Apolo Ohno má za svým úspěchem jediného otce

18. června 2006 — 20. února 2002 stál Apolo Ohno na olympijských stupních v Salt Lake City a v rukou třímal zlatou medaili z rychlobruslařského závodu na 1500 metrů. V jistém smyslu stál na vrcholu světa.

Když se Apolo usmíval a mával jásajícímu davu, jeho otec Yuki Ohno ho sledoval z tribuny a tvář mu zářila pýchou.

To byl víc než jen vrcholný okamžik sportovního úspěchu. Byl to emocionální milník v kdysi bouřlivém vztahu mezi otcem a synem, kterého vychovával sám jako osamělý rodič.

Apolovi byl teprve rok, když ho matka opustila. Yuki, kadeřník s vlastním malým kadeřnickým salónem v centru Seattlu, byl na všechno sám.

„Cítil jsem, víte, „Dokážu to?“. Yuki vzpomínal. „Vůbec jsem se necítil sebejistě. Měl jsem strach.“

Apolo byl energický, bouřlivý malý chlapec, a tak se jeho otec snažil tuto energii nasměrovat do sportu. Apolo nejprve zkoušel plavat, pak jezdit na kolečkových bruslích. Když přišly do módy in-line brusle, rychle přešel na kolečkové brusle – závodně jezdil na kolečkových bruslích.

„Už ve třech letech mi ukázal svůj neobvyklý talent, hlavně v myšlení, být velmi, velmi odvážný,“ řekl Yuki. „Projevuje spoustu atletiky.“

Apolo si prostě myslel, že jezdit rychleji než ostatní je zábava.

„Viděl ve mně něco, co jsem já sám v sobě neviděl,“ řekl Apolo.

Yuki pracoval dlouhé dny ve svém salonu a pak jezdil stovky kilometrů na závody na kolečkových bruslích. Jednou jel z jejich washingtonského domu až do Michiganu. Apolo se rychle ukázal jako vynikající bruslař. Ale v rané pubertě, když se dostavila puberta, se Apolův vztah s otcem napjal.

Otec a syn, kteří spolu o víkendech utíkali do Iron Springs, plážového letoviska na washingtonském pacifickém pobřeží, se začali často hádat.

„Myslím, že bylo asi období, kdy jsme se hádali hodně, hodně, prostě o všechno,“ řekl Apolo. „Určitě jsem to většinou podněcoval já.“

Při sledování olympijských her v roce 1998 v televizi otec a syn objevili rychlobruslení – na ledě. Yuki koupil synovi pár rychlobruslí a olympijský vítěz byl na světě. Bruslení na ledě po dráze rychlostí až 35 mil za hodinu bylo pro Apola přirozené, a tak ho přirozeně brzy pozvali do amerického juniorského olympijského rozvojového týmu v Lake Placid ve státě New York.

Byl tu jen jeden problém.

„Byl jsem opravdu naštvaný, nechtěl jsem jet,“ řekl Apolo.

Když ho otec vysadil na letišti, aby odletěl do Lake Placid, Apolo počkal, až odjede, a pak utekl. Dva týdny bydlel u přátel a v noci se plížil dovnitř a ven. Nakonec ho Yuki vypátral a tentokrát se postaral o to, aby nastoupil do letadla.

Apolo rychle prokázal, že je rychlobruslařem olympijského kalibru. A jak se zlepšoval, sport se mu zalíbil.

„Začal jsem si uvědomovat, že je to docela zábava,“ řekl. „Rychlobruslení mě bavilo a začal jsem se o něm víc učit.“

Ale při zkouškách na olympiádu v roce 1998 se všechno zhroutilo. Apolo skončil v šestnáctičlenném startovním poli poslední. Zoufalý odjel domů do Seattlu.

„S tátou jsme se pořád hádali sem a tam,“ řekl Apolo. „Řekl: „Dobře, musíš jít k oceánu a rozjímat, co budeš dělat?“

Po několik dní Apolo nedělal nic jiného než běhal a přemýšlel. I pro Yukiho to bylo těžké období.

„Musel jsem mu říct:“ „Musíš to udělat sám, úplně sám na chatě ve velmi deštivé, chladné izolované oblasti,“ řekl Yuki. „Je to pro mě velmi těžké mu to říct, ale: ‚Musíš se touto cestou vydat sám, abys dospěl k rozhodnutí. “

Devátého dne Apolo zavolal tátovi a jednoduše řekl: „Jsem připraven.“

A byl. Poté, co se rychlobruslení skutečně věnoval, se mu vrátilo sebevědomí. Během několika měsíců se stal jedním z nejrychlejších rychlobruslařů na světě. Na hrách v Salt Lake City si odvezl stříbro a zlato. V Turíně minulou zimu vybojoval zlato, stříbro a bronz.

Ještě důležitější je, že s přibývajícími roky Apolo začal chápat, co pro něj jeho otec obětoval a co pro něj znamenal.

„Mám určité chvíle, které mám sám pro sebe, jsem v letadle nebo v hotelovém pokoji a říkám si: ‚Páni‘ Jsi velmi vděčný – víš, že jsem byl požehnán, že mám tak skvělého tátu. A on mě tak podporuje.“

Yuki řekl, že navzdory porodním bolestem začal vnímat svobodné rodičovství jako určitou příležitost.

„Byla to obrovská zkušenost být se svým dítětem od jednoho roku,“ řekl Yuki. „A každý úsek kroků, kterými musí projít, jsem absolvoval s ním.“

Sami si nyní říkají „tým Apolo“. Je to tým s velmi exkluzivním členstvím: pouze otec a syn.