António Vieira
António Vieira, (narozen 6. února 1608, Lisabon, Portugalsko – zemřel 18. července 1697, Salvador, Brazílie), jezuitský misionář, řečník, diplomat a mistr klasické portugalské prózy, který hrál aktivní roli v portugalských i brazilských dějinách. Jeho kázání, dopisy a státnické spisy jsou cenným soupisem názorového klimatu světa 17. století.
Vieira odešel s rodiči do Brazílie jako šestileté dítě. Vzdělání získal na jezuitské koleji v Bahii, v roce 1623 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a v roce 1635 byl vysvěcen. Brzy se stal nejoblíbenějším a nejvlivnějším kazatelem v kolonii a jeho kázání nabádající různé rasy, aby se připojily k Portugalcům ve zbrani proti nizozemským nájezdníkům na Brazílii (1630-54), jsou považována za první projev brazilské národní mystiky o vytvoření nové rasy míšenců. Kromě jazyka tupí-guaraní, lingua franca brazilského pobřeží, se Vieira naučil řadu místních amazonských dialektů a jazyk kimbundu černých otroků, kteří byli do Brazílie přivezeni z Angoly.
Vieira působil mezi indiány a černými otroky až do roku 1641, kdy odjel s poselstvem do Portugalska blahopřát králi Janu IV. k jeho nástupu. Král brzy propadl kouzlu Vieirovy sebevědomé a magnetické osobnosti a začal vysokého, štíhlého a dynamického jezuitu považovat za „největšího muže na světě“. Král ho jmenoval vychovatelem infanta, dvorním kazatelem a členem královské rady. Vieirova oddanost králi byla taková, že si po Janově smrti (1656) vytvořil utkvělou představu, že se král vrátí, aby zahájil prorokovaný zlatý věk míru a prosperity.
Mezi lety 1646 a 1650 se Vieira účastnil diplomatických misí v Holandsku, Francii a Itálii. Svým otevřeným prosazováním tolerance pro židovské konvertity ke křesťanství v Portugalsku a kvůli ochotě postoupit Pernambuco Nizozemcům jako cenu za mír si však v Portugalsku nadělal nepřátele. V roce 1652 pro něj bylo rozumné odejít ze země do Brazílie. Jeho odsouzení tamního otrokářství vedlo v roce 1654 k jeho návratu do Lisabonu. Během svého pobytu v Portugalsku zajistil dekrety na ochranu brazilských indiánů před zotročením a vytvoření monopolu jezuitů na správu indiánů a v roce 1655 se triumfálně vrátil. Pokračoval ve své apoštolské misii v Maranhão a v deltě Amazonky, kde šest let hojně cestoval a energicky pracoval, než byl v roce 1661 donucen vrátit se do Lisabonu. Za proroctví o Janově návratu byl odsouzen inkvizicí a uvězněn (1665-67).
Po propuštění (1668) odjel do Říma, kde se mu podařilo zajistit alespoň dočasnou toleranci pro konvertované Židy. Zůstal tam šest let, stal se zpovědníkem švédské královny Kristiny a členem její literární akademie. V roce 1681 se vrátil do Bahie, kde zůstal jako bojovník za svobodu indiánů až do své smrti ve věku 89 let.
Vieira je Portugalci i Brazilci považován za mistra literatury. Ačkoli je jeho prozaický styl svou zdobností, latinismy a propracovanou myšlenkovou koncepcí produktem Starého světa, jeho díla svou citovou svobodou, myšlenkovou odvahou a pokrokovým postojem rasové tolerance patří do Nového světa.