Archilochos

Historické pramenyEdit

O Archilochově životě se do novověku dostalo značné množství informací prostřednictvím jeho dochovaných děl, svědectví jiných autorů a nápisů na památkách, přesto je třeba vše brát s rezervou – životopisná tradice je obecně nespolehlivá a fragmentárnost básní příliš nepodporuje závěry o jeho osobní historii. Živý jazyk a intimní detaily básní často vypadají autobiograficky, přesto je z Aristotelovy autority známo, že Archilochos někdy hrál role. Filosof citoval dva úryvky jako příklady toho, že autor mluví hlasem někoho jiného: v jednom nejmenovaný otec komentuje nedávné zatmění slunce a ve druhém tesař jménem Cháron vyjadřuje svou lhostejnost k bohatství lýdského krále Gýgea. V těchto dvou zlomcích není nic, co by naznačovalo, že Archilochos mluví v těchto rolích (v kontextu jsme zcela odkázáni na Aristotela), a možná i mnoho jeho dalších veršů zahrnovalo hraní rolí. Jeden z moderních badatelů dokonce vyslovil domněnku, že vymyšlené postavy a situace mohly být rysem básnické tradice, v jejímž rámci Archilochos tvořil a kterou staří znali jako jambus.

Dvě básně citované Aristotelem pomáhají datovat básníkův život (samozřejmě za předpokladu, že Cháron a nejmenovaný otec hovoří o událostech, které Archilochos sám zažil). Gyges vládl v letech 687-652 př. n. l. a datum zatmění muselo být buď 6. dubna 648 př. n. l., nebo 27. června 660 př. n. l. (jiné datum, 14. březen 711 př. n. l., je obecně považováno za příliš časné). Tato data jsou v souladu s dalšími důkazy o básníkově chronologii a uváděné historii, například s nálezem kenotafu v Thasosu, datovaného přibližně do konce 7. století a věnovaného příteli jmenovanému v několika zlomcích: Glaukos, syn Leptinův. Archilochova chronologie je složitá, ale moderní badatelé se obecně spokojují s obdobím cca 680 až 640 př. n. l.

Ať už byl jejich život ctnostný, či nikoli, geniální autoři byli svými řeckými spoluobčany uctíváni. Proto byla někdy ve 3. století př. n. l. na jeho rodném ostrově Paros založena svatyně Archilocha (Archilocheion), kde mu jeho obdivovatelé přinášeli oběti, stejně jako bohům jako Apollónovi, Dionýsovi a Múzám. Nápisy nalezené na ortostatech z této svatyně obsahují citované verše a historické záznamy. V jednom z nich se dozvídáme, že jeho otec Telesikles jednou poslal Archilocha pro krávu z pole, ale chlapec náhodou potkal skupinu žen, které brzy zmizely i se zvířetem a místo něj mu zanechaly lyru – byly to Múzy, a proto si ho vytipovaly jako svého chráněnce. Podle stejného nápisu věštbu později potvrdila věštírna v Delfách. Ne všechny nápisy jsou však tak fantaskní. Některé jsou záznamy místního historika té doby, seřazené chronologicky podle zvyklostí pod jmény archontů. Bohužel jsou velmi útržkovité.

Útržky životopisných informací poskytují tak různí antičtí autoři jako Tatian, Proklos, Klement Alexandrijský, Cicero, Aelian, Plútarchos, Galén, Dio Chrysostom, Aelius Aristides a několik anonymních autorů v Palatinské antologii. Svědectví některých slavných básníků viz níže a další básníci.

Učenost a životopisná tradiceEdit

Podle tradice se Archilochos narodil ve významné rodině na ostrově Paros. Jeho dědeček (nebo pradědeček) Tellis pomáhal koncem osmého století na Thasosu založit Démétérin kult, což je mise, kterou slavně zobrazil thaský Polygnotus na obraze v Delfách. Obraz, který později popsal Pausaniás, zobrazoval Tellise v Hádu, jak sdílí Cháronovu loď s Démétřinou kněžkou. Básníkův otec Telesikles se rovněž vyznamenal v dějinách Thasosu jako zakladatel tamní parijské kolonie. Jména „Tellis“ a „Telesikles“ mohou mít náboženské konotace a někteří moderní badatelé z nich vyvozují, že se básník narodil v kněžské rodině zasvěcené Démétér. Nápisy v Archilocheionu označují Archilocha za klíčovou postavu parijského kultu Dionýsa Neexistují žádné důkazy, které by podpořily izolované zprávy o tom, že jeho matka byla otrokyně jménem Enipo, že opustil Paros, aby unikl chudobě, nebo že se stal námezdním vojákem – otrocký původ je pravděpodobně odvozen z nesprávného čtení jeho veršů; archeologie naznačuje, že život na ostrově Paros, který spojoval s „fíky a mořeplavbou“, byl docela blahobytný; a přestože se často zmiňuje o drsném životě vojáka, válčení bylo v archaickém období funkcí aristokracie a nic nenasvědčuje tomu, že by bojoval za plat.

„Podívej, Glauké! Už vlny rozrušují mořskou hlubinu a mrak stojí rovně kolem výšin Gyry, znamení bouře; z nečekaného jde strach.“
Trochejský verš citoval homérský učenec Hérakleitos, podle něhož Archilochos použil tento obraz k popisu války s Thráky.

Archilochův život byl poznamenán konflikty. Starověká tradice označila za hlavní terč jeho hněvu Pariána Lykamba a jeho dcery. Otec prý zasnoubil svou dceru Neobule s Archilochem, ale dohodu nedodržel a básník se mu pomstil tak výmluvnými nadávkami, že Lykambés, Neobule a jedna nebo obě jeho další dcery spáchaly sebevraždu. Příběh se později stal oblíbeným námětem alexandrijských veršotepců, kteří si na jeho pikantnost hráli na úkor Archilocha. Někteří moderní badatelé se domnívají, že Lykambés a jeho dcery nebyli ve skutečnosti básníkovými současníky, ale fiktivními postavami tradiční zábavy. Podle jiného názoru se Lykambés jako porušitel přísahy vyznačoval jako hrozba pro společnost a básníkova invektiva nebyla jen osobní pomstou, ale společenskou povinností odpovídající praxi „iambos“.

Nápisy v Archilocheionu naznačují, že básník měl kontroverzní úlohu při zavádění Dionýsova kultu na Paros. Zaznamenává, že jeho písně byly odsouzeny Pařany jako „příliš jambické“ (problém se mohl týkat falického kultu), ale byli to oni, kdo byli nakonec potrestáni bohy za bezbožnost, možná impotencí. Apollónova věštírna jim pak nařídila, aby svou chybu odčinili a zbavili se utrpení uctíváním básníka, což vedlo k tomu, že mu byla zasvěcena svatyně. Jeho hrdinský kult trval na ostrově Paros přes 800 let.

Jeho bojovný duch se projevoval i ve válčení. Připojil se k parské kolonii na Thasosu a bojoval s domorodými Thráky, přičemž se ve svých básních vyjadřoval jako cynický, zatvrzelý voják bojující za zemi, kterou nemiluje („Thasos, třikrát nešťastné město“), ve jménu lidu, jímž pohrdá, avšak váží si svých nejbližších druhů a jejich neochvějného, neokázalého velitele. Později se vrací na Paros a zapojuje se do boje proti sousednímu ostrovu Naxos. Naxijský válečník jménem Kalondas získal proslulost jako muž, který ho zabil. Naxův osud zajímal pozdější autory, jako byli Plútarchos a Dio Chrysostom, protože šlo o čestný boj, přesto byl za něj potrestán bohy: Šel se poradit do Apollónova chrámu v Delfách a byl pokárán památnými slovy: „Zabil jsi služebníka múz, odejdi z chrámu.“

Básníkův charakterEdit

Tento kuplet svědčí o sociální revoluci: Homérova poezie měla na pozdější básníky silný vliv, a přesto bylo v Homérově době nemyslitelné, aby byl básník válečníkem. Archilochos záměrně porušil tradiční formu, i když se jí přizpůsobil. „Možná, že zvláštní význam pro jeho dobu mají zvláštní gesta, která volí: Archilochos se vzdává velkolepých hrdinských postojů ve prospěch nové nesentimentální upřímnosti, obrazoboreckého a lehkovážného tónu hlasu spojeného s hlubokým vědomím tradičních pravd.“

Antičtí autoři a učenci na jeho poezii a životopisnou tradici často reagovali hněvivě a odsuzovali „provinilého Archilocha“ za to, že se „vykrmuje drsnými slovy nenávisti“ (viz níže Pindarův komentář) a za „neslušné a oplzlé výroky směřující k ženám“, jimiž ze sebe dělal „divadlo“ Byl považován „…. ušlechtilého básníka v jiných ohledech, kdyby mu někdo vzal jeho sprostá ústa a pomlouvačné řeči a smyl je jako skvrnu“ (Suda). Podle Valeria Maxima vykázali Sparťané Archilochova díla ze svého státu kvůli svým dětem, „… aby neškodila jejich mravům více, než prospívala jejich nadání“. Někteří antičtí učenci však jeho pohnutky vykládali vstřícněji:

„Neboť ze dvou básníků, kteří si po všechny časy nezaslouží, aby byli srovnáváni s žádným jiným, totiž Homéra a Archilocha, Homér chválil téměř vše …. Archilochos však přešel do opačného extrému, k cenzuře; vida, že toho lidé potřebují více, cenzuruje především sám sebe …“, čímž si pro sebe získal „… nejvyšší pochvalu z nebes“. – Dio Chrysostom