Antikrist

Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, církevní otce, Summu, Bibli a další informace, a to vše za pouhých 19,99 USD…

(řecky Antichristos).

V kompozici má anti různé významy: antibasileus označuje krále, který vyplňuje interregnum; antistrategos – propraetor; anthoupatos – prokonzul; u Homéra antitheos označuje toho, kdo se podobá bohu mocí a krásou, zatímco v jiných dílech znamená nepřátelského boha. Podle pouhé analogie by bylo možné vykládat antichristos jako označení toho, kdo se vzhledem a mocí podobá Kristu; bezpečnější je však definovat toto slovo podle jeho biblického a církevního užití.

Biblický význam slova

Slovo antikrist se vyskytuje pouze v janovských listech; existují však tzv. reálné paralely k těmto výskytům v Apokalypse, v Pavlových listech a méně explicitní v evangeliích a v knize Daniel.

V janovských listech

Svatý Jan ve svých listech předpokládá, že první křesťané jsou seznámeni s učením o příchodu Antikrista. „Slyšeli jste, že přijde Antikrist“ (1 Jan 2,18); „To je Antikrist, o němž jste slyšeli, že přijde“ (1 Jan 4,3). Ačkoli apoštol mluví o několika Antikristech, rozlišuje mezi mnoha a jedním hlavním představitelem: „Antikrist přichází, i nyní se stalo mnoho Antikristů“ (1 Jan 2,18). Autor opět nastiňuje charakter a působení Antikrista: „Vyšli od nás, ale nebyli z nás“ (1 Jan 2,19); „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je Antikrist, který popírá Otce i Syna“ (1 Jan 2,22); „A každý duch, který rozpouští Ježíše, není z Boha, a to je Antikrist“ (1 Jan 4,3); „Neboť do světa vyšlo mnoho svůdců, kteří nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; to je svůdce a Antikrist“ (2 Jan 7). Také časově klade apoštol příchod Antikrista do „poslední hodiny“ (1 Jan 2,18); opět tvrdí, že „už je na světě“ (1 Jan 4,3).

V Apokalypse

Téměř všichni komentátoři nacházejí v Apokalypse zmínku o Antikristu, ale neshodují se v tom, ve které konkrétní kapitole knihy se zmínka vyskytuje. Někteří poukazují na „šelmu“ z 11,7, jiní na „rudého draka“ z 12. kapitoly, další zase na šelmu „se sedmi hlavami a deseti rohy“ z 13. kapitoly a dalších, zatímco mnozí učenci ztotožňují Antikrista se šelmou, která měla „dva rohy jako beránek“ a mluvila „jako drak“ (13,11nn), nebo se šarlatově zbarvenou šelmou „mající sedm hlav a deset rohů“ (17), nebo konečně se satanem „propuštěným ze svého vězení“ a svádějícím národy (20,7nn). Podrobné rozebírání důvodů pro a proti každému z těchto názorů by zde nebylo na místě.

V Pavlových listech

Svatý Jan předpokládá, že učení o příchodu Antikrista je jeho čtenářům již známo; mnozí komentátoři se domnívají, že se v církvi stalo známým díky spisům svatého Pavla. Svatý Jan naléhal na heretiky své doby, že ti, kdo popírají tajemství vtělení, jsou mdlými obrazy budoucího velkého Antikrista. Ten je podrobněji popsán ve 2 Sol 2,3 a násl. a 7-10. V tesalonické církvi došlo k nepokojům kvůli víře, že se blíží druhý příchod Ježíše Krista. Tento dojem byl zčásti způsoben nepochopením 1Te 4,15 a násl. a zčásti machinacemi podvodníků. Právě s cílem odstranit tyto poruchy napsal svatý Pavel svůj Druhý list Tesaloničanům a vložil do něj zejména 2,3-10. Pavlovo učení je následující: „Den Páně“ bude předcházet „vzpoura“ a zjevení „člověka hříchu“. Ten bude sedět v Božím chrámu a ukazovat se, jako by byl Bůh; bude činit znamení a lživé zázraky mocí satanovou; bude svádět ty, kdo nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni; ale Pán Ježíš ho zabije duchem svých úst a zničí ho jasem svého příchodu. Co se týče času, „tajemství nepravosti již působí; jen aby ten, kdo se nyní drží, se držel, dokud nebude odstraněn z cesty“. Stručně řečeno, „den Páně“ bude předcházet „člověk hříchu“, známý v janovských epištolách jako Antikrist; „člověku hříchu“ předchází „vzpoura“ neboli velké odpadnutí; toto odpadnutí je důsledkem „tajemství nepravosti“, které již „působí“ a které se podle svatého Jana tu a tam projevuje slabými předobrazy Antikrista. Apoštol uvádí tři stupně vývoje zla: kvas nepravosti, velké odpadnutí a člověka hříchu. Přidává však větu vypočítanou tak, aby přesněji určil dobu hlavní události; popisuje něco nejprve jako věc (to datechon), pak jako osobu (ho katechon), která brání vzniku hlavní události: „Jen ten, kdo se nyní drží, drž se, dokud nebude odstraněn z cesty“. Můžeme zde pouze vyjmenovat hlavní názory na význam této věty, aniž bychom rozebírali jejich hodnotu:

• Překážkou hlavní události je „člověk hříchu“; hlavní událostí je druhý příchod Páně (Grimm, Simar).
• Překážkou je Římská říše; překážkou hlavní události je „člověk hříchu“ (většina latinských Otců a pozdějších vykladačů)
• Apoštol odkazuje na osoby a události své doby; katechón a „člověk hříchu“ jsou různě ztotožňováni s císaři Caligulou, Titem, Neronem, Claudiem atd. (protestantští teologové žijící po 17. století).
• Apoštol bezprostředně odkazuje na současné muže a události, které jsou však předobrazem eschatologického katechonu, „člověka hříchu“ a dne Páně; např. zničení Jeruzaléma je předobrazem druhého příchodu Páně atd. (Döllinger).

Než opustíme Pavlovo učení o Antikristu, můžeme si položit otázku, odkud apoštol čerpal své učení? I zde se setkáváme s různými odpověďmi:

• Svatý Pavel vyjadřuje pouze svůj vlastní názor založený na židovské tradici a obrazech proroků Daniela a Ezechiela. Tento názor zastává několik protestantských autorů.
• Apoštol vyjadřuje dojem, který na prvotní církev vyvolalo eschatologické učení Ježíše Krista. Tento názor vyjadřuje Döllinger.
• Svatý Pavel odvozuje své učení o Antikristu z Kristových slov, Danielova proroctví a současných událostí. I tento názor vyjadřuje Döllinger.
• Apoštol vyslovil proroctví přijaté z vnuknutí Ducha svatého. Katoličtí vykladači se obecně drželi tohoto názoru.

U evangelistů a Daniela

Po prostudování obrazu Antikrista v listu svatého Pavla Soluňanům člověk snadno rozpozná „člověka hříchu“ v Danielovi 7,8.11.20.21, kde prorok popisuje „malý roh“. Předobraz Antikrista se nachází v Danielovi 8,8 a násl. a 23 a násl. a 11,21-45 v osobě Antiocha Epifana. Mnoho komentátorů našlo více či méně jasné narážky na Antikrista v příchodu falešných Kristů a falešných proroků (Mt 24,24; Mk 13,6.22; L 21,8), v „ohavnosti zpustošení“ a v tom, který „přijde ve svém jménu“ (Jan 5,43).

Antikrist v církevním jazyce

Bousset se domnívá, že mezi Židy existovala plně rozvinutá legenda o Antikristu, kterou přijali a rozšířili křesťané; a že tato legenda se v důležitých bodech odchyluje od představ, které se nacházejí v Apokalypse, a je s nimi v rozporu. Nedomníváme se, že Bousset svůj názor plně prokázal; jeho názor na křesťanský vývoj pojmu Antikrist nepřesahuje zásluhy důmyslné teorie. Nemusíme se zde pouštět do zkoumání Gunkelova díla, v němž sleduje myšlenku Antikrista až k prastarému drakovi z Œhlubin; tento názor si nezaslouží více pozornosti než ostatní autorovy mytologické výmysly.

Jaké je tedy skutečné církevní pojetí Antikrista? Francisco Suárez tvrdí, že z víry vyplývá, že Antikrist je individuální osoba, signální nepřítel Krista. To vylučuje tvrzení těch, kteří vysvětlují Antikrista buď jako celý soubor těch, kteří se staví proti Ježíši Kristu, nebo jako papežství. Valdenští a albigenští heretici, stejně jako Viklef a Hus, nazývali papeže jménem Antikrist; tento výraz byl však v jejich případě pouze metaforou. Teprve po době reformace se toto jméno začalo používat pro papeže ve vlastním slova smyslu. Pak přešel prakticky do víry luteránů a byl jimi vážně obhajován ještě v roce 1861 v „Zeitschrift für lutherische Theologie“. Ke změně pravé církve na vládu Antikrista mělo dojít mezi 19. únorem a 10. listopadem roku 607 n. l., kdy papež Bonifác III. získal od řeckého císaře Newtona titul „hlava všech církví“ pro římskou církev. Na potvrzení tohoto data se odvolával na Apokalypsu 13,8 a z Apokalypsy 11,3 vypočítal, že konec světa lze očekávat v roce 1866 po Kristu. Kardinál Bellarmine tento omyl vyvrátil jak z exegetického, tak z historického hlediska v knize „De Rom. Pont.“, III.

Individuální osoba Antikrista nebude démon, jak se domnívali někteří starověcí autoři; nebude to ani osoba ďábla vtělená do lidské přirozenosti Antikrista. Bude to lidská osoba, možná židovského původu, pokud je správný výklad Genesis 49,17 spolu s výkladem o vynechání Danu v katalogu kmenů, jak se nachází v Apokalypse. Je třeba mít na paměti, že mimobiblická tradice nám neposkytuje žádný zjevný doplněk k biblickým údajům o Antikristu. Ty sice stačí k tomu, aby věřící rozpoznal „člověka hříchu“ v době jeho příchodu, ale nedostatek jakéhokoli dalšího spolehlivého zjevení by nás měl varovat před sny irvingovců, mormonů a dalších nedávných hlasatelů nových zjevení.

Není asi od věci upozornit čtenáře na dvě disertace zesnulého kardinála Newmana na téma Antikrist. Jedna nese název „Patristická idea Antikrista“; uvažuje postupně o jeho době, náboženství, městě a pronásledování. Tvořila osmdesáté třetí číslo „Traktátů pro dobu“. Druhá disertace nese název „Protestantská idea Antikrista“.

Pro pochopení významu kardinálových esejů k otázce Antikrista je třeba mít na paměti, že o povaze tohoto odpůrce křesťanství se v průběhu času objevily různé názory.

• Koppe, Nitzsch, Storr a Pelt tvrdili, že Antikrist je zlý princip, který není ztělesněn ani v osobě, ani v politice; tento názor je v rozporu jak se sv. Oba apoštolové popisují protivníka jako zřetelně konkrétní podobu.
• Druhý názor připouští, že Antikrist je osoba, ale tvrdí, že je to osoba z minulosti; s Antikristem byli různě ztotožňováni Nero, Dioklecián, Julián, Caligula, Titus, Šimon Magus, Šimon syn Giórův, velekněz Ananiáš, Vitellius, židé, farizeové a židovští horlivci. Pro tento názor však existuje jen malá tradovaná autorita; kromě toho se zdá, že plně nevyhovuje prorockým předpovědím, a v případě některých jeho zastánců vychází z předpokladu, že inspirovaní autoři nemohli překročit hranice svých zkušeností.
• Třetí názor připouštěl, že Antikrist se skutečně musí objevit v konkrétní podobě, ale tuto konkrétní podobu ztotožňoval se systémem papežství. Luther, Kalvín, Zwingli, Melanchton, Bucer, Beza, Calixtus, Bengel, Michaelis a téměř všichni protestantští spisovatelé na kontinentu jsou uváděni jako zastánci tohoto názoru; totéž lze říci o anglických teolozích Cranmerovi, Latimerovi, Ridleym, Hooperovi, Hutchinsonovi, Tyndalovi, Sandysovi, Philpotovi, Jewellovi, Rogersovi, Fulkovi, Bradfordovi, králi Jakubovi a Andrewesovi. Bramhall zavedl do této teorie výhrady a poté začal její vzestup mezi anglickými spisovateli slábnout. Nelze se také domnívat, že papežsko-antikristovskou teorii zastávali všichni protestanti ve stejné podobě; falešného proroka nebo druhou apokalyptickou šelmu ztotožňují s Antikristem a papežstvím Aretius, Foxe, Napier Mede, Jurieu, Cunninghame, Faber, Woodhouse a Habershon; první apokalyptická šelma zaujímá toto postavení podle názoru Marlorata, Kinga Jakuba, Daubuze a Gallowaye; obě šelmy takto ztotožňují Brightman, Pareus, Vitringa, Gill, Bachmair, Fraser, Croly, Fysh a Elliott.

Po tomto obecném přehledu protestantských názorů na Antikrista budeme schopni ocenit některé kritické poznámky kardinála Newmana k této otázce.

• Jestliže se prokáže, že některá část církve je antikristovská, je taková celá církev včetně protestantské větve.
• Teorie papežského antikrista byla postupně rozvíjena třemi historickými subjekty: Albigenskými, Valdenskými a Fraticelli, a to mezi jedenáctým a šestnáctým stoletím: jsou to vykladači, od nichž má Kristova církev přijímat pravdivý výklad proroctví?
• Obhájci papežsko-antikristovské teorie se ve svých argumentech dopustili několika signálních omylů; citují svatého Bernarda, který ztotožňuje šelmu z Apokalypsy s papežem, ačkoli sv. Bernard v této pasáži mluví o antipapeži; odvolávají se na opata Joachima, že věří, že Antikrist bude povýšen na apoštolský stolec, zatímco opat ve skutečnosti věří, že Antikrist svrhne papeže a uzurpuje si jeho stolec; konečně se odvolávají na papeže Řehoře Velikého, že ten, kdo se prohlašuje za univerzálního biskupa, je Antikrist, zatímco velký doktor ve skutečnosti mluví o Předchůdci Antikrista, který v jazyce své doby nebyl ničím jiným než znamením nadcházejícího velkého zla.
• Protestanty dohnala k papežsko-antikristovské teorii nutnost postavit se proti lidové odpovědi na populární a přesvědčivé argumenty, které římská církev předkládala pro svou božskou autoritu.
• Warburton, Newton a Hurd, zastánci papežsko-antikristovské teorie, se nemohou měřit se svatými římské církve.
• Jestliže je papež Antikrist, ti, kdo ho přijímají a následují, nemohou být lidé jako svatý Karel Borromeus, Fénelon, svatý Bernard nebo svatý František Saleský.
• Musí-li Církev trpět jako Kristus a byl-li Kristus nazván Belzebubem, musí pravá Církev očekávat podobné potupy; tak se teorie papeže-Antikrista stává argumentem ve prospěch římské Církve.
• Blábol: „Není-li papež Antikrist, má smůlu, že je mu tak podobný“, je ve skutečnosti dalším argumentem ve prospěch nároků papeže; protože Antikrist napodobuje Krista a papež je obrazem Krista, musí mít Antikrist určitou podobnost s papežem, je-li ten pravým Kristovým náměstkem.