Antonio Banderas se svěřuje se svým infarktem, Stárnutí a hraní velmi starého přítele v nejnovějším filmu Pedra Almodóvara

SLÁVA‘

Sony Pictures Classics

Před dvěma a půl lety prodělal Antonio Banderas infarkt. V té době mu bylo pouhých 56 let a jinak se těšil výbornému zdraví. Přišlo to jako naprosté překvapení. Nyní je mu 59 let, je sportovně štíhlý a tak produktivní, jako nikdy předtím, a Banderas říká: „Je to jedna z nejlepších věcí, které se mi v životě staly. Otevřelo mi to oči, abych lépe porozuměl sám sobě, pochopil svou roli v životě a prostě si uvědomil věci, které jsou opravdu důležité.“

„Spousta hloupostí, které jsem předtím považoval za důležité, prostě zmizela, potopila se,“ řekl. „Něco se změnilo.“

Pedro Almodóvar, španělský režisér, s nímž Banderas v té době natočil sedm filmů, si změny všiml okamžitě. „Řekl: ‚Nevím, jak to popsat, ale poté, co jsi prodělal ten infarkt, se v tobě něco objevilo. Nevím, jak to popsat, ale chci, abys to neskrýval,“ dodal.

Na podzim můžeme Banderase vidět v hlavních rolích dvou zcela odlišných filmů: ve snímku Stevena Soderbergha o Panamských dokumentech The Laundromat a v Almodóvarově tlumeném, poloautobiografickém filmu Pain and Glory. Minulý týden byl v New Yorku, aby na newyorském filmovém festivalu uvedl druhý jmenovaný film, a my jsme si s ním povídali o tomto projektu, stárnutí, jeho přístupu k herectví a jeho myšlenkách na hraní homosexuálních postav, které se datují k jedné z jeho prvních spoluprací s Almodóvarem před více než 30 lety, k filmu Zákon touhy z roku 1987.

V Bolesti a slávě hraje Banderas částečně fiktivní verzi samotného Almodóvara: filmového režiséra Salvadora Malla uprostřed fyzického a psychického úpadku, který se obrací k heroinu, aby si pomohl otupit nesčetné bolesti, tělesné i existenciální. Byl to jejich osmý společný film a oba se znají už 40 let. Banderas řekl, že taková míra intimity vytváří výzvy i příležitosti.

„Je o něco těžší hrát někoho, kdo existoval, je to o něco těžší, pokud je ten člověk stále naživu, protože je stále , je to těžší, pokud je ten člověk váš přítel, a je to ještě těžší, pokud vás ten člověk režíruje,“ řekl. „Ale zároveň máte právě tam všechny údaje, které potřebujete k tomu, abyste dali dohromady postavu.“

K tomu Banderas řekl, že „musel zabít Antonia Banderase. Musel jsem zabít toho chlapa, který je atletičtější, romantičtější, a vytvořit postavu z jiného úhlu pohledu“. Během tohoto procesu podle svých slov zjistil, že dokáže vyjádřit objemy pouhým pohledem nebo gestem. „Mohli bychom vytvořit postavu pomocí maličkostí,“ řekl, „jako když něco vyšíváme, postupně, s jemností.“

Pro Banderase je takový smysl pro detail zásadní pro dobré herectví. „Pozvete diváky, aby s vámi cestovali,“ řekl o řemesle. „Když se s nimi snažíte manipulovat, když se je snažíte příliš řídit, ztrácíte je.“

Ačkoli Banderas vykazuje jen málo povrchních podobností s Almodóvarem, uvědomuje si, že všichni sdílíme určité univerzální vlastnosti. „Co jsme?“ zeptal se a nechal otázku chvíli doznít. „Jsme to, co jsme udělali, co jsme řekli? Nebo jsme také věci, které jsme chtěli udělat a nikdy neudělali, věci, které jsme chtěli říct a nikdy neřekli? Jsme to všechno.“

V knize Bolest a sláva je srdcervoucí scéna, v níž Salvador hovoří se svou matkou Jacintou (Julieta Serrano), které už táhne na osmdesát, a omlouvá se jí, že nebyl takovým synem, jakého od něj očekávala. Částečně naráží na to, že je gay, ale také umělec, obyvatel města a pravděpodobně nevěřící. „Pedro to asi nikdy neřekl,“ řekl Banderas o režisérovi, „ale chtěl to říct. Každý cestuje životem s kufrem plným záhad a velikostí. Každý. Bolest a sláva. Pokud neznáte někoho, kdo je dokonalý.“

Sedmdesátiletý Almodóvar nikdy předtím takový autobiografický film nenatočil, i když režisérův oblíbený termín autofikce projekt lépe vystihuje. Snímek hodně čerpá z režisérova života, ale zároveň si v něm dovoluje i volnosti. Banderas naznačil, že ho k natočení filmu nyní možná motivoval věk. „Máte řadu režisérů, kteří se v určitém období života chtějí podívat jen do svého nitra,“ řekl a jako precedenty uvedl filmy 8 1/2 Frederica Felliniho a Den pro noc Francoise Truffauta.

Dodal, že pro něj představovalo hraní Almodóvara podobnou příležitost k sebezkoumání. „V životě nastane okamžik, kdy se začnete ohlížet zpět. V životě každého člověka nastane okamžik, kdy stárnete a zbývá vám jen prostor pro pravdu.“

Ačkoli to Banderas může přičítat věku, hledání pravdy definuje jeho kariéru od samého počátku. Hrál homosexuální postavy v době, kdy se mnoho mainstreamových herců do takových rolí necítilo pohodlně, ale dnes poznamenává, že sexuální orientace postavy „pro něj nikdy nebyla hlavní“. „Je to jen jeden z rysů postavy mezi mnoha dalšími,“ řekl.

Když například hrál přítele Toma Hankse ve filmu Philadelphia, Banderas řekl, že jeho prioritou bylo jednoduše být věrný postavě, dělat to, co by postava dělala, cítit to, co by postava cítila – bez ohledu na to, jak by to přijali diváci. „Byla tam scéna, ve které jsem běžel do nemocnice, protože měl krizi, a tehdy zjistili, že má AIDS,“ vzpomínal. „A ve scénáři bylo napsáno, že to musíme přijmout. A myslím, že to bylo ve druhém nebo třetím záběru, kdy jsem řekl: ‚Člověče, to je v prdeli, musíme se políbit, člověče. Jsme pár, jsme pár. Musíme se políbit.“

Byl to odvážný návrh – režiséra Jonathana Demmeho to ani nenapadlo – ale podle Banderase Hanks ochotně souhlasil. Tento polibek se před 26 lety stal určujícím momentem americké kinematografie. „Bylo to velmi hloupé, protože to byl velmi malý polibek,“ řekl Banderas při pohledu zpět, „ale bylo to tak důležité.“

Pro Banderase je největší ironií, že násilí ve filmu dostává průchod. „Na plátně můžete zabít kohokoli a je to naprosto v pořádku, nevytváří to žádný problém,“ řekl. „Lidé to prostě milují. Můžete zabíjet lidi ve filmech pro děti, můžete v nich vidět krev a je to v pořádku. Ale když se líbáte s jinou osobou stejného pohlaví, je to jako , jako by se celý svět prostě rozplynul.“

Na závěr jsme diskutovali o tom, jak film Bolest a sláva zobrazuje Salvadorovo užívání opiátů a zda je toto zobrazení etické. Zdá se, že Salvador ho odložil stejně snadno, jako ho nabral, a o odvykání se mluví jen okrajově. Banderas odpověděl, že si nemyslí, že by se to mělo brát doslova, ale spíše jako metafora. „Drogy užívá jako analgetikum, ve stavu zoufalství,“ řekl a ukazuje to, že „by mohl být velmi sebedestruktivní“. Ale co je důležitější, používá je jako „téměř paralelní linii ke skutečné závislosti – a skutečná závislost je na filmu, na vyprávění svých příběhů“. Jakmile Salvador pocítí motivaci k práci, už drogu nepotřebuje.

„Takže svým způsobem je ten film velmi nadějný,“ uzavřel Banderas a upozornil na scénu ke konci filmu, kdy se Salvador chystá na operaci a svému lékaři říká, že opět píše. „Je to způsob, jak říká: ‚Nezabíjejte mě, ještě mám co dělat‘.“

Je to skutečně dojemná věta. A Banderas ji pronesl přímo od srdce.

Bolest a sláva má premiéru v pátek 4. října.

.