Angry Metal Guy’s Best Heavy Metal Songs of All Time 10-1

Tady to je, přátelé. Finálová desítka . A tohle rozčeří spoustu peříček, to vám garantuju. Tyto skladby většinou nejsou všeobecně považovány za „nejoblíbenější“ a nikdy by se nedostaly do fanoušky volených seznamů, ale všechny tyto skladby se do tohoto seznamu dostaly docela snadno. Už nejsem tak naštvaný na celý Gibsonův seznam a trochu jsem kvůli tomu ztratil páru, ale všechny tyhle skladby jsou kurevsky fantastické, špičkové. Doufám, že se vám seznam bude líbit, a těším se, že vás budu brzy trollit. U MAD BRO!?

10. Dimmu Borgir – Spiritual Black Dimension – „The Insight and the Catharsis“ – No, tihle kluci vyhráli hned na několika frontách. První fronta? Rozhodně odkaz na Freuda. Druhá fronta? Tahle písnička kurva vládne. Miluju na ní úplně všechno. Písnička je velkolepá, majestátní, heavy a blasty a zároveň má spoustu melodií. Tohle bylo asi poslední úžasné album kapely, ale právě „The Insight and the Catharsis“ a Simenův vokál mě přiměly se k téhle skladbě vracet. Jeho vokální melodie jsou naprosto neuvěřitelné a super návykové. A dokonce i kytarové sólo je o hlavu výš než zaběhnutá tvorba Dimmu. Znovu a znovu a znovu jsem tuhle skladbu poslouchal a nikdy mě neomrzela. Neskutečně dobře vystavěná, skvěle zahraná a jedna z mých nejoblíbenějších metalových písní všech dob (samozřejmě).

09. Danzig – III: How the Gods Kill – „How the Gods Kill“ – „Vážně?“ řeknete si. „Danzig?“ To sakra ano, Danzig. Možná je to dvoumetrový zlý imitátor Elvise, ale je to ten nejzlejší z těch zmrdů, co jste kdy potkali. A opravdu, kdysi produkoval dobrý, ponurý, bluesový heavy metal. Ale jedna z těch právě docela dobrých desek obsahovala skvostnou a podle mého názoru přehlíženou skladbu: „How the Gods Kill.“ Páni, ta je skvělá. Začíná to Danzigovými tóny a pak už to jen graduje. Nikdy to nedosáhne zběsilosti, ale je to jako kypící zlo. Děsivé, úžasné a tak nezapomenutelné. Opravdu skvělá heavy metalová píseň.

08. Blind Guardian – Nightfall in Middle-Earth – „Nightfall“ – Tohle je další z těch skladeb, které se podle mě nedají popřít. Jak vůbec můžete popřít tuhle sračku, když vám takhle zírá do tváře? Tahle skladba má v sobě všechno, co byste od powermetalové kapely mohli chtít. A ty vokály? Úžasné. Harmonie? Obrovské. Refrén? Nezapomenutelný (opravdu, budete si ho zpívat ještě týdny). Příběh? Od J. R. R. Tolkiena. A i když se fanoušci Blind Guardian nejspíš pokakají (jsou pozoruhodně jízliví a přelétaví), vlastně si myslím, že lepší než tohle to nikdy nebylo. Tihle kluci to prostě dokázali a nic z toho, co od té doby udělali, se tomu nevyrovnalo. Bohužel, jakmile mě „Nightfall“ změnil, chtěl jsem víc a už jsem to nikdy nedostal. Ale tahle písnička pro mě nikdy nezemře.

07. Amon Amarth – Fate of Norns – „The Fate of Norns“ – Tohle je vlastně svým způsobem zvláštní. Jako skladba to vlastně není ani to „nejlepší“ od kapely, ale je to jedna z mála heavy metalových písní, která má text, který mě při prvním poslechu skutečně dojal. Od té doby je to moje oblíbená skladba, a to z dobrých důvodů. Vždyť je to taky skvělá písnička. Melodický death metal ve středním tempu s velmi zapamatovatelným refrénem, ale ve skutečnosti je to právě text, který to pro mě dělá. Myslím, že to pro mě dělá myšlenka Johana Hegga, který pláče nad svým mrtvým synem. Nevím, zřejmě je Angry Metal Guy ve skutečnosti Soft and Cuddly Metal Guy. Ať je to jak chce, tahle písnička je skladba, ke které se vždycky vracím a kterou si důkladně zamiluju. Obzvlášť část „ALLFATHER!!!!“. Páni, mám husí kůži, když ji teď poslouchám. „I lay him down upon a pyre / A burial worthy a king / And as I lay down by his side / I feel them weaving us in.“ (Uložil jsem ho na hranici / pohřeb hodný krále / a když jsem ulehl vedle něj / cítím, jak nás splétají). Takový zkurvený metal.

06. Rhapsody – Power of the Dragonflame – „Agony Is My Name“ – Ach jo, J má pravdu. Jsem powermetalová buzna! Protože kámo, tahle písnička má prostě koule. Tahle skladba má všechno. Je to jako kdyby se podívali na Yngwe Malmsteena a pak ho prostě zvedli o tisíc. Je tu všechno: nadupaný vokály, refrén, barokní kytarový sóla a sakra i cembalo a stoprocentně to vládne. Prostě všechno na téhle písničce je totální výhra. Refrén, podání vokálu, každý jednotlivý nástroj na nahrávce. Oh. Když to poslouchám, instinktivně házím klaksony. Je to jako reflex. Kurva. Taková skvělá skladba, a tahle kapela má za sebou několik skvělých skladeb.

05. Iced Earth – Something Wicked Comes this Way – The Trilogy: „Prophecy“, „Birth of the Wicked“ a „The Coming Curse“ – Dobře, podvádím. Ale *neměl bych* podvádět, jde o to, že Jon Schaffer tuhle jedinou písničku na desce neudělal. Ale viděli jste někdy někoho hrát jen jednu z těchto skladeb? Ne. hráli někdy naživo jen jednu z těchto skladeb? Ne. Tohle je jedna velká úžasná epická píseň a je to doslova jediná píseň Iced Earth, kterou už vůbec poslouchám. Matt Barlow je v těchto skladbách taková bestie a všechny tři jsou prostě… no… prostě úžasné. Vlastně nemám slov, jak vysvětlit, proč tyhle písničky miluju tak moc, jak je miluju. Jsou prostě super epické, Schaffer je napsal nejlíp ze všech, co kdy na metalu miloval. Galop, bleskové trioly na bicí a kytary a veškeré konspirací nabité drama, které můžete sníst. Teď si to poslechněte a řekněte mi, že tahle sračka nestojí za tohle místo na seznamu.

04. Opeth – Blackwater Park – „The Drapery Falls“ – Opeth jsou teď směšně populární a tahle deska to dokázala. A i když nemám tendenci podléhat konsenzu, je těžké ignorovat, že tahle deska byla výjimečná. Protože byla výjimečná. Všechno na ní prostě sedělo, a i když si vlastně ani nemyslím, že je to nejlepší deska kapely, přežila. Pro mě je jedním z důvodů, proč žije dál jako jedna z nejlepších metalových desek, které vlastním, a jedna z nejlepších desek kapely, tahle skladba. Vzpomínám si, jak jsem ji slyšel poprvé a jak mi spadla čelist, když nastala změna ve 4. minutě: „Stáhni mě znovu dolů a veď mě do.. Aaah!“ Ach jo. To mě ohromilo a nikdy jsem na to nezapomněl. A dodnes jsem na to nezapomněl. Opeth už moc neposlouchám a nové desky se bojím jako čert kříže, ale „The Drapery Falls“ ve mně vyvolává ty samé pocity staré dobré nostalgie.

03. Metallica – Ride the Lightning – „Creeping Death“ – Uh. Hi. Metallica? Jo, pokud jde o mě, tihle kluci jsou thrashová kapela, která v moderní éře přežívá nejlépe (to znamená, že jejich první tři alba jsou pořád nejlepší), ale musím přiznat, že moje první plnohodnotná deska byla vlastně Metallica, takže si nic nenalhávejme, lidi. Jsem zaujatý zmrd. Přesto jsem nikdy nepochopil to poblouznění Master of Puppets, když Ride the Lightning byla mnohem lepší deska a „Creeping Death“ je korunou-matkou-zasraným-klenotem v kapotě Metallicy (tihle kluci už nemají ani korunu, hrají firemní večírky, kurva). Přesto je tahle skladba prostě úžasná. Je to chytlavý, je to radikální, má to skvělý sóla a jednu z nejlepších šantánových částí v jakýkoliv skladbě. A taky je to… Biblický? No, to je fuk, určitě to byla nejmetalovější část Bible. Skvělá sračka.

02. Iron Maiden – Seventh Son of a Seventh Son – „The Prophecy“ – Tohle je druhé proroctví v mém žebříčku, ale tohle je snadno lepší z těch dvou. To, co pro mě dělá Iron Maiden nejlepší heavymetalovou kapelou všech dob, je prog. Byla to heavy metalová kapela, to je pravda. A napsali několik zatracených vypalovaček, které naprosto miluju. Ale „The Prophecy“ je tak úžasná a epická skladba a jemně progresivní, že prostě ztělesňuje všechno, co mám na dnešním heavy metalu rád. Má parádní nástup, skvělý dynamický vokál s drsňáckým riffem. Dickinson zní úžasně, ale nikdy se nesnaží ječet nebo to zkurvit vokálem z koulí, je prostě mrtvý. Práce s kytarou v téhle písničce je úžasná a basa Steva Harrise je opravdu jen bezkonkurenční. Melodie jsou lepkavé a kytarová sóla mají koule, i když rozhodně nejsou nejlepší na tomhle albu ( protože titulní skladba to bere). A pak to outro. Harmonizovaný riff a pod ním krásná akustika. Je to skoro až moc rychlé, a přesto se mi to z nějakého důvodu dostalo pod kůži a už to neopustilo. Garantuji vám, že jestli někdy rozjedu úspěšnou kapelu, tohle bude první skladba, kterou budeme coverovat. Je v ní vidět veškerá dynamika, kterou protějšky kapely nikdy nedokázaly sebrat, a přesto by kapely měly zezelenat závistí.“

01. Blaze – Silicon Messiah – „Stare at the Sun“ – Je těžké vyjádřit, jak moc jsem tuhle desku jako osmnáctiletý miloval. Co se týče dobrého, poctivého heavy metalu, nebyla léta 2000 hezká. Měli jsme tu power metal, neo-thrash a jasně, je tu spousta retro-osmdesátkových kapel, ale žádná z nich nedělá dobrý, poctivý heavy metal přesvědčivě a s tak hutným, moderním zvukem. Ale právě takoví byli Silicon Messiah. Blaze, kterou vedl Blaze Bayley a která byla postavena z domácích – a výborných – anglických hráčů, to dokázala. A „Stare at the Sun“ je vyvrcholením tohoto drivu, hladu a jiskry. Všechno v téhle písni je tak akorát. Budování je bezvadné, kytarová sóla jsou elitní, text je jedinečný a dobře napsaný (je o muži, který se zblázní ve vesmíru, zatímco zírá na malou tečku, kterou je naše Slunce, co je víc metalového než tohle?) a produkce od pana Andyho Sneapa (o kterém jste možná slyšeli) je obrovská a těžká. „Stare at the Sun“ je prostě příkladem všeho dobrého na heavy metalu. Podle mého názoru je to definice heavy metalové dokonalosti.