Anima mundi

Světová duše (řecky: ψυχὴ κόσμου psychè kósmou; latinsky: anima mundi) je podle několika myšlenkových systémů vnitřní spojení všeho živého na planetě, které se vztahuje ke světu podobně jako duše k lidskému tělu. Této myšlenky se držel Platón a byla důležitou součástí většiny neoplatónských systémů:

Můžeme tedy následně konstatovat, že: tento svět je skutečně živá bytost obdařená duší a inteligencí … jediná viditelná živá bytost obsahující všechny ostatní živé bytosti, které jsou svou povahou všechny příbuzné.

Stoikové věřili, že je to jediná životní síla ve vesmíru. Podobné pojetí se udržuje také v systémech východní filozofie v Brahman-Atman v hinduismu, Buddha-příroda v mahájánovém buddhismu a ve škole Jin-Jang, taoismu a neokonfucianismu jako čchi.

Další podobnosti lze nalézt v myšlenkách hermetických filozofů, jako byl Paracelsus, a u Barucha Spinozy, Gottfrieda Leibnize, Immanuela Kanta, Friedricha Schellinga a v Hegelově Geist („Duch“/“Mysl“).

V židovské mystice je paralelním pojmem „Chokhmah Ila’ah“, všezahrnující „Nadpozemská moudrost“, která přesahuje, uspořádává a vitalizuje veškeré stvoření. Rabín Nachman z Breslova uvádí, že tuto vznešenou moudrost může uchopit (nebo snad „nasměrovat“) dokonalý cadik (svatý muž). Takto cadik dosáhne „kosmického vědomí“, a tím je zmocněn zmírnit veškeré rozdělení a konflikty ve stvoření.