říkalo, že pracuje na románu, ale nikdy ho nevydal. Po roce 1950 Broyard kromě pravidelného recenzování knih vyučoval tvůrčí psaní na The New School, New York University a Columbia University. Téměř patnáct let psal Broyard denně knižní recenze pro The New York Times. Redaktor John Leonard se nechal slyšet: „Dobrá knižní recenze je svůdný čin, a když ji dělal on, nebyl nikdo lepší.“

Na konci sedmdesátých let začal Broyard v Timesech publikovat krátké osobní eseje, které mnozí považovali za jedno z jeho nejlepších děl. Byly shromážděny v knize Muži, ženy a antiklimaxy, vydané v roce 1980. V roce 1984 dostal Broyard sloupek v Book Review, pro který pracoval i jako redaktor. Patřil mezi ty, kteří byli v newyorském literárním světě považováni za „strážce brány“ a jejichž kladné názory byly pro úspěch spisovatele rozhodující.

Manželství a rodinaRedakce

Broyard se nejprve oženil s Portoričankou Aidou Sanchezovou a narodila se jim dcera Gala. Rozvedli se po Broyardově návratu z vojenské služby ve druhé světové válce.

V roce 1961, ve věku 40 let, se Broyard oženil znovu, s Alexandrou (Sandy) Nelsonovou, moderní tanečnicí a mladší ženou norsko-amerického původu. Měli dvě děti: syna Todda, narozeného v roce 1964, a dceru Bliss, narozenou v roce 1966. Broyardovi vychovávali své děti jako bělochy na předměstí Connecticutu. Když dospěly, Sandy naléhala na Broyarda, aby jim vyprávěl o své (a jejich) rodině, ale on to nikdy neudělal.

Krátce před svou smrtí napsal Broyard prohlášení, které někteří lidé později považovali za vyjádření jeho názorů. Když vysvětloval, proč mu tolik chyběl jeho přítel spisovatel Milton Klonsky, s nímž si denně povídal, řekl, že po Miltonově smrti „se mnou nikdo nemluvil jako se sobě rovným“. Ačkoli kritici rámovali otázku Broyardovy identity jako otázku rasy, Broyard chtěl osobní rovnost a přijetí: nechtěl, aby s ním někdo mluvil, ani aby k němu někdo vzhlížel, protože věřil, že obojí maskuje skutečnou lidskou bytost.

Sandy se před svou smrtí svěřila jejich dětem s otcovým tajemstvím. Broyard zemřel v říjnu 1990 na rakovinu prostaty, která mu byla diagnostikována v roce 1989. Jeho první manželka a dítě nebyly v nekrologu v The New York Times zmíněny.