Anti-nuclear Activists and Protest Actions

Po instalaci raketových sil na farmářských polích Západních plání v Jižní Dakotě zůstaly rakety téměř bez povšimnutí. Rakety, umístěné pod zemí, byly z velké části nenápadné. Do konce roku 1963 stály v pohotovosti tři strategické raketové letky, každá s pěti lety po deseti raketách Minuteman, na 13 500 čtverečních mílích Západních plání Jižní Dakoty. Další rakety Minuteman v Missouri, Montaně, Severní Dakotě, Wyomingu, Coloradu a Nebrasce tvořily důležitou složku jaderných odstrašujících sil Spojených států.
V prvních dnech výstavby a rozmístění zařízení Minuteman se o důsledcích masového rozmístění jaderných raket v amerických komunitách diskutovalo minimálně. Většina obyvatel obecně akceptovala blízké umístění raket a ať už je k tomu vedl patriotismus, nedostatek informací, lhostejnost, strach ze samotných raket nebo starost o každodenní život, místní obyvatelé přítomnost raket většinou ignorovali. Podle jednoho z obyvatel Severní Dakoty, Jodyho McLaughlina, se lidé „rozhodli nevědět. Postoj byl: ‚Nechci na to myslet. Nechci o tom mluvit ani to brát na vědomí.“ Organizovaný odpor proti umístění mezikontinentálních balistických raket (ICBM) ze strany místních obyvatel v tomto období prakticky neexistoval.
Ne všichni však přítomnost jaderných raket akceptovali. Akce odporu proti americkému programu jaderné obrany začaly koncem 50. let a zahrnovaly jak osamocené protesty, tak organizované skupiny. Individuální protesty prováděli zpravidla místní obyvatelé, zatímco rané skupinové akce byly obvykle organizovány národními skupinami. V roce 1958 držel osamělý protestující při slavnostním vysvěcení letecké základny F. E. Warrena v Cheyenne ve Wyomingu na stanoviště pro rakety Atlas ceduli s nápisem proti jaderným zbraním a míru.
K první skupinové akci došlo v Cheyenne, když filadelfská skupina Výbor pro nenásilné akce (Committee for Non-violent Action) uspořádala v létě 1958 kampaň na podporu vědomí, jejímž cílem bylo zastavit výstavbu stanovišť pro rakety Atlas v oblasti Cheyenne. Kampaň nazvaná „Apel na Cheyenne“ se snažila povzbudit místní obyvatele, aby se postavili proti výstavbě nového stanoviště raket Atlas na letecké základně F. E. Warrena, a zvýšit úroveň povědomí a znepokojení veřejnosti ohledně jaderných zbraní. Mezi další kampaně vedené proti stavbám raketových sil a jadernému arzenálu Spojených států patřily akce Ligy odpůrců války (War Resisters League). V roce 1959 upozornila tato skupina v rámci akce „Omaha Action“ na počáteční rozmístění ICBM Atlas v Nebrasce. Liga odpůrců války distribuovala letáky vybízející obyvatele Nebrasky a další k protestu proti jaderným zbraním.
Intenzita protijaderného aktivismu se měnila v závislosti na politickém klimatu. Veřejná debata o jaderných zbraních v Americe po většinu 60. let prakticky neexistovala. Zdálo se, že podpis Smlouvy o zákazu jaderných zkoušek mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v roce 1963 snížil zájem veřejnosti o problematiku jaderných zbraní, protože jaderné zkoušky přešly do podzemí. Vývoj a zkoušky jaderných zbraní však pokračovaly v nezmenšené míře – Spojené státy provedly v pěti letech po uzavření smlouvy o zákazu zkoušek více zkoušek než v pěti letech před jejím podpisem – a vnímání jaderné hrozby ztratilo na aktuálnosti. Od poloviny šedesátých let do začátku let sedmdesátých se mnoho místních i celostátních mírových skupin přestalo soustředit na hnutí za občanská práva a válku ve Vietnamu. K oživení protijaderného hnutí došlo až na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy v Evropě a Spojených státech došlo k obnovení obav z jaderných zbraní.
V Evropě se obnovený aktivismus soustředil na znepokojení z hromadění zbraní za Reaganovy vlády a z navrhovaného rozmístění jaderných raket krátkého a středního doletu Spojenými státy v kontinentální Evropě. Tyto obavy vyvolaly četné evropské protesty proti závodům ve zbrojení, které pomohly inspirovat spící americké protijaderné hnutí.
Aktivisté ve Spojených státech sdíleli obavy Evropanů z rozmístění jaderných zbraní v Evropě. Větší obavy veřejnosti ve Spojených státech z jaderných raketových sil se také shodovaly se vznikem hnutí za zmrazení jaderných zbraní, které ve Spojených státech získalo silnou podporu. Vrchol tohoto hnutí v letech 1982-1987 zahrnoval období prezidentství Ronalda Reagana a léta, kdy Spojené státy a Sovětský svaz vstoupily do období obnoveného napětí, jehož součástí byl nový důraz na výrobu a rozmístění jaderných zbraní. V tomto období došlo k obnovení činnosti celostátního mírového hnutí a ke vzniku protijaderných skupin na státní a místní úrovni. Například Centrum pro mír a spravedlnost v Jižní Dakotě, které bylo založeno v roce 1979, začalo aktivně protestovat proti šíření jaderných zbraní. Tato skupina organizovala akce na letecké základně Ellsworth a u konkrétních sil na „protest proti závodům v jaderném zbrojení“.
Reakce Allena a Lindy Kirkbridových, rančerů poblíž Cheyenne, kteří měli na svém ranči o rozloze pětašedesáti tisíc akrů tři sila s raketami MX, ilustruje zvýšené povědomí veřejnosti týkající se jaderných raket v tomto období. Manželé hráli neochotné hostitele nových ICBM MX, které Spojené státy vyvinuly v osmdesátých letech v reakci na zvyšující se přesnost sovětských ICBM. Allen Kirkbride v rozhovoru pro deník USA Today v roce 1986 řekl o nových ICBM MX na svém pozemku: „Sedím tady a myslím si, že jsem v utopii… opravdu mě štve, když někdo z našich volených veřejných činitelů prosí, aby jeden z těchto projektů byl na mém dvorku.“ Lindy Kirkbrideová přirovnala mít raketová sila na svém dvorku k tomu, že do ní kope kůň. Pocity jejího manžela také ilustrují rozpory mezi státními politiky, kteří považovali ekonomickou aktivitu, kterou zvýšená vojenská přítomnost přinesla, za prospěšnou, a negativní názory některých rančerů, kteří vedle raket žili.
Počet a rozsah akcí proti raketovým silům vzrostl v 80. letech, kdy protijaderné/mírové hnutí nabíralo na síle. Znepokojení z nových raketových systémů, jako je mobilní raketa MX, přilákalo koncem 80. let na shromáždění proti raketě MX u sila Q-5 u města Cheyenne ve Wyomingu 400 lidí. Rozruch kolem rozmístění raket MX zaměřil pozornost také na Minuteman. V tomto období došlo k mírovým akcím u raket Minuteman II a III v Coloradu, Missouri, Severní Dakotě, Jižní Dakotě a Wyomingu. Ačkoli žádné dvě akce nebyly stejné, protesty obvykle zahrnovaly bdění, modlitby na místě nebo na krytu sila, vstup na cizí pozemek, poškozování povrchových zařízení buď bušením kladivem do krytů, nebo poléváním místa krví, aby došlo k symbolickému odzbrojení, nebo předávání prohlášení aktivistů armádě. Taková prohlášení se běžně odvolávala na mezinárodní zákony, jako je Ženevská úmluva, která zakazuje útoky na civilisty, a Norimberská charta, která zakazuje pokusy o vyhlazení celých populací, jako na důvod odzbrojení. Aktivisté tvrdili, že vzhledem k tomu, že účinky jaderných zbraní nelze omezit ani kontrolovat, budou poškozovat civilní obyvatelstvo, čímž tyto mezinárodní zákony porušují.
Ačkoli řada skupin protijaderných/mírových aktivistů sídlila na východním nebo západním pobřeží, akcí u raketových základen se účastnili jednotlivci z celé země. Jedné takové akce, kterou provedli členové skupiny Ploughshares známé jako Silo Pruning Hooks, se zúčastnili lidé z Wisconsinu a Minnesoty. Aktivita organizací Ploughshares vychází z náboženského přesvědčení, které se staví proti válce. Členy skupiny Silo Pruning Hooks byli dva katoličtí kněží, spisovatel a pracovník v oblasti duševního zdraví. Jejich akce, kterou provedli v roce 1984, spočívala ve vniknutí do sila N-05 v Missouri tak, že přeřízli plot kolem areálu sila, kladivy a sbíječkami bušili do víka sila a na bránu vyvěsili transparent s nápisem „Proč děláte tu zlou věc? Krev tvého bratra ke mně volá ze země.“
Činnost skupiny Silo Pruning Hooks zvýšila úroveň povědomí o existujících lokalitách Minuteman v době, kdy se většina pozornosti veřejnosti soustředila na možné rozmístění mobilních ICBM MX. Pro členy skupiny Silo Pruning Hooks potenciální nebezpečí a ničivá síla jaderných raket ospravedlňovaly jejich akce.
Po celou dobu protestů v 70. a 80. letech 20. století zůstávaly vztahy mezi protestujícími a vojenským personálem střežícím objekty sil do značné míry profesionální a civilizované. Mladí strážci často projevovali v blízkosti aktivistů určitou nervozitu, snad proto, že nevěděli, co mohou očekávat. Protesty byly často předem naplánované a ohlášené, což přispělo ke kontrolovanější reakci z obou stran protestní linie. Podle slov Johna LaForge, aktivisty z organizace Nukewatch, „odpovědní lidé obecně chápali, že pro ně nepředstavujeme hrozbu“. Zdá se, že na většině akcí bylo mezi ochrankou a protestujícími dosaženo určité úrovně porozumění. LaForge například vypráví příběh, který se stal během protestu v areálu raketového sila v den narozenin Martina Luthera Kinga na počátku 80. let: „Byl jsem ve vazbě, náš protest se konal v den narozenin Martina Luthera Kinga, to bylo předtím, než se z něj stal státní svátek, a všichni jsme měli dr. Kinga knoflíky a já jsem byl v jednotce letectva vzadu s pouty za zády a jeden z poslanců se mě zeptal, jestli si může vzít ten knoflík, a já jsem si tehdy myslel, že je to pěkný průlom, protože každý chtěl oslavit Dr. Kinga bez ohledu na to, na které straně plotu jste, pokud jde o jaderné zbraně.“ LaForge knoflík poslanci předal.