Angelina Jolie: „Všechny adoptované děti přicházejí s krásným tajemstvím světa, který se setkává s vaším“

Co se týče herectví a filmové tvorby, má Angelina Jolie za sebou ve svých 45 letech záviděníhodnou průpravu. Narodila se hollywoodské královské rodině Jonu Voightovi a zesnulé Marcheline Bertrandové, studovala na prestižním divadelním a filmovém institutu Lee Strasberga a poté si zahrála například ve filmech Girl, Interrupted (1999) – což jí v roce 2000 vyneslo Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli – a Changeling (2008) Clinta Eastwooda. Pro svůj režijní debut In the Land of Blood and Honey (V zemi krve a medu, 2011) o bosenské válce pak hledala jen ty nejzkušenější spolupracovníky – obsadila herce z Balkánu, s nimiž konzultovala produkci a dialogy. Ale možná právě její humanitární práce s uprchlíky jí dala největší lekce ze všech.

„Našla jsem se jako studentka u jejich nohou,“ říká Jolie v rozhovoru pro Vogue. „O rodině, odolnosti, důstojnosti a přežití jsem se od nich naučila víc, než dokážu vyjádřit.“ Matka šesti dětí strávila téměř dvě desetiletí spoluprací s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), nejprve jako velvyslankyně dobré vůle a od roku 2012 jako zvláštní vyslankyně, což je dáno její oddaností této věci.

První misí Jolie byla Sierra Leone v posledních letech občanské války, která tam zuřila v letech 1991 až 2002. Od té doby cestovala do zemí, jako je Libanon, kde se setkala s dětmi syrských uprchlíků, irácký Kurdistán, aby upozornila na kritické potřeby 3,3 milionu vnitřně vysídlených Iráčanů, Thajsko, kde se rodiny z Myanmaru ukrývají v uprchlických táborech na severu země, a naposledy Kolumbie, kde žijí v exilu více než 4 miliony Venezuelanů.

Co tedy obnáší role zvláštního vyslance UNHCR? Kromě toho, že přináší tolik potřebnou pozornost k velkým krizím, které mají za následek masové přesuny obyvatelstva, Jolie zastupuje agenturu a komisaře na diplomatické úrovni. „Moje práce nyní zahrnuje boj po boku mých kolegů za práva a ochranu uprchlíků, za odpor proti nuceným návratům a za prosazení lepších možností vzdělávání,“ vysvětluje. „UNHCR je agenturou pro ochranu. Pomáháme těm, kteří uprchli před válkou a pronásledováním a jejichž práva byla porušena.“

Před Světovým dnem uprchlíků – mezinárodním dnem, který Organizace spojených národů (OSN) vyhlásila na počest uprchlíků po celém světě na 20. června – jsme si s Jolie povídali o její práci pro UNHCR a o tom, jak změnila její vnímání mateřství.

Smyslem existence UNHCR je zachraňovat životy, chránit práva a budovat lepší budoucnost pro uprchlíky. Co vás na těchto cílech osobně oslovuje?“

„Vnímám všechny lidi jako sobě rovné. Vidím zneužívání a utrpení a nemohu tomu přihlížet. Po celém světě lidé prchají před plynovými útoky, znásilňováním, mrzačením ženských pohlavních orgánů, bitím, pronásledováním, vražděním. Neutíkají proto, aby si zlepšili život. Utíkají, protože jinak nemohou přežít.

„To, co opravdu chci, je, aby skončilo to, co nutí lidi opouštět jejich domovinu. Chci vidět prevenci, když to jde, ochranu, když je potřeba, a odpovědnost, když jsou páchány zločiny.“

Podle UNHCR žije nyní na světě téměř 80 milionů nuceně vysídlených osob – nejvíce v historii. Za léta své práce pro UNHCR jste byli přímými svědky tohoto dramatického nárůstu. Jaké byly hlavní příčiny?

„Vidím nedostatek vůle chránit a bránit základní lidská práva a nedostatek diplomacie a odpovědnosti. Spousta lidí profituje z chaosu rozvrácených a závislých zemí a z toho se mi dělá špatně. Vidíme také, jak vůdci šíří strach kvůli politickému prospěchu a jak roste nacionalismus – hněv vůči ‚těm druhým‘.“

„Na druhé straně však vidím také úžasnou velkorysost vůči uprchlíkům v mnoha zemích a mimořádnou sílu a odolnost samotných uprchlíků. A není to beznadějný obrázek. Jen pět konfliktů představuje dvě třetiny veškerého přeshraničního vysídlení – Sýrie, Venezuela, Afghánistán, Jižní Súdán a Myanmar. Změníme-li tam dynamiku, změníme i obraz globálního vysídlování.“

Před pandemií jste hodně pracoval ve Venezuele a Bangladéši. Můžete nám přiblížit, čeho jste tam byl svědkem a jaká je situace nyní?“

„Viděl jsem lidi v jejich nejlidštější podobě, kteří prošli nepředstavitelným násilím nebo strádáním a kteří se jen snaží postarat o své rodiny. Každý z nás by se v jejich situaci zachoval stejně. Stejně jako my všichni chtějí být v bezpečí, chtějí mít domov a chtějí být svobodní.

„Realita pro uprchlíky nebo vysídlené lidi je nesmírně tvrdá. Často jsou oběťmi znásilnění a sexuálního zneužívání. Potýkají se se stejnými druhy nemocí, jaké najdete v každé komunitě v době míru, ale bez přístupu ke zdravotní péči, na kterou byste se vy nebo já mohli spolehnout.

„A pak, uprchlíci často žijí ve stanech v táborech, které jsou extrémně vystaveny přírodním živlům. Minulý měsíc uprchlíky v Bangladéši zasáhl cyklon.“

Jsou nějaké regiony nebo skupiny lidí, o které se nyní obzvlášť obáváte?“

„Opravdu se bojím o lidi v Jemenu. Mají za sebou pět let brutálního konfliktu. Trpí leteckými útoky, nevybíravým ostřelováním, sexuálním násilím a mučením. Polovina jejich nemocnic byla zničena. Lidé jsou na pokraji vyhladovění. A nyní je zasáhl COVID-19.

„Přesto mezinárodní společenství poskytlo méně než polovinu prostředků potřebných k udržení humanitárních operací do konce letošního roku. To znamená, že do srpna peníze dojdou a programy, které udržují lidi při životě, se budou muset uprostřed války a pandemie ukončit.

„Je to děsivé a je to příznačné pro celosvětový model: nejsme schopni pomoci ukončit války nebo udělat dost pro to, aby lidé mohli přežít. UNHCR zůstane a poskytne, co může, ale bude velmi obtížné natáhnout prostředky na pomoc tak, aby pokryly potřeby bez podpory.“

Jak pandemie přímo či nepřímo ovlivnila uprchlíky?“

„Bohužel jsme teprve na začátku ekonomických a sociálních dopadů krize a toho, co to bude znamenat pro vysídlené osoby, když úroveň humanitárního financování byla již tak nízká. Je opravdu děsivé o tom uvažovat. Je čas na solidaritu a pochopení, že uprchlíci jsou v první linii boje o přežití a lidská práva.“

Pociťujete dichotomii mezi životem v Hollywoodu a prací v terénu s UNHCR nebo nadací Maddox Jolie-Pitt (MJP) v Kambodži?“

„Mnoho kolegů z UNHCR, ale opravdu samotní uprchlíci byli mými učiteli. Vzpomínám si na jednu ze svých prvních misí v terénu, v Sieře Leone, kdy jsem se v určitém okamžiku po vyslechnutí příběhů lidí rozplakala. Byla tam úžasná babička, která se starala o svá osiřelá vnoučata a která mě vytáhla a řekla mi, abych neplakala, ale pomáhala. To ve mně navždy zůstalo.

„Můj život umělce je o komunikaci a umění. Někdy se zaměřuje spíše na zábavu, ale v poslední době se jako režisér hodně věnuji globálním problémům, na které se zaměřuji. Film Nejdřív zabili mého otce je filmem, který tyto světy spojuje. V jádru je to však příběh o těžkých letech v zemi mého syna. Mateřství tedy ovlivňuje i mou práci. A ne, nevidím v tom žádné rozdělení.“

V Kambodži jste si vybudoval domov. Proč k této zemi cítíte tak silný vztah?“

„Kambodža byla zemí, díky níž jsem si uvědomil uprchlíky. Přiměla mě angažovat se v zahraničních záležitostech tak, jak jsem to nikdy nedělal, a připojit se k UNHCR. A především ze mě udělala mámu. V roce 2001 jsem si v rámci školního programu v Samloutu hrála s malým dítětem na podlaze s kostkami a nad slunce jasné mě napadlo: ‚Můj syn je tady‘. O několik měsíců později jsem v sirotčinci potkala malého Mada. Nedokážu si to vysvětlit a nejsem člověk, který by věřil na poselství nebo pověry. Ale bylo to prostě skutečné a jasné.

„Samlout byl první a poslední baštou Rudých Khmerů. Bylo to místo, kam jsem se poprvé vydal s UNHCR, protože je blízko thajských hranic, kam se lidé snažili vrátit. Byla posetá nášlapnými minami. Rozhodl jsem se tam investovat a žít, abych se pokusil pomoci zlepšit jednu z nejproblematičtějších oblastí země. Na mém pozemku jsme našli 48 nášlapných min. Můj dům se nachází v areálu, který sdílím s centrálou své nadace. Je stoprocentně řízena místními lidmi, jak to má být, a pracuji se skvělým týmem lidí.“

Máte tři adoptované děti, Maddoxe, Paxe a Zaharu, a tři děti rodné, Shiloh, Vivienne a Knoxe. Co je nejdůležitější zohlednit při výchově adoptovaných a biologických sourozenců?“

„Každé z nich je krásným způsobem, jak se stát rodinou. Důležité je o tom všem otevřeně mluvit a sdílet. ‚Adopce‘ a ‚sirotčinec‘ jsou u nás doma pozitivní slova. U svých adoptovaných dětí nemohu mluvit o těhotenství, ale mluvím s mnoha podrobnostmi a láskou o cestě za nimi a o tom, jaké to bylo, když jsem se jim poprvé podívala do očí.“

„Všechny adoptované děti přicházejí s krásným tajemstvím světa, který se setkává s tím vaším. Když jsou z jiné rasy a cizí země, je toto tajemství, tento dar, tak plný. Nikdy pro ně nesmí ztratit kontakt s tím, odkud přišly. Mají kořeny, které vy nemáte. Važte si jich. Učte se od nich. Je to ta nejúžasnější cesta, kterou můžete sdílet. Oni nevstupují do vašeho světa, vy vstupujete do světa toho druhého.“

Maddoxe jste adoptoval, jak říkáte, z Kambodže a svého syna Paxe z Vietnamu – dvou zemí, které spolu kdysi válčily. Bylo to vědomé rozhodnutí?“

„Je pravda, že jsem o tom přemýšlel. Původně jsem si myslel, že nebudu adoptovat z Vietnamu, protože Mad byl Kambodžan a obě země mají složitou historii. Pak jsem četl knihu o lidských právech a přistihl jsem se, že zírám na obrázek vietnamského bojovníka drženého Američany v zajetí. Vzpomněl jsem si na svou vlastní zemi a naši angažovanost v jihovýchodní Asii. Myslel jsem na to, že se zaměřím na budoucnost, kde jsme všichni rodina. Jsem velmi požehnaná, že mi bylo umožněno být jejich mámou. Jsem za to každý den vděčná.“

Jak jste si po rozhodnutí odloučit se od svého partnera a otce dětí, herce Brada Pitta, udržela zdravé prostředí pro své děti?“

„Odloučila jsem se pro blaho své rodiny. Bylo to správné rozhodnutí. Nadále se soustředím na jejich uzdravení. Někteří využili mého mlčení a děti o sobě v médiích vidí lži, ale já jim připomínám, že znají svou vlastní pravdu a svůj vlastní rozum. Ve skutečnosti je to šest velmi statečných a silných mladých lidí.“

Můžete se zmínit o některých projektech, na kterých budete v následujících měsících pracovat?

„Budu spolupracovat s UNHCR na celosvětové krizi a udržovat spojení a zvyšovat povědomí o realitě na místě. A pokračovat ve spolupráci s BBC World Service na iniciativě mediální gramotnosti pro mladé lidi. Spolupracuji také s Amnesty International na knižním projektu pro práva dětí. Do výluky jsem šla s tím, že je vhodná doba naučit se vařit. Nikdy se to nestalo. Znám své limity.“

Také čtěte:

Poznejte 4 aktivisty z generace Z, kteří jsou odhodláni zachránit svět

Jak vypadá cesta milionu uprchlíků

6 způsobů, jak mohou Indové pomoci své místní komunitě během krize způsobené koronavirem