Appalačská stezka:

Když je Amerika po měsících výluky Covidu neklidná, touží po krásách přírody – a není lepšího spojení s přírodou než putování po Appalačské stezce.

Mezi stromy hustého lesa a kaskádovitými vodopády na úbočí hory v Georgii se nachází ikonický kamenný oblouk, který označuje vstup do dobrodružství.

Jižní cíp Appalačské stezky, nejdelšího souvislého chodníku na světě, začíná právě tam, na Springerově hoře, a protíná si cestu dlouhou téměř 2 200 mil (3 540 km) přes 14 východních států USA a končí na dalším vrcholu – skalnatém, holém vrcholu hory Katahdin v Maine.

Při putování po stezce je třeba čelit osamělosti, strádání, strachu a někdy i smrti – přesto se každý rok asi 3 000 lidí pokouší zdolat celou délku stezky a začíná putování na jaře.

Dvě třetiny budoucích dobyvatelů stezky, tzv. thru-hikerů, se vydávají touto trasou na sever a dorazí do Nové Anglie dříve, než pozdně podzimní severský chlad ukončí turistickou sezónu.

Ale stejně jako mnoho dalších oblastí, které postihla pandemie Covid-19, i tuhle sezónu zhatila nejlépe připravené plány (jejichž příprava může trvat až tři roky) na zdolání tohoto úseku americké divočiny nemoc.

Když je země pod uzávěrou, najdou se tací, kteří sní o dni, kdy se budou moci vrátit do přírody, říká Larry Luxenberg z Appalachian Trail Museum, které bylo nuceno tento měsíc odložit plány na uvedení členů do své Síně slávy 2020. Velký trek leží a čeká, je symbolem pro budoucí objevování.

Možná, že není čas přát si setřást starosti více než po kalamitě. Myšlenka Appalačské stezky vznikla v roce 1921 po jedné tragédii.

Benton MacKaye, americký ochránce přírody, vymyslel „útočiště a úkryt před shonem každodenního světského komerčního života“, který by vedl přes východ USA, když truchlil nad smrtí své ženy.

První člověk, který cestu dokončil, Earl Shaffer, ji absolvoval v roce 1948 po službě ve druhé světové válce. Chtěl podle svých slov „vyvést armádu ze systému“.

V následujících desetiletích byla stezka rozšiřována, udržována a udržována pobočkami místních výletních klubů, které se starají o kousky stezky, na něž volně dohlíží charitativní organizace Appalachian Trail Conservancy (ATC). Dobrovolníci pomáhají turistům na cestě, starají se o přístřešky a uklízejí stezky, které protínají lesy, hory, pole a silnice.

Dnes se pěší putování po stezce stalo „kvintesencí amerického dobrodružství“, říká pan Luxenberg. Cestovatel Bill Bryson znovu objevil ztracenou Ameriku a napsal o tom knihu; Mark Sanford, bývalý republikánský guvernér, to jen předstíral – ačkoli tvrdil, že se na túru vydal v roce 2009, byl na dobrodružství poněkud jiného druhu.

Lidé jsou k „A.T.“ přitahováni z téhož důvodu jako dříve – protože chtějí výzvu, dobrodružství, chtějí si odpočinout od moderního života, zejména v dobách, jako je ta dnešní, plných zkoušek.

„Vidíte to během pandemie. Je tu skutečná touha znovu se spojit s přírodou,“ říká pan Luxenberg.

Stovky lidí však byly nuceny od 31. března, kdy ATC vyzvala všechny turisty, aby se vrátili domů, své životní cesty opustit.

Chaty a zastávky s jídlem na trase jsou zavřené, dobrovolníci omezili činnost a místní obyvatelé v „trailových městech“ podél trasy, na jejichž nevyhnutelnou pomoc se turisté musí spoléhat, odešli domů. ATC uvedla, že nebude uznávat turisty, kteří podniknou výlety v době epidemie.

• Stovky lidí dokončí zrušené túry na Desítku Torů doma

Coronavirus „v podstatě jen zabil naši sezónu na severu“, řekla novinám The Inquirer Vickey Kelley, jejíž hotel Doyle v Duncannonu v Pensylvánii je vyhlášeným místem pro turisty. Byla nucena zavřít, protože hotel měl slavit 115. výročí svého založení.

V severokarolínském Franklinu – dalším „trailovém městě“ – zůstaly v dubnu desítky turistů na holičkách, když přišel příkaz vrátit se domů a místní turistický festival byl zrušen.

Warren Doyle, stezkový pedagog (který není spojen s hotelem Doyle), měl být tento měsíc jedním ze čtyř oceněných, kteří byli uvedeni do Síně slávy Appalačské stezky.

Od roku 1973 prošel celou délku stezky 18krát – to je rekord v počtu „thru-hiků“ po tzv.T.“

Ironicky řečeno, dokonce i v době, kdy nebyla celosvětová pandemie, „nikdy jsem nikoho nenabádal, aby stezku absolvoval – lidi to možná překvapí,“ říká pan Doyle, “ protože nechci být zodpovědný za jejich bolest a utrpení,“

Říká však, že poradí každému, kdo ho požádá, protože tato cesta je v současné Americe nejblíže velkým objevitelským výpravám minulosti – třeba Lewisovi a Clarkovi.

Poprvé se vydal na cestu v roce 1973, když právě dokončoval program na Highlander Folk School, alternativní vzdělávací instituci v Tennessee, která vyučovala sociální spravedlnost a vychovávala vůdce amerického hnutí za občanská práva, včetně Rosy Parksové a Martina Luthera Kinga ml.

„Moje první túra byla poutí,“ říká, „chtěl jsem jít dělat něco, co mi nikdo neříkal, nemělo to žádnou vnější odměnu – žádné trofeje, žádné roztleskávačky. Měl jsem to udělat sám a mělo to být těžké. Nešlo o to zjistit, kolik toho vydržím, ale kolik toho dokážu obětovat. Byla to pořádná cesta.“

Když se vydal na cestu, měl na mysli Lotosové jedlíky a lorda Tennysona, přemýšlel o starověkých filozofiích putování, od homérského putování až po domorodé putování.

Bylo mnoho dní, kdy plakal ze samoty, říká. Byl to jediný případ, kdy cestu podnikl sám – dalších sedmnáctkrát s ostatními, včetně toho, že na deseti výpravách vedl skupiny.

Počítá, že vedl více než sto lidí, kteří trek dokončili. Ti, kteří se s ním přihlásí na expedice, se musí zavázat, že je dokončí. Na začátku cesty vytvoří na vrcholu Springerovy hory kruh na znamení jejího začátku a po několika měsících ho všichni znovu vytvoří, když dojdou na její konec.

Lidé mu po dokončení říkají, že nejdojemnější pocit je ten, že zažili „víc, než kdy mohli očekávat – více nepohodlí, více krásy, více dobrodružství, více výzev…. prostě víc.“

Dodává: „Stovkám lidí, kteří se letos na jaře vzdali svých snů o A.T., bych vzkázal: ‚svoboda a jednoduchost stezky jako takové se nikdy nezavřou‘.“

Vypráví, jak se na stezce cítí.