Anaxagoras
Anaxagoras, (narozen asi 500 př. n. l., Klazomeny, Anatolie – zemřel asi 428, Lampsakus), řecký filozof přírody, připomínaný pro svou kosmologii a pro svůj objev pravé příčiny zatmění. Byl spojen s athénským státníkem Periklem.
Okolo roku 480 se Anaxagorás přestěhoval do Athén, které se tehdy staly centrem řecké kultury, a přinesl z Iónie novou filosofickou praxi a ducha vědeckého bádání. Po 30 letech pobytu v Athénách byl stíhán na základě obvinění z bezbožnosti za tvrzení, že Slunce je žhavý kámen o něco větší než oblast Peloponésu. Útok na něj byl zamýšlen jako nepřímý úder Periklovi, a přestože se Periklovi podařilo ho zachránit, Anaxagorás byl nucen opustit Athény. Poslední léta strávil na odpočinku v Lampsaku.
Z Anaxagorových spisů se dochovalo jen několik zlomků a vzniklo několik různých výkladů jeho díla. Základní rysy jsou však jasné. Jeho kosmologie vyrůstá ze snah dřívějších řeckých myslitelů, kteří se snažili vysvětlit fyzikální vesmír předpokladem jediného základního prvku. Parmenidés však tvrdil, že takový předpoklad nemůže vysvětlit pohyb a změnu, a zatímco Empedoklés se snažil tuto obtíž vyřešit tím, že předpokládal čtyři základní složky, Anaxagorás jich předpokládal nekonečný počet. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří si za základní látku zvolili takové prvky, jako je teplo nebo voda, Anaxagorás zahrnul i ty, které se nacházejí v živých tělech, jako je maso, kosti, kůra a listí. Jinak se ptal, jak by mohlo maso vzniknout z něčeho, co není masem? Počítal také s biologickými změnami, při nichž se látky objevují pod novými projevy: když lidé jedí a pijí, roste maso, kosti a vlasy. Aby vysvětlil velké množství a rozmanitost změn, tvrdil, že „v každé věci je část každé věci, tj. každé elementární látky“, ale „každá je a byla nejzřetelněji tou věcí, které je v ní nejvíce.“
Nejoriginálnějším aspektem Anaxagorova systému bylo jeho učení o nous („mysli“ nebo „rozumu“). Kosmos byl utvářen rozumem ve dvou fázích: zaprvé v procesu otáčení a míchání, který stále pokračuje, a zadruhé vývojem živých věcí. V prvním se všechny „temnoty“ spojily a vytvořily noc, „tekutiny“ se spojily a vytvořily oceány a tak dále s dalšími prvky. Stejný proces přitahování „podobného k podobnému“ probíhal i ve druhé fázi, kdy se tělo a další prvky spojily díky mysli ve velkém množství. Tato fáze probíhala prostřednictvím živočišných a rostlinných semen, která byla vlastní původní směsi. Růst živých věcí podle Anaxagory závisí na síle mysli v organismech, která jim umožňuje získávat potravu z okolních látek. Za toto pojetí mysli byl Anaxagorás pochválen Aristotelem. Platón i Aristoteles však namítali, že jeho pojetí mysli nezahrnuje názor, že mysl jedná eticky – tj. jedná v „nejlepším zájmu“ vesmíru.