Andrew Zimmern na Havaji pro Bizarre Foods America

Andrew Zimmern se svou (čtvrtou? pátou?) zmrzlinou na holení v Shimazu Shave Ice, která zdobila naši obálku Best of Honolulu.

Pokud jste minulý pátek jeli kolem Shimazu Shave Ice, možná jste ho zahlédli: Andrew Zimmern, moderátor pořadu Bizarre Foods, se rýpal ve zmrzlině, která ladila s jeho křiklavě zeleným a oranžovým pruhovaným tričkem, obklopený rozkošnými dětmi s ledem větším než jejich hlava. Po jejich boku stál kamerový štáb, který natáčel nadcházející díl pořadu Bizarre Foods America. V plánu nebylo stádo středoškoláků z McKinley na kolech s pevným převodem, kteří se snažili Zimmerna zahlédnout a křičeli „Miluju tě, Andrew!“. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle je Zimmernovo publikum.

Zimmern strávil nabitý víkend na Havaji: navštívil Miloii, považovanou za poslední havajskou rybářskou vesnici, prohlédl si továrnu Jade Crack Seed, okukoval opah na rybí aukci, ochutnal Alicia’s Market, tloukl poi s Danielem Anthonym.

Kousavý komentář ho zastihl první den na Oahu, aby zjistil, co mu na havajském jídle připadá tak „bizarní“. (Mimochodem, pokud hledáte odpovědi na otázky typu, jaké jídlo nejvíc nesnáší (vlašské ořechy) a kde měl nejhorší otravu jídlem (v USA), podívejte se na tento velmi podrobný rozhovor)

BC: Z tvého Twitteru jsem viděla, že jsi byl v Milolii. Právě jsem mluvil s někým, kdo tam má dům, a ten nemohl uvěřit, že tě tam nechali natáčet!“

AZ: Nemohl jsem uvěřit tomu, že do vody házeli sítě a vytahovali z nich malé makrely, které by v některé z restaurací, o kterých mluvíme, stály 30 dolarů za kus. A jsou to v podstatě návnady na lov tuňáků. Nebo ji suší a je to samozásobitelské hospodářství, ale zároveň je to opravdu vzácná potravina po celém světě.

BC:

AZ: To jsem čekal. Protože jsem věděla, do čeho jdu, a když už to dělám dlouho, tak mě to musí hodně překvapit.

BC:

AZ: Tak je něco, co jste tady zatím zažil a co byste považoval za „bizarní“?

AZ: No, všechno. Myslím tím, že tohle je bizarní. (Drží v ruce svou zmrzlinu na holení, dnes už asi třetí, napůl jahodovou, napůl hroznovou.)

BC:

Vypadá to, že bysme si mohli dát zmrzlinu na holení?

AZ: Nikdo si nemyslí, že to, co jí každý den, je divné. Ale ostatním lidem někde ano.

Všichni ve vesnici, kde jsme včera natáčeli, říkali: „Tady není nic divnýho“. Ale faktem je, že v sušení, solení malých rybiček je tolik podivností.

Zimmern vypadá, jako by chtěl zůstat sám se svým ledem na holení.

BC:

AZ: Mají zvláštní příchutě. Taky mít tady tak tradiční jídlo, které všichni milují, je na jiných místech skoro neslýchané. Vždycky se někde v každém městě, třeba v Clevelandu, najde někdo, kdo prodává shave ice, ale je někde v obchoďáku a je to bledá verze. Tady (v Shimazu) je to vyhlášené místo. V našem pořadu jde také o to, abychom ukázali různé kulturní cesty jídla, a tohle je velmi kulturně důležité jídlo.

BC: Dočetl jsem se, že „bizarní“ potraviny považujete za „udržitelnější“? Jak to?“

AZ: Už 20 let říkám, že náš potravinový systém v této zemi je rozbitý. Takže když se podíváte ven do zbytku světa a vidíte kultury lidí, země, které žijí v míru a harmonii se svým světem, berou si, co je jim dáno, jedí skutečně sezónně, kde se to dělá proto, že to dělají všichni, ne proto, že je to chytlavý článek v časopise, nemůžete si pomoct, ale udělá to na vás dojem a víte, že tajemství skutečného života je někde tam venku.

BC:

AZ: Nezaměřujeme se na to, ale snažím se, aby to bylo v každém pořadu. Nemůžete si pomoct, ale narazíte na to. Abych použil příklad rybářské vesnice Milolii. Tihle lidé umí čeřit vodu, postavit tři nebo čtyři čluny a obrovské sítě, všechno to přitáhnout a zatáhnout smyčku. Mohli by lovit jednou týdně a získat tisíce liber. To by dokázali. Ale nedělají to. Nezajímají se o to, jak zvýšit množství ryb, které vytáhnou, protože žijí jen pro sebe. Neprodávají obrovské továrně na ryby. Nikdo jiný jim neříká, dejte mi o 5 000 liber víc a my vám dáme o 10 000 dolarů víc. To se neděje. Něco usmažili, něco nasolili, něco naložili, z něčeho udělali poke a pak vzali další hromadu a dali ji sousedům.

BC:

AZ: Všude, kam přijedeme, je to tak. Dokonce i do Minneapolisu, kde žiji, jezdí přátelé a dělají věci, o kterých bych já mohla jen snít. Ve vlastním městě je člověk méně odvážný. Když cestuji, jsem mnohem lepší verzí sebe sama.

BC:

Takže, když už mluvíme o kulturních jídlech, co si myslíte o tom, že Twinkies a Wonderbread jsou pryč?

AZ: Není to ta nejdivnější věc? Protože Wonderbread je nejprodávanější bílé pečivo v Americe, myslela jsem si, že i když se Ding Dongs a Ho Hos a Twinkies prodávají míň, říkala jsem si, koho by kdy napadlo, že ta firma bude mít problémy? To je ta nejšílenější věc, o které jsem kdy slyšel.

BC:

BC: Jste smutný z toho, že další generace bude vyrůstat bez Twinkies a Wonderbread?
AZ: Já to nevím. To ukáže čas. Uvidíme, kdo obstojí ve zkoušce časem.

Výše uvedený rozhovor byl kvůli délce a přehlednosti upraven.