Anatolské jazyky

Historické pozadí starověké Anatolie

Nejstarší neindoevropské texty – a nejstarší textové doklady z Anatolie – jsou tzv. kappadocké tabulky (2000-1735 př. n. l.), klínopisné dokumenty uchovávané kupci ve střední Anatolii. Jsou psány jedním ze semitských jazyků, staroasijštinou, a pocházejí především z obchodních center, jako je starověké město Neša (známé také jako Kaneš; nyní Kültepe, Tur.).

Obvykle se předpokládá, že Indoevropané vstoupili do Anatolie někdy ve 3. tisíciletí, ačkoli neexistují žádná konkrétní archeologická data, která by vědcům umožnila blíže určit dobu vstupu nebo trasu, po níž nájezdníci prošli. Hatština (nebo hattština) byla substrátovým jazykem, kterým se mluvilo ve střední a severní Anatolii před vstupem indoevropských Chetitů. Všechny dochované hattické texty byly nalezeny v chetitských archivech. Hattština je zcela nepříbuzná s chetitštinou a jejími sesterskými jazyky, stejně jako s hurštinou, jazykem, kterým se rovněž mluvilo v Anatolii, ale původně z východu. V kavkazské oblasti, která se soustřeďuje u jezera Van, byla hurónština ze 3. a 2. tisíciletí př. n. l. v 1. tisíciletí nahrazena příbuzným urartským jazykem. Ten by však neměl být považován za přímé pokračování hurónštiny. Hattijština, hurórština a urartština jsou neindoevropské jazyky.

Ačkoli hattijské a hurórské národy ovlivnily chetitskou kulturu, jejich přínos do chetitského jazyka se většinou omezil na výrazy pro místní flóru, faunu a několik dalších kategorií. Srovnání chetitských zemědělských termínů a termínů jiných indoevropských podskupin naznačuje, že „Anatolci“ se od mateřské skupiny oddělili ještě před vytvořením společného zemědělského názvosloví, ale až po nástupu společného indoevropského pojetí posmrtného života, představovaného jako pastviny s pasoucím se dobytkem, „za kterým se vydává mrtvý král“. To naznačuje, že indoevropští předchůdci pozdějších mluvčích chetitštiny, palaičtiny a luvijštiny, stejně jako předchůdci menších členů této skupiny, se do Anatolie dostali společně, po společné cestě, neboť anatolské jazyky sdílejí značné množství ztrát i inovací, které předpokládají dlouhou společnou minulost.

V centrální části Anatolie, v ohbí řeky Halys (dnes nazývané Kızıl), a v severních oblastech byly chetitština a palaičtina ovlivněny hattijštinou jako substrátovým jazykem. Hattijská kultura ovlivnila také politické a náboženské koncepce nově příchozích a je zřejmá jasná kulturní závislost Indoevropanů na starším hattijském obyvatelstvu. Někteří badatelé zdůrazňují pravděpodobnost, že dále na jihu mohli Luwijci ovládat jiný substrátový jazyk. Vzhledem k absenci textových dokladů a vzhledem k tomu, že znalost luvianské slovní zásoby je poměrně omezená, asi nepřekvapí, že tento možný substrátový prvek uniká definici.

Po pádu chetitské říše (cca 1180 př. n. l.) byli nejvýznamnějšími nájezdníky do Anatolie Frýgové, ale jejich vstup do zaznamenaných dějin začíná až v 8. století př. n. l.. Od té doby až do 3. století př. n. l. je stará frygičtina doložena jako hlavní jazyk ve střední Anatolii. Jako indoevropský jazyk není stará frygičtina považována za součást anatolské skupiny; místo toho je považována za příbuznou thráčtině, ilyrštině, případně řečtině.

V první polovině 1. tisíciletí jižní a západní pobřeží Anatolie přitahovalo řecky mluvící národy; západní pobřeží přitahovalo řecké osadníky již od mykénské doby, tedy o několik století dříve. Ve druhé polovině tisíciletí pronikla řečtina do střední Anatolie jako jazyk vládnoucí kasty; přibližně od roku 200 př. n. l. převzala tuto roli latina.

V kavkazské oblasti na východě pronikli arménsky mluvící nájezdníci na bývalé urartské území již dlouho před začátkem perského období, pravděpodobně v 7. a 6. století př. n. l. V té době se na území Anatolie usadili arménští nájezdníci. V perské době (559-331 př. n. l.) pronikla do Anatolie perská vládnoucí kasta, která byla jasně rozpoznatelná ještě v helénistickém a římském období (např. v Bithýnii, Pontu, Kappadokii a Kommagenu). Pozdní údaje o jménech a roztroušené poznámky církevních otců naznačují, že až do pozdní římské a snad i byzantské doby se v některých izolovaných částech vnitrozemí používaly některé anatolské dialekty. (Viz také Anatolie: Starověká Anatolie.)

.